Růžové bombarďáky

Sebral jsem z vázy polovičku červených květů, přehodil si popruhy školní tašky přes ramena a vyběhl z domu. Maminky mi bylo trochu líto, ale zoufalá naděje, že karafiáty podplatím matikářku, že mě přestane pérovat, že už mě konečně nechá žít, byla silnější. Ve třídě jsem květiny umístil do sklenice na jejím stole, zalezl do své oslovské lavice vzadu v rohu a čekal.

Vešla, usedla, rozložila si své věci a teprve teď si květin všimla. „Krásné,“ řekla a s přimhouřenýma očima k nim přičichla. „Kdo je přinesl?“ Třída se ohlédla k mé lavici. Trochu jsem se napřímil.

Pozvedla obočí, a hned nato se zamračila: „Květiny se nedávají do sklenice, a už vůbec ne v takovém množství. Jako brambory do vědra! Dejte je pryč, nevidím přes ně!“ Potom se věnovala své obvyklé litanii, čili rozboru svých nemocí a zlozvyků. „Ustavičně mě bolí záda,” sténala, a: „Jsem bez kávy jako bez ruky!“ Když zazněl zvonek, nadiktovala nám jako vždy těch pár stránek, které dle osnov měla probrat, a na odchodnou prohlásila: „Naučit do zítřka! Budu zkoušet!“ Na parapetní desce jásaly karafiáty a mně v žaludku narostl kámen.

Odpoledne jsem otevřel početnici. Když jsem konečně pochopil, že zase nic nepochopím, zavřel jsem ji a vytratil se z domu. Šli jsme s Davidem k Lučině sáňkovat. Svah je tam dost prudký, a onoho roku byl sníh navíc tvrdý, uježděný a hladký jako sklo. Mráz štípal, ale nám bylo horko. Nahoru pěšky, dolů šupem. A pěkně bláznivě, takže se sáně řítily přímo do vzrostlé švestky pod svahem. Pokaždé jsme to v posledním zlomku vteřiny vybrali, ale pak jsme jednou brzdili každý na jiné straně a saně jely jako podle šňůry. Jak se nám podařilo seskočit, to fakt nevím. Prázdné saně objaly švestku. Hned ji zase pustily, aby se rozložily na dvě půlky. Obě sanice a větší kusy rozbitých saní pokračovaly dál. Omráčeni jsme zůstali sedět, obklopeni třískami.

David se začal smát první. A jelikož saně patřily jemu, ihned jsem se k němu přidal.

Nahoře nad strání nás někteří sáňkaři se zájmem pozorovali, ale jiní to naše nabourání odbyli mávnutím ruky a klidně jeli v našich stopách. Tu mi úsměv zmrzl na rtech. Mezi nimi se ke sjezdu chystala moje milovaná soudružka učitelka.

Usedla na své nové, bytelné saně jako první, a poté vyzvala svého muže, aby si přisedl za ni. Chlapík dobře o hlavu menší, jakýsi zakřiknutý, mi připomínal jednoho z nás žáčků. Objal ji v pase a jeli. V žaludku mi zase bobtnal šutr.

Shůry se k nám přibližovaly saně, černé proti modři nebe. Doufal jsem, že projedou kolem a nás si nevšimnou. Měl jsem teď sedět doma a biflovat neprobranou látku. Sledoval jsem červený nos soudružky učitelky a její hrůzou roztažené oči. „Brzď,“ křičela němými rty. Od jejích podpatků odlétávaly proudy sněhu a ledové tříště. Mužíčkovy podrážky jen bezmocně klouzaly.

Pak najeli na zbytky našich saní. Soudružka učitelka vyletěla ze sedla a tvrdě žuchla na břicho jen kousek před saněmi. Muž letěl lehce jako ptáček, i dopad měl ladnější - přistál na jejích hýždích. Setrvačností však klouzal dál, a jak se snažil přibrzdit, stáhl manželce její těžkou zimní sukni přes hlavu. David i já jsme pohlédli na něco, o čem ani taková kecalka veřejně nemluví. Na oslnivě růžové, vlněné bombarďáky.

Rychle se probrala a nedbajíc na krvácející nos se vrhla na mužíčka. Mnohými pohlavky usilovala obnovit paritu. Jeho nos totiž dosud nekrvácel. Jí červená promáčela hruď a levá paže bezvládně visela. Ha! Zítra se zkoušet nebude.

„Svezem se ještě jednou?“ zeptal jsem se Davida.  „A na čem? Sáně jsou v prdeli!“ řekl David.

„Tak třeba na prdeli! Nějak to oslavit musíme!“

A už jsme se škrábali do stráně.

Kámen mi z žaludku zmizel.