Dopis Janě

Milá Jano,

vím, že tenhle dopis asi nikdy číst nebudeš. Ale stejně Ti ho napíšu.

Poznali jsme se ve druhé třídě, kdy jsi k nám začala chodit do školy. Trávili jsme spolu hodně času a bylo nám fajn. Sice po mém přestupu na jazykovku od třetí třídy toho času bylo méně, ale i tak jsme pořád zůstaly těmi nejlepšími kamarádkami.

Pamatuješ, jak jsme si pořídily malý sešítek a do  něj si psaly naše sny? Tenkrát jsme si chtěly jít vzájemně na svatbu za svědka. Dokonce jsme později svatbu chtěly mít ve stejný den.

Faktem je, že jsi to měla v mnoha ohledech těžší - ve škole jsi moc nevynikala (kdežto Tvoje mladší sestra Zdeňka ano) a doma jsi měla moc práce. A když jsem se pak ke všemu dostala na gympl, hlavně Tvá babička, která byla učitelkou, nesla těžce, že její vnučka se kamarádí s někým "lepším". Dokonce, když jsem za Tebou jednou přišla s tím, že půjdeme ven, řekla jsi mi, že Tvá babička si nepřeje, abychom se spolu kamarádily.

Dost mě to tenkrát vzalo - nejdřív jsem myslela, že si děláš legraci, ale po chvíli jsem zjistila, že to, co jsi řekla, bude asi pravda. Sebrala jsem se a s pláčem odběhla na nedaleké hřiště, kde jsem se na lavičce musela vybrečet. Vím, že i Ty jsi na tom byla podobně. Ale později, když šok nějak vyprchal, začly jsme se opět scházet.

Jak přišla puberta, trochu jsme se sem tam pohádaly. V tom tělesném vývinu jsem byla o krok vpřed a Ty jsi to možná nesla jako další křivdu, i když nevím proč. Ale to dneska není podstatné. Později jsme se hádaly častěji a protože se blížily prázdniny, navrhla jsem, abychom spolu jely na jazykový tábor. Tohle byl hlavně tahák pro Tvé rodiče. Vždycky jsi měla problémy s němčinou a tohle byla jedna z možností, jak nenásilně udělat alespoň malý pokrok. Po návratu z tábora jsi na tom byla prý lépe.

Vše vyšlo a jednoho dne jsme odjížděly na tábor do Sloupu. Myslela jsem, že se naše kamarádství zlepší - že se již nebudeme tolik hádat. Jenže spíš opak byl pravdou...

Část tábora tenkrát bydlela ve stanech a část v chatkách. My jsme spolu byli mezi těmi šťastlivcemi, kteří byli ve stanu. Jediný rozdíl mezi bydlením v chatkách a ve stanech byl v tom, že ten, kdo bydlel ve stanu, měl o hodinu později večerku.

Jenže tady vše začalo. Objevil se tam pohledný mladík a Ty jsi tenkrát těžce nesla, že si všímá víc mě než Tebe samotné. Byl tam z jiného tábora než my. Dokonce ses začala učil akordy na kytaru, aby si Tě všiml. Jenže naše rozbroje se čím dál víc stupňovaly. Faktem ale zůstává, že po něm šílelo celé dívčí osazenstvo tábora. Jednou jsi přišla se zprávou, že tam má dívku. Jmenovala se Eva. Zamrzelo mě to, ale jen na chvíli - vzala jsem tuhle zprávu v pohodě narozdíl od Tebe. Rozdíl byl asi v tom, že mě bylo jedno, jestli tam někoho má nebo ne. Vždyť k našemu občasnému hraní na kytaru je to úplně fuk.

Když měl Ondrovo tábor večer oheň, mohlo tam jít od nás pár lidí. Já mezi nimi byla a Ty ne, což bylo asi to, co mezi námi postavilo ještě silnější zeď. Nejvíc Tě asi "dodělalo", s jakou bezva náladou jsem se od ohně vrátila. Bylo mi Tě v tu chvíli líto - věděla jsem, jak jsi tam chtěla být taky...

Když se naše kamarádka Bibi ocitla ve druhé polovině tábora sama v chatce, protože její spolubydlící odjely domů, přestěhovala ses k ní. Prý proto, aby tam nebyla sama. To, že já zůstanu sama ve stanu, Tě už tak nějak nezajímalo.

Na konci tábora už byl s naším kamarádstvím konec. Ani nevíš, jak mě to mrzí.

Pamatuješ na Martinu? Tehdy to mohla být v naše sokyně - Ondra s ní jednou protancoval celou diskotéku, i když tam měl Evu, která se z nějakého důvodu diskotéky neúčastnila. Martinu pak celý tábor seřval za to, jak to Evě mohla udělat. A tohle mě s Martinou asi dalo dohromady, ikdyž si vůbec nedovedu vysvětlit proč. Po návratu z tábora jsme si občas zavolaly a napsaly dopis, později se z nás staly, pokud to smím směle tvrdit, i nejlepší kamarádky. Dokonce jsem jí v létě byla i za svědka na svatbě.

Moc mě mrzí, že to s námi dopadlo tak, jak dopadlo. Stejně mám pocit, že i kdybychom se znovu začaly vídat, nemělo by to smysl. Vím, že mi Ondru nemůžeš nikdy odpustit.

Přeju Ti v životě hodně štěstí.

Tvoje O.

30. 1. 2002