Pořád

Tančili jsme spolu opilí a nazí
a dívali se do zimy svých představ s tváří na ramenou
dýchalas jako bys říkala
že studí tě do nohou ale přesto
jsi svá ňadra nořila hluboko tam čím jsem ti já 
nerozhodný jako Petr když nevěděl jsem zda se dát ukřižovat tím potom 
neuvěřitelně stále cítím tisíc malých šmetrlinků všude kudy jsi do mne přišla 
a srdci zdá se navěky narostla křídla 
abych myslel jen na to jak jsem nevěděl
ještě když jsem si myslel že vůbec  nejsilnější je vyplouvat na širé moře
netušil jsem že se nic nevyrovná tomu pocitu vstupovat do ženy 
která vypráví svůj pláč o samotě kořenům trávy
s níž dosáhnu duše abych se jí opět vzdal s každou myšlenkou na její tělo   
neboť žádný čas nestojí za to abychom jej my atomy a prázdnota
nechali vcházet mezi nás
a rozhodnut odejít někam s obsluhou bez a kde se nezavírá    
kde smutkem zhasínají cigarety a štípou do očí slova loučení
kde každý alespoň na chvíli může být čímsi mezi prsty 
rozhlédnu se kolem sebe abych se měl kam vracet
k odpovědím kterým jsme vystaveni když za nedovřenými víčky je něco víc
než co lze jen vidět nebo o tom snít
a tak bude pořád na něco se ptát