Uvolněná skladba

V ruce držel sluchátko telefonu.
„Máte strach? Nic neříkejte, vím že máte strach. Bojíte se smrti.“ promlouval k němu hlas vlídně.
„Poradím Vám jak se zbavit strachu. Možná byste ho mohl překonat. Stačí zemřít.“
Potom se z druhé strany telefonu ozvala tlumená hudba. Chvíli ještě čekal a poslouchal, jestli se hlas nevrátí, ale nevrátil se. Jenom tichá hudba stále hrála až došla ke konci. Ozvalo se lupnutí a smyčka spustila od začátku.

Zavěsil sluchátko. Chvíli nevěděl co má dělat, jen tak stál a sledoval telefonní přístroj, Všiml si, že pod ním na zemi leží špinavé, vyražené zuby.

Červ v bahně hluboko pod dlažbou se zachvěl... a kousek od zubů ležela špinavá bota.

Vyšel po schodech nahoru, ale východ ze stanice metra byl uzavřený a zatažený plechovou roletou. Vše ozařovalo němé světlo zářivky, ale jinak tu nebylo nic. Zamkli ho tu? Co se dá dělat. Vrátil se dolů na perón metra.
Posadil se na lavičku u zdi a vytáhl z kapsy zmuchlané noviny. Ukradl je v jednom stánku, těžko říct kdy, sroloval je, narval si je do kapsy a rychlým krokem odešel. Že je ukradl snad nemohlo být víc evidentní, ale lidi tam se stejně starají jenom o svojí cigaretu.

Teď teprve je začal číst. Po chvíli si všiml, že u sloupu ve stínu stál muž, který teď vyšel a díval se do tunelu metra, takže jeho obličej osvětlilo světlo. Ani jeden z nich nebyl rozrušený tím, že jsou tu sami dva spolu v uzavřeném metru. Určitě nemínili trávit čas přemýšlením o tom, jak se to všechno stalo.

Zpoza novin si všiml jen, že jeho obličej měl nějakým způsobem zvláštní tvar. Pod nosem měl nezvykle upravený knírek.
Byl mu zkrátka povědomý, i když těžko říct jestli ho skutečně znal nebo se jenom podobal někomu z jeho fantazie, nebo někomu z práce. Muž se několikrát podíval směrem ke schodišti a pousmál se, když se jejich pohledy setkaly. Pak se otočil zpátky a nehnutě hleděl na protější perón, naproti přes prázdné koleje.

V novinách zase nebylo nic, co by se podobalo vzkazu pro něj, nebo co by aspoň připomínalo zajímavý článek. Trochu ho zklamalo že  se vzkazy v novinách přestaly objevovat... ani v televizích v elektro obchodech teď už nebyly. Po chvíli listování ale přece jen došel na stránku, která ho upoutala. Oznámení o svatbách.... a hlavně ta fotografie. K neuvěření – byl to portrét muže zcela určitě, stoprocentně podobného tomu, který tu stál a čekal na metro.
Celé nástupiště zaplnil hluk přijíždějícího metra. Zvedl oči a viděl, jak muž nastoupil do prázdného vagonu; ostatně to metro nemělo jiné vagony než prázdné. Když se metro rozjelo, obrátil se onen muž k oknu a s lhostejným úsměvem se díval směrem k němu, sedícímu na lavici.

Bylo to tak, nebylo pochyb. Byl to přesně on. Naprosto přesně on.

Metro zmizelo v tunelu a jemu něco zabrnělo v hlavě. Portrét toho muže byl na stránce oznamující úmrtí.

Teď už tu byl na nástupišti zcela jistě sám. Digitální ciferník ukazoval že další – to jeho – metro pojede za dvanáct minut.