Pomatenec

tak takovou poezii miluji... A miluji FN, vzdycky jsem chtela byt Lou Salome, kdybych se mela narodit o par let driv..

Viola, děkuju za názor. Zřejmě máme o poezii naprosto odlišné mínění. Jen spojitost s katedrou a Pyt. větou mi uniká. Budu to chápat tak, že to považuješ za příliš intelektuální. Ono to asi do jisté míry taky je.

Hezký den.

*

prva a tretia strofa vynikajuce!.. *

Jestli se ti daří propojit Nietzscheho se svou poezií by se ukázalo v rámci většího celku. Já tohoto Nietzscheho neznám a tak mi to nic neřeklo. Každopádně myšlenka, že člověk netouží po štěstí, stojí za úvahu. Vypadá opravdu šťavnatě.

Myslím, že celkový dojem odpovídá názvu. Expresivní dílko s originálními nápady. Zvolená forma je určitě dost obtížná pro autora, ale i pro čtenáře. S Nietzschem vidím paralelu právě v určité míře nesrozumitelnosti, možná úmyslného utajení myšlenky. Ale rozhodně tip...*

Jinovata:

Rozhodně se nepovažuji za znalce Nietzscheho, ale mám ho rád. Text je mou reflexí jeho Radostné vědy a pak divadelního představení Perplex, která z něho taktéž dosti vychází. Jen k té první sloce "šlapáním po štěstí působí zajímavěji, než kam člověka opravdu dovádí." - rozhodně se nechci nikterak obhajovat, ale šlo mi o jisté vyjádření Nietzscheho přezíravého postoje ke štěstí jako fenoménu: "Člověk netouží být šťastný, jen Angličan tak čini." (Radostná věda), například. Používat takové slovní hry na efekt se mi vskutku příčí, čímž ale neříkám, že se mi podařil můj "umělecký" záměr.

Díky za komentář!

 

Příliš obyčejná: Díky za zastavení a komentář!

No rozhodně je to zajímavé. Začátek je takový slabý, chození po stínu a tak, to je staré a srovnání šlapání po stínu se šlapáním po štěstí působí zajímavěji, než kam člověka opravdu dovádí. Tento dojem se nicméně skoro ztrácí, jakmile se nořím hlouběji do básně. Motiv chůze nebyl opuštěn a tak máme šanci přecijen tomu nahozenému obrazu dodat interpretaci a nějakou tu hloubku. Znalec Nietzcheho by možná ještě přidal nějakou konkrétní paralelu, kteoru si neuvědomuji.

Nicméně jestli se druhou a třetí strofou nějak rozvíjí první mne zajímá spíš jen jako šťouru, na těch dvou strofách mne zaujaly spíš ony samy o sobě. Způsob, jakým popisuješ scénu a děj je poměrně sugestivní, a řekl bych i elegantní. Žádný obraz opravdu neční svou fantaskností, přesto celkový dojem působí expresivně. Sebejistá promluva. Člověk má pocit, že čte předmluvu k něčemu, co bude za tím pokračovat.

no a malý postřeh na závěr: poslední verš mne přes svou vymazlenost rozesmál. Představil jsem si losa jako zvíře, nešlo si pomoci. Mimochodem, tady bych viděl paralelu k tvému komentáři k mojí básni - los může přísně dopadnout, ale samotné vržení přísné nebývá. Já ti to ale nevytýkám, naopak tohle se mi na tom líbí. Jednak je možné vrženost akceptovat jako skončený děj, kostky jsou vrženy a druhak právě ta nejednoznačnost, ta pochybnost, jestli nebylo už samo vržení přísné, je poetická.

K opravdové interpretaci takové básně mi schází kontext tvé tvorby. když je nějaký peníz vržený nocí, může to být obraz rezonující v tvé poetice nebo taky jen nahodilé klišé, to se takhle těžko říká.

Za první sloku a za Nietzscheho;-) *