Svědomí

   Sedím v poloprázdném baru. Je to špatný bar. Za malou chvíli bude svítat a já sedím v tomto mizerném baru, piji špatné pivo a vím, že dělám chybu. Velkou chybu. Za poslední peníze si kupuji další pivo a vím, že budu zvracet. Dělám obrovskou chybu, ale už je mi všechno jedno. Dokázal jsem se zbavit toho otravného vředu. Říká se mu svědomí. Až se vrátím do reality všedního dne, bude tu zase. Otravný vřed.

   Svědomí dokáže normálního člověka udržet při životě. Radí mu, ať nedělá tohle nebo zase něco jiného. Normální člověk ho poslechne. Svědomí se ozve, když uděláte něco špatného. Ale každý není normální. Vlastně většina lidí není normální, a tak se snaží své svědomí obelhat nebo se ho zbavit. Jako já. Jenže zbavit se ho je těžké. Je jako toulavý pes, kterému dáte nažrat a už se ho nezbavíte. Možná na chvíli, ale on se zase vrátí. Svědomí je stejné, jenom si nemůžete vybrat jestli mu dáte nažrat.

   Ztráta svědomí je vaší vstupenkou do pekla. Už vám nic nebude bránit dělat špatné věci. Společnost normálních lidí vás bude trestat. Ale co je pro vás trest, když nemáte svědomí? Je to jako být mrtvý. Ale je téměř nemožné stát se takovým mrtvým živým. Svědomí je v každém z nás zakořeněné jako plevel. Vytrháte jej a on vyroste znovu. Já to nedokážu. Možná ani nechci.

   Probudil jsem se ve svém pronajatém bytě. Na zemi. Ležel jsem na starém špinavém koberci a svědomí bylo zase tady. Křičelo na mě. Snažil jsem se ho neposlouchat, ale nešlo to. Bylo mi špatně a hlava se mi snažila explodovat. Nebyl jsem mrtvý. Možná jsem byl i trochu normální. Svědomí je otravný vřed, díky kterému vím že žiji.