Pes a jeho smrková bouda

Pes

Bydlel jsem v Kladně, v takové tehdy periferní zahrádkovité čtvrti. Z okna jsem viděl nejen naši zahradu, ale i do zahrad našich sousedů. Z okna  nalevo jsem viděl k Novákovům i na dvůr a na dvoře jsem vídával pes. Měl čtyři nohy, ocas a na opačném konci těla zařízení na štěkání. Jako štěně býval hravý, což je normální. Když mu byl rok - byl stejně hravý, jenomže mezi tím jaksi poněkud okilověl, tedy - dosáhl váhy malého telete. Známé i neznámé lidi vítal na dvoře stejně - rozběhl se - a bylo vždy vidět, že radostně - příchozímu  položil tlapy na ramena a jazykem jako měkkou, horkou a mokrou lopatou  mu omyl obličej. Pejsky vždy očuchal a odkráčel...

Návštěvy přestávaly chodit; ty, které z nějakých důvodů přijít musely, již nevkročily do dvora, ale burácely na domovní zvonek. Páníček, nebo panička museli ke vrátkům, ale byla to záruka, že psa spolehlivě odradí od asi dobře míněné jazykové hygieny.

Za nějaký čas si páníček při kafi s paničkou vydedukovali, jak to s těmi návštěvami je. Napříč dvorem pak páníček napnul ocelové lanko, na něj malou kladku a ku kladce přivázal vodící šňůru právě tak dlouhou, aby pes měl pohyb, ale nedosáhl na návštěvy přicházející po  chodníku podél domu. Vše se vrátilo do starých kolejí... vlastně s výjimkou toho, že Kazan namísto skákání, jež mu délka vodítka nedovolila, návštěvy vítal štěkotem. Umíte si jistě představit hlas takového superčokla - burácivý psí baryton by se jistě uplatnil v opeře, tedy psí opeře, kdyby taková existovala. Za další rok se proštěkal až do basové polohy. Marně páníčkové Kazanovi domlouvali a tím, že na něj dokonce i křičeli třeba: Ticho, Kazane! ho docela pobavili, jelikož si křik daleko slabší, než byl jeho štěkot, vykládal ve své psí kotrbě  jako hru a škádlení.

Řešení se jaksi našlo samo: tehdy už skoro šedesátikilový pes nějaké to vodítko stálým napínáním již oslabené snadno přetrhl, dva skoky, dva plůtky a byl venku, na svobodě a podle dalších událostí si to asi náramně užíval. Vrátil se totiž až za soumraku, zničený jak Pompeje, od rána do večera v pohybu a dá se předpokládat, že pohybu aspoň třicetikilometrovém... prostě přiběhl, ignoroval misku se žrádlem, praštil sebou do boudy a teprve ráno, když Nováková vstávala, aby pustila slepice z kurníku, dolizoval poslední soustečko ze studené misky.

Vodící lanko zmizelo, Kazan občas taky, ale večer zařezával: asi si uvědomoval, že je tu hlavně nočním hlídačem.

Tři roky to takhle chodilo a běhalo jak Švýcary... Jednou se nevrátil za soumraku. Nevrátil se ani ráno a zkrátím to - nevrátil se už nikdy. Nikdo neví, jestli se někde oženil a zůstal, nebo jestli byl potupně sežrán příslušníky menšiny, kterým psí maso tak velmi chutná...zejména když na jiné nejsou rantály.

Zůstala jen bouda...

Bouda 

Ničím nebyla zvláštní, dokud tu pes běhal a lehal... Teď ale byla tak opuštěná, že jsem přímo slyšel jak lká Kazanovým psím basem. Slýchával jsem ho občas, když byl měsíc  v úplňku. Tady odbočím: vždycky a furt jsem byl přesvědčen, že vytí psů na úplněk je výmysl básníků, podporovaný hajnými z čistě romatických pohnutek.

Ne a znovu: NE!

Kazan mi dokázal, že je to pravda a prý - říkal Novák, je to z dob, kdy byli psi ještě vlky a svolávali se ke společným lovům.

Nicméně vracím se do opuštěné boudy. Snad dva roky čekali Novákovi, že se zatoulaný pes rozvzpomene na rodnou boudu. Pak rezignovali a boudu rozštípali. Ani ji nestopili, z upřímné piety ji spálili poměrně obřadně v zadním koutu zahrady, kudy se Kazan ztrácel z domova.

Krátký obřad... no jo: bouda stála pod přístřeškem, za léta dokonale vyschla a pak - smrkové dřevo  tak rychle hoří...

Smrk

Velkou lásku k lesu jsem zdědil po svém tátovi a ten ji ve mně pěstoval jen tím, že mne právě do lesa (většinou na houby) vodil, jen co jsem byl schopen ujít těch nutných pět až šest kilometrů za dopoledne. V mém případě to bylo od pěti let.

Už když jsem začínal chodit do lesa, byla samozřejmou součástí dne v lese návštěva u "krále". Tak pojmenoval táta již tehdy statný smrk, který stával v takřka ideálním středu trojúhelníku Řevničov-Lužná-Řevničov nádraží, pod kopcem Louštínem. Táta, jinak věcný a v tomto ohledu střízlivý, žádný mystik, věřil, že návštěva u "krále" přináší štěstí, nejen houbařské, ale tak, všeobecně a tak jsme nikdy krále nevynechali, leč když jsme šli na opačnou stranu "rajonu" - ke třem stolům, nebo na Barvínek... I tak jsme však stromu, který znatelně převyšoval své okolní druhy, poslali přes mělké údolí kolem trati alespoň vzdušný pozdrav.

Naposledy jsem byl u "krále" před dvaceti lety, s tátou... byl už třiaosmdesátiletý, trošku nahrbený a nakřivo, chůze už pro něj byla obtížná, ale .. ALE: jak vkročil do lesa, shodil třicet let a já - poněkud zpohodlnělý sedmapadesátník jsem mu sotva stačil! Kam? samozřejmě ke "králi", jehož neviděl tři roky a  já celých snad čtyřicet let. Teď, kdy jsem už začal trochu chápat, co patnáctiletý chlapec sotva může (no, bože, velký strom, nó), jsem se před ním cítil jako před skutečným králem... a on byl Král: na výšku mu nechybělo mnoho do čtyřiceti metrů, průměr kmene dva metry nad zemí měl - no - pět mužských ho stěží obejmulo. Majestátní dominus lesa... Byl na tomto místě dávno před mým tátou a jak to vypadá, bude tady ještě dlouho po mně. Kdybych to k němu neměl osmdesát kilometrů, chodil bych k němu o radu, pro posilu, se svými starostmi a že jich mám - jako ostatně každý z nás...

Král... měl bych k němu vykonat pouť alespoň jednou ročně. Jenže: Les se od doby mého mládí změnil a já bych k němu bez táty, který už chodí na houby leda  tak někde v souhvězdí Labutě, sotva našel cestu. Ani sám nevím,  je-li to pravda, nebo výmluva...

-------------------------------------------

Po napsání této povídky jsem přemohl lenost  a vypravil se ke králi. Marně jsem jel přes tři české železnice, marně jsem křižoval les pod Louštínem. Hajný, u něhož jsem se cestou zpět na nádraží  zastavil,  jen povzdechl: "Lidi dnes nemají úctu ke stáří. Naši mladí šéfové ho prodali nějakému zbohatlíkovi za tři sta dvacet tisíc...Sto dvanáct let mu bylo...ani souček nakřivo."

Možná, že z něho byla postavena i ta bouda, co zůstala po Kazanovi...časově by to bylo odpovídalo.

Kazan je pryč, bouda je pryč, smrk je pryč.

Novákovi jsou oba pryč...

Táta je pryč

Konečně jsem na řadě