Pohřeb

Kamila si teprve teď uvědomila, jak ji bolí krk a ramena od dlouhého sezení před monitorem. Překlady a překlady, další a další dlouhé kusy textu, nové přemýšlení a zvažování, které slovo či spojení v mateřském jazyce bude odpovídající protiváhou originálu. Těžce vydělané peníze, ale tolik potřebné. Sepjala ruce nad hlavou a prohnula se přes opěradlo dozadu, potom si promnula oči. Byla sama, Karel se vracel z práce až po setmění.

Dnes ráno volala do nemocnice. Sestra jí podala zprávu, že otec leží a příliš nereaguje. Nechce prý jíst. Jako obvykle.  Sestra to nahlas neřekla, jejím úkolem bylo poreferovat o aktuálním stavu pacienta, ale Kamile bylo jasné, že se blíží konec. Snad ještě pár dní… A z toho jí teď bylo smutno.

Teď už se ale opravdu potřebovala protáhnout ve stoje. Několikrát se předklonila, dotkla se špičkami prstů podlahy, zakroužila trupem, vzpažovala a upažovala a nepřestala, ani když zašramotil klíč v zámku a na chodbě se otevřely dveře. Než Karel zrealizuje všechny obvyklé úkony, spojené s příchodem domů, uplyne ještě dost času. Natáhla se na koberec a dívala se do stropu. Cítila, jak se v ní narovnává dlouhým sezením strnulé předivo svalů a tkání, rozházené kousky energie se vracely na svá místa a spojovaly se, tělo vděčně nabíralo novou sílu. Zhluboka a pomalu dýchala a měla pocit, že celý dům se zdvihá a zase klesá na vzduchové peřině.

Do místnosti vešel Karel. Bylo to proti večernímu řádu, podle zvyklosti si měl umýt ruce, opláchnout obličej, převléknout se…desítky nepatrností, které v součtu dávaly každodenní konstantu času i všednosti. Karel by nikdy nenaboural svůj zažitý rozvrh bezvýznamných činností ze své vlastní vůle, jen tak, snad pro pocit změny.

„Málem jsem na tebe šlápnul,“ řekl místo pozdravu a mířil ke stolu. Kamila se obrátila na břicho, několik vteřin ležela bez hnutí, potom se zapřela dlaněmi a zdvihla se od země. Už dlouho to nezkusila, ani nevěděla, zda to ještě dokáže. Potěšilo ji to. Vstala a opucovala si kalhoty. Karel seděl před monitorem a díval se na internetovou stránku. Kamilu napadlo, že z Karla zná nejlépe jeho záda. Přišla ke stolu a naklonila se přes jeho rameno. Karel k ní vzhlédl, tvářil se vzrušeně.  

„Dostal se mi do ruky leták, a teď koukám, že je to tak. Tady dávají padesát procent slevu, píšou to přímo na webu.“

„O co se jedná, prosím tě?“ zeptala se Kamila a zadívala se zblízka na monitor. Polohlasem četla: „Pohřební služba Tris…titia, Tristitia…Na co ti bude pohřební služba?“ Kamila potřebovala několik vteřin, aby se jí v hlavě objevil obraz otce. Odstoupila od stolu a podívala se tázavě na Karla.

„Snad je trochu brzy, nemyslíš?“ řekla a byla v tom lehká výčitka.

  Karel potřásl hlavou, oči stále upřené na monitor: „Ale houby brzy, co si budeme namlouvat, oba víme, jak to s tvým otcem vypadá, pohřeb se bude zařizovat tak jako tak. Já si nepřeju zrovna jako ty, aby umřel, prostě nepřeju, ale co naděláš, stáří, nelepší se to, a pohřeb taky něco stojí a ne málo, to víš stejně dobře jako já.“

„Je to brzy,“ řekla Kamila znovu tiše.

„Sakra jaký brzy?“  Karel se otočil na židli ke Kamile. „To bych ti zrovna tak já mohl říct, že ty peníze, co sis dala stranou na pohřeb, že je to taky brzy! Kolik nás to bude stát? Dvacet? Teď z toho můžeme ušetřit deset tisíc,“ a Karel přitiskl ukazovák na monitor, „No hele, zrovna tady, celkem solidní pohřeb, dřív za jednadvacet, po slevě za deset a půl, to je krásný.“ Karel se znovu zabořil očima do nabídek, četl jednotlivé položky a pohyboval neslyšeně rty. Kamila chvíli nerozhodně stála, potom se postavila vedle Karla a četla s ním.

„No prosím, tady v tom mají i řečníka, pětistovku za pět minut, to máš stovku za minutu, to by se mi taky líbilo, mít za minutu stovku, šest tisíc na hodinu, to není špatnej džob,“ mumlal si Karel spokojeně. Podobné výpočty cizího blahobytu, jakkoliv neodpovídající skutečnosti, ho paradoxně bavily.

„Taky můžeme vzít tenhle, co byl dřív za osmatřicet, teď to je jen za osmnáct, ještě by nám dva tisíce zbyly. A je v tom i živá hudba se zpěvákem a katafalk,“ řekla Kamila.

„Hergot!“ Karel bouchl dlaní do desky stolu. „Ty mi připadáš jako posedlá!. Všechno vyhodíš za pohřby, všechno! To byla tvoje matka, potom ti umřela sestra, tu svojí tetku jsi skoro neznala a kdo jí zaplatil funus, když se k tomu nikdo neměl? Ty, samozřejmě ty! Všechno, co vyděláme a ušetříme, tak hned utratíme za pohřby, to není rok, aby někdo neumřel, a zase peníze lítají komínem. Hergot! Povídám, že tvůj otec se bude pohřbívat za deset a půl, víc ani korunu, ani korunu!“

V Kamile se objevil vzdor. Nikdy dost dobře nedokázala snášet výčitky na svou adresu. Její životní potřebou byl neposkvrněný štít svědomí. Tento její úděl byl ztížen skutečností, že mnohdy neměla své svědomí pod kontrolou a ulpívaly na něm skvrny bez jejího svolení a především uznání. Byla obdařena onou částí osobnosti, o níž rozhodují druzí. I teď cítila, že na zářivě lesklém povrchu se začíná objevovat stín a to ji podráždilo. Nebyla však zcela bezbranná.

„No tak jsem se chtěla s maminkou aspoň trochu důstojně rozloučit, a že zrovna tátu mi vyčítáš, to se ti divím, to se opravdu divím! Tady je ti líto pár korun a přitom kolik nám toho dal, třeba ten obraz, zrovna ten obraz, ten má cenu statisíce a ty mi vyčítáš, že chci pro tátu na rozloučenou něco lepšího? To ti není hanba? Aspoň kvůli tomu obrazu bys měl mít trochu ohledů!“

„A komu by ho dal, když ne nám? Komu? To ti děvenko nedal před někým přednost, to mu nic jinýho nezbylo než ho dát tobě, tak to s tou vděčností zase nepřeháněj, buď tak laskava…a sakra!“ Karel přetrhl debatu, jakkoliv prudkou, a ulpěl zrakem na obrazovce. Kamila, která se už nadechovala k dalšímu vodopádu slov, se zarazila. Karel pozorně četl, potom si začal nespokojeně mnout bradu.

„Stalo se něco?“ zeptala se Kamila. Byla schopna s okamžitou platností uklidit předchozí konflikt kamsi do sklepení svého vědomí a neprodyšně za ním zavřít. K této schopnosti se lidé dopracovávají celá léta soužitím s druhou osobou a nepochybně jim k tomu napomáhá vědomí, že to dělají pro sebe a své zdraví. Karel vládl podobným uměním, čímž vznikal užitečný synergický efekt. Teď však vypadal podrážděně a zklamaně.

„Tak stalo se něco?“ opakovala Kamila.

„Je to špatný,“ odpověděl Karel mdlým hlasem, „ty slevy platí do šestnáctého. Teď je třináctého, takže za tři dny to končí. Doprdele…!“

Byla to pravda. Oba již považovali ušetřených deset tisíc za součást rozpočtu, podobný druh imprintingu působí velmi rychle, a teď měli pocit, jako by byli okradeni. Zvláště Karel se velmi nerad smiřoval s představou, že ho chce někdo připravit o tak velkou částku. Cítil, že je na něm páchána nespravedlnost. A onen pocit si obratem našel viníka – otce Kamily. Nechce umřít, v tom to je. Karel se pracně ovládl a nuceně klidným hlasem, jako by mimoděk, se obrátil na Kamilu: „No a jak se vlastně daří otci? Mluvila jsi s ním teď někdy? Nebo máš zprávy z nemocnice? Už jsem dlouho nic neslyšel.“

„Nelepší se to, spíš naopak. Může to přijít každou chvíli,“ odpověděla Kamila. Ocitla se teď mezi dvěma světy, v jednom poletovaly tisícikoruny, v tom druhém umíral její otec. Karel pokyvoval hlavou a každé kývnutí v něm násobilo pocit bezmoci. Jako jiní lidé cítí bezmoc, když jim jejich blízký umírá, cítil on bezmoc nad tím, že kdosi zemřít nechce.

„Hrozný, opravdu hrozný, když to člověka takhle odsoudí k nemohoucnosti. Jak dlouho myslíš, že to trápení bude trvat?“ zeptal se, a dával si záležet, aby v jeho hlase zněl soucit.

„Nevím, těžko říct, už skoro nevnímá, je kost a kůže, chudák táta…,“ odpověděla Kamila.

Karel však potřeboval změnit náladu hovoru: „Chudák, chudák, musíš to brát tak, že se dožil osmaosmdesáti, to je přeci krásný! Můj otec umřel v devětapadesáti. Kdo se prosím tě dneska dožije tolik, co tvůj táta? Chudák, jakej chudák, prosím tě…“

Karel si tou řečí připravoval půdu pro otázku, kterou musel vyřknout, aby jej ten pocit nespravedlnosti a bezmoci zevnitř nezničil. Byl to ten okamžik, kdy železné zákony mravnosti a morálky podléhají silám, jež vznikají souhrou vhodných, mnohdy náhodných okolností. Karel nebyl bezcitný a netrpěl přehnanou mírou sobectví a bezohlednosti. Sám sebe však vpravil do situace, kterou nedokázal kontrolovat obvyklými schématy, jež jasně definují, co je správné a co zvrácené, co se smí a co je zapovězeno. O těchto normách se příliš nepřemýšlí, pouze se dodržují a užívají k souzení jejich narušitelů. Karel se ocitl mimo dosah svých norem.

„No a do toho šestnáctého myslíš, že by neumřel?“ zeptal se nesmyslně. A Kamila vytřeštila oči. Vše, co se v Karlovi předtím vydalo na nezadržitelný pochod, se nyní rozbilo o její vyděšený obličej. Karel se zarazil. Teprve teď si oba uvědomili, nebo přesněji, byli schopni si uvědomit, kam až celá věc došla. Snad už by brzy začali zjišťovat, jakým způsobem lze nejrychleji sprovodit starého člověka ze světa. Cítili se, jako by stáli na okraji propasti, cítili se špinaví, zkažení, vyhlídka na ušetřené peníze se proměnila ve šklebící se obludu, vysmívající se jejich slabosti. Bylo odporné jen pomyslet na předchozí smlouvání o cenách. Může-li mít člověk pocit, že se mu pomalu rozkládají vnitřnosti, bylo to právě teď. Vše, o čem mluvili, se v nich ukládalo a nyní to kvasilo a hnilo, prostupovalo je to skrz naskrz, zamořovalo těžkým dechem, otravovalo krev a barvilo zevnitř na černo. Kamila si přisoudila svůj díl provinění za to, že byla vůbec ochotna diskutovat o umírajícím otci z hlediska ušetřených nákladů.

Ne, nemluvili o tom, styděli se o tom mluvit. Bylo to jasné a bylo nutné to zničit mlčením. Každé slovo o tom by jen rozdmýchalo zápach čehosi, co v sobě lidé drží většinu života pod zámkem. Bylo to zlé, velmi zlé. Vyhýbali se pohledu druhého, Karel seděl zpříma a nehybně, Kamila si mnula špičky prstů, hlavu sklopenou. Museli se dostat přes nejhorší nápor sebezhnusení a k tomu jim nikdo druhý nemohl pomoci.

Uplynulo několik minut. Karel náhle vykřikl: „Ale už dost! Povídám dost!“ Takhle nějak snad kdysi lidé odháněli zlé duchy. Karel se obrátil na Kamilu: „Ať to dopadne, jak chce, bude mít slušný pohřeb!“ Kamila přikývla, zdálo se, že se jí ulevilo. I ona potřebovala něco říct, bylo to nutné.

 „A přikoupíme věnce nebo aspoň kytky navíc, viď? A se stuhou, a aby na ní byl nápis, něco pěknýho, viď?“ 

Karel ihned přikývl: „Tak! Něco vyber sama, já se ti do toho nebudu plést. Já na tohle nemám odhad.“

„Ale já chci, abys k tomu řekl svoje. Ať to má táta od nás obou. Tak já něco najdu a potom se na to podíváš, ano?“ řekla Kamila. Karel znovu přikývl. Věděli, že se oba účastní hry na sebeočištění. Chvíli mlčeli, ale již cítili, že z jejich slov se rodí odpuštění sobě samým. Karel chtěl ten pocit znásobit.

„Přeci jen, bylo to od něj hezký, kolik nám toho dal, to máš zase pravdu.“

„Třeba ten obraz,“ napověděla Kamila.

„Třeba ten obraz,“ potvrdil Karel ochotně.

 Oba se podívali na stěnu, kde visel v masivním rámu obraz, dar za statisíce, jenž byl mezi znalci znám jako: „Kajícný hříšník si kupuje odpustek“.