PELEGRIN 9,10

 

U Rosničků byla návštěvou paní Ropuchová.

Pana Ropuchu jí vzala z jara velká voda a nikdo o něm už neslyšel.
Paní Ropuchová již byla technicky vzato vdovou, ale pořád doufala v zázrak. 
Jsouc sama bezdětná, ráda si zašla pohrát s Rosničkových žábaty.
Rosniččata tetu Ropušici (jak ji bylo přezdíváno) zbožňovala.
Paní Ropuchová pro ně měla v zásobě vždycky nějakou laskominu.
Navíc si ze všech žabích dam nejvíc rozuměla s paní Rosničkovou.
 

„Potomci vám rostou jako z vody. Před nedávnem ještě vřískali

a za chvíli už tu budou svody a úskalí.“
„Učím je odolat jim, paní Ropuchová, dokud vnímají. 

Vím, když je dobře nevychovám, neodolají.“

Do dveří vrazil pan Rosnička.
„Vodníci budou zítra kouzlit s vodou krzevá vyčištění. Převeliká to bude sláva.

Nějak tu špatnou za dobrou smění. Ropuchová, tož buďte zdráva,“ všiml si návštěvy.

„Půjdete se na to s námi podívat?“
„Ty se musíš nad vodnictvem neustále rozplývat.“ Vložila se Rosničková.

„Co bych tam jako měla vidět, táto? Zlato?“
„Takové kouzlo tenhle rybník prý ještě neviděl. No, kdybych se nestyděl,

vlezu si zrovinka do první řady.“
„Vidím, že vážně chceš být u té maškarády.“

„No, jéminé! Neříkej, že ty ne…?“
„Dobrá, půjdeme se žábaty a tady s Ropuchovou dohromady. Ale…!

I když si ráno rád přispíš, vstaneš dřív a dáš dítka do parády, souhlasíš?“
„Souhlasím,“ pravil Rosnička a otočil se k paní Ropuchové: „A co vy, teta?“
„Byť mám svá léta, nejsem stoletá. Může to být dobré divadlo.“
„Tak, hlavně aby to dopadlo,“ zasýčkovala paní Rosničková.

 

Ten večer rybník Bahňous usínal pozvolněji.

Všeobecné očekávání je vždycky hodně nakažlivé. Spánku moc nesvědčí.
Stejně tak nakažlivé jsou ale i obavy...

 

 

**10**

 

Pelegrin tu noc spal nespal. Pořád byl vzhůru a pořád v limbu.
Ještě než se první cípek ze slunečního pláště dotknul hladiny jejich rybníka,

vzal pantáta Pelegrina za rameno a rukou mu pokynul, ať jej následuje.

Vyšli ze svého obydlí. Venku do vodního ticha pantáta zašeptal:
„Než se stačí den nad vodou rozžhavit, musíme vše připravit. Pomoz mi tady s tím,“

ukázal na kruhový kámen, na kterém rád sedával před vchodem.
„Já ho zachytím z téhle a ty z druhé strany, ale pozor na prsty, nemá žádné hrany.

Pak ho odkutálíme přesně do středu. Tam ho zase svalíme. Budeš vepředu?“
Pelegrin mlčky souhlasil, vsunul ruce pod kámen a na tři, společně s otcem, zabral.
 

Byla to namáhavá cesta, ale podařilo se.
Vodníci se potí vzácně. Tentokrát se oba zapotili jak za mnoho roků nazpátek.

To už na místo dorazili první čumílci.
Viděli velkou lopotu, leč nikdo nevěděl, k čemu chtějí vodníci kámen použít.
Zeptat se jich pořádně ani nemohli, anžto oba se zase vrátili domů.

 

Pantáta vyndal z truhly u zdi starou knihu s tvrdou,

ušmudlanou vazbou a podal ji Pelegrinovi. Titul zněl honosně:
““Superior aqua sprite magicae““
Leč mladík nerozuměl ani jedinému slůvku z názvu. Tázavě se podíval na otce.
„Řeknu ti jen toliko, že mezi vodníky je kniha známa jako modrý lexikon.“
Pelegrin byl okamžitě u vytržení, neboť o magické knize slýchal a teď ji drží v ruce.
„U všech sumců je to on, lexikon…!“
Pantáta pokýval a pohybem ukázal na knihu:
„V názvu také nepoznávám písmena, vím ale, co to zhruba znamená,“ pokračoval.
„Jsou to návody na kouzla vyšší kategorie.
Nepoužije jich než ten, co rodem patří k vodnické šlechtě.

Nechtě to jednou zkusil potulný vodník poutník, co k nám zavítal.

Vyslovil formuli a už se dusil, sípal, zmítal, pak odklopýtal.

Ty kouzlo, jež jiní ani neuzvednou, užít můžeš. Ale ročně jenom a pouze jednou.“
„Pročpak ne více?“
„Normálně sice šlechta smí kouzlit bez omezení, ale u nás to tak není.

Jde o dědictví, však víš.“
Pelegrinovi to secvaklo. „Aha, ten náš desátý právo ztratil.“
„Ztráty neztráty, já bych se vrátil k našemu problému,“ podotkl pantáta...