PELEGRIN 17,18

**17**

To u vodníků bylo ten večer mnohem klidněji.
Paňmáma Pelegrinovi pozašívala trhliny na fráčku a pantáta mu udílel rady,

jaké se obvykle udílejí potomkům před odchodem z rodinného kruhu.
Nakonec sáhl do kapsy pro klíč a otevřel starou truhlici, jež (co Pelegrin pamatoval)

sloužila jen k občasnému posezení.
Pantáta z jejích útrob vylovil mrňavou hnědou lahvičku.
„Kdybych byl, můj chlapče tebou, tak bych si vzal tohle s sebou."
Pelegrin vyndal z otcových prstů nabízenou lahvičku a podíval se proti světlu.
„Vidím tam jen krapet vody, smím se zeptat na důvody?"
„Hlavní důvod? Letošní vedro.

V každé kapce je vody vědro, takže kdyby hrozilo uschnutí, kapka stačí a celého tě zmáčí.

Navíc, po jediném ukápnutí i z louže udělá vodu nejjemnější chuti."
„Zvláštní vlastnosti, a kde se u nás ta malá lahvička vzala?"
„Podle staré zvěsti, jsou to kapky štěstí.

Lahvička se dědí, ale kde se vzala nevím, takže to nechám bez odpovědi."

 

Pelegrin poděkoval, zastrčil lahvičku hned vedle zabaleného krystalu a vychystal se zalehnout.
Když usnul, zdály se mu divoké sny, ale neprobudil se.

Jak pochrupával, seděl Elegrin s paňmámou před vchodem a společně mlčeli.
Dlouhé ticho přerušila paňmáma.
„Myslíš, že ten důl najdou?"
„S Rosničkou? Mno, možná si zajdou, ale určitě ho najdou.

Krystal skončí v soli a jakkoli případné potíže očekávám,
všechno dobře dopadne. Neúspěchu se v žádném případě neobávám."
„Nechci ani pomyslet…" zasýčkovala žena.
„Náš kluk je chytrý a Rosnička jakbysmet," přerušil ji prudce pantáta.
„Průběh nejspíš nebude hladký, a možná že budou zmatky.

Možná i zmatek nad zmatek, ale určitě se vrátí nazpátek...!"

 

**18**

 

 

Ta zpráva se během dopoledne rozšířila po celém Bahňousi.
Jak to tak se zprávami bývá, od úst k ústům nabývala křiklavějších barev.
Každý si maličko přidal, někdo cosi zapomněl, a tak se ze zprávy stala fáma.
Taková fáma, to je tuze nedobrá věc. Pravdu neříká, často pomlouvá a ještě častěji haní.

Na fámě je nejhorší ten puch, co po sobě zanechá, než nakonec odvane.

K pantátovi taky doputovaly různé zvěsti.

Nakonec si tedy nechal zavolat zástupce ryb i obojživelníků a promluvil k nim.
„Ano, je pravdou, že syn tu s námi není.
Ne, není pravda, že sedí ve vězení.
Ano, skutečně, má s sebou společníka.
Ne, to naopak, on nikam neutíká.“
A tak dále a tak dále. Vysvětloval, vyvracel, až už toho bylo hodně, tak houkl:
„A víte vy co? Myslete si, co chcete. Můj ty světe, mám já tohle zapotřebí?
Prostě až se objeví, tak se objeví! Dál se o tom nemíním bavit.

Včera se tu každý chvástal, jak chce slavit. Tak slavte! Nazdar!“ A prásknul dveřmi.

 

Dopolední slunce zastihlo Pelegrina už notný kus od rodného rybníka.

Vydal se po proudu potůčku, který vyvěral pod stavidlem.
Byť slunce nevylezlo ani do poloviny cesty k poledni, už bylo veliké horko.

Pelegrinovi, to nijak nevadilo, neb jeho cestičkou byla voda.

Na břeh občas sice šlápl, ale vlastně se celou dobu jen ráchal v proudu.
Panu Rosničkovi horko taktéž nevadilo, anžto byl pevně usazen ve vnější kapse

vodníkova kabátku. Uvnitř kapsy bylo pořádně vlhko a pohodlně.

Žabák měl vystrčenou hlavičku ven a okukoval všechno, co za okukování stálo.

 

„Tak jak, pane Rosničko, jsi alespoň maličko rád, že jsi vypadl na chvíli z baráku?“
„Já jsem spíše rád, že sedím ve fraku, protože docela sprintuješ.“
„Už lituješ?“ Zasmál se Pelegrin.
„Jasně, že ne. Cestování já mám v genech. Jen sprintuj dál, navečer se něco žene.

Asi buřina, pak si odpočneme.“
Pelegrin se podezřívavě zahleděl na úplně bezmračnou oblohu,

a pak hodil tázavý pohled na žabáka.
Ten jen doplnil: „S tím se musíš narodit, nenech se tím rozhodit. Je to něco jako vaše magie.

Má to název meteorologie."
„To se uvidí, až něco přijde," uchechtl se vodník a pak se z jeho kapsy ozvalo: 
„Já cítím v kostech, že mi to vyjde."