PELEGRIN 29,30

 

Jura nejdřív sebral veškeré nádobí a naskládal je do džberu.

Pak setřel stoly a zjistil, že jeden z nich bude muset vydrhnout,

protože nějaký z konšelů byl za vyloženého  čuníka.

Došel si na dvůr k haldě písku, nabral si do dlaně a utrousil:

„S trochou písku se líp drhne a… mně to ruce neutrhne.“
Neviděl tudíž, že chviličku po něm ze dveří vyklouzla ještě jedna postava.

 

Pelegrin si zhluboka oddechl a klepnul na kapsu, do které se schoval žabák.
„Je to dobré, nikdo si nás nevšiml.“
Kapsa nic…
Tak do ní vodník sáhl a vyndal pana Rosničku na čerstvý vzduch.
„No, doufám, že sis nezdříml?!“
„Jak se můžeš takhle ptát,“ mžoural opuchle do denního světla žabák,

„copak se dá v kapse spát?“
„Tiše, ten mladík se vrací za svou prací.
Až se zjeví, zeptám se ho, jestli neví, kde jsou doly se solí.“
„Také se optej na to, kam nás to přiválo. Kde že se to vlastně přistálo,

ale hlavně by to vyptávání nemělo být moc nápadné.“
„A já myslel, že to bude přesnadné,“ pousmál se vodnický synek.

 

Jura poctivě drhl skvrny na jednom ze stolů, když se za ním ozvalo zvučným hlasem:
„Dobrý den vinšuji, pane.“
Otočil se, a ve světle, které procházelo dveřním rámem, viděl drobnějšího mladíka.
Jura se tím zdvořilostním pozdravem skoro až rozjařil a vesele odpověděl:
„Pane? Ba ne, já nejsem žádný pán. Tím je tady jenom sládek Přibyl,

u kterého jsem zaměstnán.“
„Dobře pane, a jak vám tedy mám říkat?“
„Slyším na Juru, Jirku a Jiříka.¨Pána už nechte být. Můžete mi vyjevit, kde se tu berete?“
Pelegrin tu otázku očekával a trochu se jí bál, ale nadechl se a spustil.
„Nebudete mi to věřit, ale já zabloudil. Tak jsem usoudil, že se u vás zeptám na cestu.
Vrata byla otevřená,“ dodal, když viděl pochybovačný pohled tovaryše.
„Jste nějaký do zelena,“ řekl Jura. „Není vám špatně?

Ostatně v tomhle horku by to nebylo nic divného. Lecjakého živého by uondalo.
Haló! Haló. Co se vám stalo?!“ přiskočil Jura k vodníkovi, ale ten se již sesunul k zemi.

 

 

Jasně, že se Pelegrinovi nestalo nic.
Ale když se Jura zmínil o tom, že je zelený, napadlo ho předstírat nevolnost.
Nabízející se nepříjemné otázky se odsunuly na později, a dost možná na vůbec nikdy. 

Bylo to poprvé, kdy vodník mluvil s člověkem tváří v tvář a… každý začátek bývá těžký, ne?

Pan Rosnička byl tak nějak ve vleku událostí.

Když Jura odběhl z místnosti pro pomoc, vyklouzl vodníkovi z kapsy

a pořádně mu krzevá tu improvizaci vynadal.
Možná by nadával do soumraku, ale Jura už se vracel se sládkem,

tak se rychle ukryl za jedním z trámů.

 

Pan Přibyl s Jurou zkoumali, jestli Pelegrin dýchá, a pak bezvládného přesunuli

a uložili na čerstvě vydrhnutý stůl.
„Měl jsi pravdu, Juráši, nevím, co to obnáší, nevím, co to znamená, ale je vážně do zelena.
Že je to cizinec, toť jasná věc, podívej na ten hábit. No nic, dám mu zatím napít

a ty skoč pro nějaké jídlo. Zatím nám tady nikdo nezašel hlady.

To by tak hrálo, aby se povídalo, že v pivovaře mají všeho málo.“
 

Jura za chvilku donesl, co zbylo po pánech konšelech.
Pelegrin svoji roli hrál docela dobře, takže sládek začal nahlas uvažovat o přivolání lékaře.

Nakonec si řekl, že to do rána počká.

Začalo se stmívat, tak poslal Juru vypomoct zbytku chasy s čím bylo třeba.
Teprve když byl Jura pryč, začal vodník opatrně projevovat známky života.
Zpočátku sládek nevnímal, ale když se začal Pelegrin hýbat, všiml si toho a naklonil se nad něj.
„Sláva, oči už máš otevřené, a navíc nejsou zamlžené,“ potěšilo Přibyla.

„Tak co… už je to, cizinče, lepší?“
„Jak víte, že nejsem zdejší?“ Odpověděl  slabým hlasem na otázku otázkou vodník.
„Jak? Prostě tak. Máš žízeň nebo spíš hlad?“
„Snad trochu vody, pane,“  kunkňul vodník.
„Dáme,“ usmál se sládek a přisunul k vodníkovi žejdlík.

Pelegrin si mocně zahnul, pochválil chuť vody a poděkoval.
„Mno, jen nepřechval,“ zvážněl pan Přibyl. „A teď mi pověz, kde ses tu u nás vzal.“
 

Pelegrin viděl, že mu nezbývá, než jít s barvou ven.

Tak začal vyprávět, jak ho na cestě sebral vítr a pustil ho až tady.

O tom, že je vodnického plémě, taktně pomlčel.
Sládek Přibyl pozorně poslouchal a nakonec zavrtěl hlavou.
„Fíííha. To jsou věci. Co se ještě dneska dovím.

Takže jsi k nám, při létě, prostě jen tak přiletěl. To jsou věci, to ti povím...“