Jindra

                „Myslela jsem si tehdy, myslela jsem…“ co si myslela? Že potřebuje žít? Intenzivně a právě teď, prostě zoufale žít… a neuměla to, pořád se plácala nějak po povrchu, nic z toho, co chtěla, aby bylo skutečné, skutečné nebylo… a naopak byly skutečné věci, které by nejradši ze světa, ze sebe, vyškrtla.

                Teď, na hraně dospělosti, už se nedokáže ponořit do svých emo nálad, do kterých se tak ráda halila, které pro ni měly kouzlo, i když věděla o jejich umělosti… Teď ji nezbývá, než si uvědomit skutečný svět kolem sebe a naučit se v něm žít.

                „Dělala jsem to… dobrovolně,“ říká; a samotnou ji to překvapuje. Že všechny ty zlé věci, které si musela prožít, vlastně vůbec nemusela, že je tak chtěla. Vybrala si tuhle cestu… protože se nudila?

                 Cítí se trapně sama za sebe, když si má prohlížet kousky minulosti, které leží před ní – její zápisky v deníku, fotky, citáty, které si vylepila na nástěnku…

                „Nevěděla jsem, co chci. A ani jsem nevěděla, co nechci, vlastně… Spíš mi připadá, že jsem si ty dvě věci pletla dohromady a dělala to, co jsem nechtěla, proto, že jsem si myslela, že je to to, co chci…“

               

                Mnoho skutečného se skrývá, zdánlivě, v alkoholu. Rozpustí mlhu; a to, že přinese mlhu úplně jinou… Tolik pila. Myslela si… Ale kdo si to nemyslel?

                A když se jí David zeptal, kdo byl její první, lhala. Svou dobře naučenou lež, kterou říkala vždy všem, hezká pohádka o tenkrát poprvé. Viděla na něm, že ví, že lže – ale to v ní jenom zesílilo víru ve skutečnost vlastní lži. Dokázala své lži, svou přepsanou minulost, hájit velmi přesvědčivě a neoblomně. Jsou vzpomínky, které přestaly existovat.

               

                Uvědomila si, jak pokřivený je její svět, ve chvíli, kdy ji David zastavil. Její ruku, která mu zajížděla pod kalhoty.

                Nebyla zvyklá na to, že by se někdo bránil. A tohle odmítnutí se jí hluboce dotklo, zahrála hloupou scénu… a on se na ni díval, mlčel.

                O nějakou tu hodinu později, když už z ní alkohol vyprchal, se jí zeptal, jestli má milování ráda.

                A ona, zaskočená tím, že to opravdu říká… řekla NE.

 

                „Myslíš si o mě, že jsem hloupá malá holka?“

                „Ty si to myslíš?“

                „Jo.“

                Usmál se. „To říkáš jenom proto, že nevíš, co si svou minulostí počít… a zatvářit se nešťastně a provinile vypadá jako řešení. Nikam tě to ale neposune.“

                „A jak se k tomu mám stavět? Stydím se.“ Znovu byla překvapená, že něco takového nahlas říká.

                „Nemusíš se stydět. Něco s tím dělej.“

                „Co můžu dělat s tím, co bylo? Už to nezměním…“

                „To ne. Ale můžeš změnit úhel, v jakém se na minulost díváš. A hlavně – můžeš ji zavřít. Neříkám zavřít tak, že se budeš tvářit, že nikdy nebyla… ale tak, že si z ní vezmeš to důležité a k tomu ostatnímu se nebudeš vracet. Ani pozitivně, ani negativně. Tím myslím žádné výčitky, ani nostalgické vzpomínky,“ usmál se. „A když na tebe někdo tvou minulost vytáhne, dokaž mu, že je to minulost. Tím, že jsi už jiný člověk.“

                „A co když se lidé nemohou měnit?“ řekla a myslela si, že říká velkou pravdu.

                „Tomu chceš věřit?“

 

                Cítila se zvláštně. Myslela si, že jí otevřel prostor pro to, aby se vypovídala. Aby se mu vyplakala na rameni ze všech svých hříchů, ze všech svých chyb, kterých si je tak palčivě vědoma. Ale to jí nedovolil… poslouchal ji jenom chvilku, pak ji přerušil. Řekl jí něco, co jí mohlo hluboce urazit. Jenomže jí nikdy nikdo nic takového neřekl – a tak jí to zaskočilo tak, že jí to ani neurazilo.

                „Přestaň. Jsi tak strašně fascinovaná sama sebou a svými imaginárními problémy. To se nedá poslouchat.“

                Zmohla se jenom na: „Myslela jsem, že tě zajímám.“

                „Zajímáš mě. Ale ty, ne tvoje představa o sobě.“

                Protože mu nerozuměla a protože jí někde uvnitř došlo, že tím, co právě řekl, jí asi ublížil, rozbrečela se.

 

                 Mohl jí nezajímat. Ale zajímal ji. Prostě proto, že byl jiný, že se mu včera večer líbila, že se na ni díval… Proč jí dneska přehlíží? Co udělala špatně?

                Sotva si pamatovala, o čem mluvili. Zůstala jí z toho ve vzpomínkách jenom zvláštní pachuť… mluvili o něčem, co jí připadalo možná silné a pravdivé… ale trochu mimo její skutečný svět.

                Kam se podělo její sebevědomí? Když má přijít za ním a říct mu… říct mu co?

                Cítila, že žádná laciná póza nezabere, že naopak… Ale copak z ní už zbyly jenom laciné pózy a nic víc? Copak už neví, jak jinak se dívat?

                A pak za ní přece jenom přišel: „Jsi stejná, jako jsi byla včera večer?“ zeptal se.

                „Mám jiné tričko,“ řekla rozpačitě. A on se mile zasmál.

                Ale pak řekl větu, která ji vrátila do jistoty: „Jsi tak krásná.“ 

---