vlaštovka

Osamělá, vyčerpaná, na pokraji sil. Letím nad mořskou hladinou a s každým mávnutím křídel se bojím, že se té chladné, slané vody dotknu, že si namočím peříčka a to bude můj konec.

Konec mé cesty na jih, tam, kde už týden čeká celá moje rodina. Nestihla jsem letos odlet našeho hejna, neměla jsem ještě doléčené zraněné křídlo. Možná by bylo lepší zůstat doma na severu a pomalu umrznout, než vydat všechnu svou energii na osamělý let.   

Proti mně letí něco bílého, velkého...ne, neletí, sedí to na vodě a vítr tomu nadouvá velké křídlo. Třeba je to nějaký velký pták, který taky nedokázal přeletět na jih a teď vystrkuje z vody už jen jedno křídlo.

Blíží se ke mně. Ne, není to pták. Je to nějaká divná věc, dole pod plátěným křídlem sedí člověk a upřeně se dívá dopředu. Mávnu trochu silněji křídly, abych se zvedla od hladiny a s tichým plesknutím dosednu na hladkou bílou plochu té věci s křídlem. Ležím bezvládně,  aspoň chvíli můžu klidně dýchat a nechat svá křídla odpočinout. Nevadí, že ta bílá věc jede na druhou stranu, než jsem měla v úmyslu. Je to aspoň na chvíli jediná pevnina široko daleko. 

Po pár minutách už se cítím podstatně lépe. Postavím se na nohy, přehlédnu nekonečnou vodní planinu. Vůbec se mi nechce, ale musím. Odraz a letím. Opisuji velký kruh kolem té bílé věci, zkušební let. Ach moje bolavá křidélka, musím se vrátit, netroufám si na dalekou cestu. Ještě jednou, dvakrát. Jedoucí bílá věc je záchranným ostrovem, ale trvale tu zůstat nemůžu, rodina čeká.

Naposledy se odrazím a vylétnu vysoko nad hladinu, vysoko nad bílé plátěné křídlo.

Děkuji ti, člověče, žes zrovna měl cestu kolem...