Píchání s Janou

Ležel vedle své snoubenky Petry a spal, když mu, pár centimetrů od hlavy, začal vyřvávat Freddie "I want it all" - vyzváněcí tón jeho telefonu. Otevřel oči, prudce se posadil a automaticky ve vteřině sáhl po mobilu. 
"Haló? Kdo je tam?" vysypal ze sebe.
"Tome? Tady Karel," bratr jeho milenky. Zněl velmi vyděšeně a třásl se mu hlas. "Jana měla nehodu... nerad tě otravuju... ehm, ale nevím, komu zavolat. Potřeboval bych za ní odvézt do nemocnice." Nehodu?
"Proboha. Co se jí stalo?" vyhrkl. Měl bych se chovat odměřeněji, uvědomil si záhy, nesmí přece nic zjistit, nebo se to doví i Petra. Podíval se na ní. Zatím se neprobudila.
"Samozřejmě," zašeptal. "Za deset minut tě vyzvednu."

Když přijel, Karel už nervózně přešlapoval před domem. Ještě ani nestihl dobrzdit a už vzal za kliku jeho vozu a nahrnul se dovnitř. Vypadal příšerně.
"Děkuji ti," hlesl. Chvíli jeli mlčky.
"Co se vlastně stalo?" nevydržel Tomáš.
"Autonehoda. Nějakej debil to do ní napálil v protisměru. Leží na jipce."

Museli čekat do rána, než jim lékař povolil návštěvu. Byla v bezvědomí. Jak si ji tak Tomáš prohlížel, konečně mu došla její křehkost. Vzpomínal na společné chvíle a strašně se styděl sám před sebou, že ji považoval jen za nástroj k ukojení své touhy, na kterou jeho Petra zkrátka nestačila. Vždyť tahle drobná brunetka ho celé roky milovala a nechala po sobě doslova šlapat jak po rohožce, jen aby mohla být chvíli s ním. Až teď mu docházelo, jak velkou chybu dělal. Ale nyní se rozhodl, že všechno napraví. Plný emocí a odhodlání vyběhl z nemocnice, naskočil do auta a vyrazil.

"Kde jsi byl celou noc? Probudila jsem se a ty nikde! Telefon ti ležel doma na stole, měla jsem o tebe strach!" spustila Petra na svého snoubence, zpočátku naštvaně. Radost, že je v pořádku, ale přemohla vztek a než vůbec stihla domluvit, skočila po něm s rukama roztaženýma k objetí. Ustoupil o krok. Vzhédla k němu očima, ze kterých se pomalu draly slzy. Vždycky se o něho až přehnaně bála. Jeho pohled byl ale zvláštně pevný a cizí. Nepoznávala v něm toho svého Tomáše. Okamžitě vytušila, že se děje něco strašného.
"Odcházím od tebe," oznámil jí stroze. Chtěla něco namítnout, ale nezmohla se na slovo. Jen stála a snažila se něco říct. Cokoli.
Pak se prostě otočil a odešel. Jako by nic. Jen ve dveřích se na pár vteřin zastavil a špitl chladné "promiň".

Stála tam ještě dlouhé minuty jako opařená a nemohla uvěřit, co se právě stalo. "Odcházím od tebe." A to je vše? Najednou byl pryč.

Jen co zabouchl dveře, začal si uvědomovat, jak příšernou dělá hloupost. "Ale vždyť Jana mě miluje," zahnal hned své myšlenky. Vydal se zpět do nemocnice.
Už byla při vědomí. Okamžitě k ní přiskočil s velkou kyticí, kterou cestou koupil, a začal jí vykládat, jak opustil svou snoubenku a uvědomil si, že ona je pro něho ta jediná. Pak se zarazil.
"Ehm, promiň, ani jsem se tě nezeptal jak se cítíš."
Vytřeštěně se na něho zadívala.
"Pane, já nevím kdo jste."
"Menší amnézie," uslyšel hlas lékaře za zády. "Asi jste se jí někam zatoulal."
Tomášovi se zatmělo před očima. Opustil svou milovanou kvůli téhle, pro kterou není ani tak důležitý, aby si ho uchovala v paměti? Jako omámený pomalu vykráčel na parkoviště. Ani si nevšiml, že má stále kytici v ruce.

Dojel zpět do Petřina bytu. Našel ji sedět na posteli v slzách. Podal jí pugét květin.
"Já... já to tak nemyslel," vykoktal ze sebe. Napřímila se a okamžitě mu skočila kolem krku.
"Slib mi, že mě neopustíš," zajíkala se v slzách.
"Slibuji," pohladil ji po vlasech.
Tak to byla pěkná blbost, co jsem udělal, pomyslel si. A málem to skončilo průserem. Jen doufám, že se jí ta paměť vrátí. Vážně nerad bych přišel o to senzační píchání s Janou.