Čeká na čas odjezdu....

Jedna taková....

Čeká na čas odjezdu…..

 

Šesté jaro sedí vkleče,

sem tam vzlykne pohledem,

čas se pro ni mírně vleče,

čekaje, kdy vyjedem.

 

Nástupiště doživotní?

„Eurocity“ přistaven,

ale kdy se řidič zhmotní?

Bez něj to je jenom sen.

 

Souprava je připravena,

jenom prásknout do koní,

ale ona zahleděna,

nesmí řídit podkoní!

 

Tohle jaro bylo ouva,

po šesté je těžké vstát,

a tak sen začala zouvat,

s myšlenkou  si pohrávat,

že nechce již zažívat Golgotu

a tak pojede stopem pro jistotu,

jistotu nějakého cíle,

už nemusí vidět tolik bíle.

 

A tak drožka se švestkovou vůní jela,

vyskočila na kozlík a celou cestu pěla,

že to je ten pravý, to co vždy chtěla,

 soudnost svojí dávno zapomněla.

 

 

Stačilo jenom pár mil

a on se vzdaloval ten cíl,

ačkoli jela vpřed,

začala cítit jed.

 

Vzpomínala s pláčem,

 na svého Lancelota

a sama sobě rváčem,

chápala, že ta slota,

je výtvor její marnivosti

a jejích mnoha zlostí.

 

Švestkové nebe je již dávno v pánu,

 ona zas pokorně vkleče, večer i po ránu,

na nástupišti svojí cesty sedí upravena

a čeká na jeho pokyn jako věrná žena,

s jedinou netrpělivou otázkou na rtu,

kdy rozehrajeme tu devítiměsíční kvartu?

---