R&E - Přecházení

Přecházení

Přecházet s mrňaty silnici je docela náročná záležitost. Jedno dvě ještě můžete nějak drapsnout a převést, přenést, přetáhnout, případně přebrzdit, ale když jsou čtyři!? A navíc všechno ženské, které sice mají teoreticky být od přírody multifunkční, ale spolehněte se na to, když je vidíte a slyšíte, jak všechny najednou něco štěbetají a ani vás ani dopravní provoz viditelně nevnímají.

Vymyslel jsem na to fintu. To léto byly věkem tři z nich na osmičce a jedna na šestce. A na tom jsem tu fintu postavil.

Kdykoli jsme došli do výchozího bodu přecházení, zavelel jsem stát. To tak nějak udělaly, aniž by řešily, kde a proč zastavují, a zcela samozřejmě by v příští vteřině zase na povel zapomněly a vyrazily přes ulici, ale další instrukce byla – „Mirunka se podívá a až nám řekne, tak přejdeme!“ Mirunka okamžitě zmlkla, zvedla bradičku, zatvářila se důležitě, nahnula se, natáhla krk, koukla doleva, doprava, doleva a důstojně zaštěbetala –„Můžeme“. Nebo nemůžeme, ale to můžeme stejně někdy přišlo. Všechny ostatní zmlkly, no, nevím, jak jinak to popsat, zmlkly mnohem hlasitěji. Doubravka, Mirunčina sestra, nasadila výraz nekonečného despektu, pečlivě se rozhlédla a důsledně alespoň o zlomek vteřiny jinak, než zavelela Mirunka, vykročila. Eliška se tvářila víceméně stále stejně, jen starostlivě nakrabatila čelíčko, rozhlédla se, počkala na Mirunčin povel a vyrazila. A Renatka, ta se nejdřív podívala na mě, v očích měla – „No máš ty rozum, svěřit to tomu prckovi?“, rozhlédla se, znovu koukla na mě – „Ještěže to pohlídám já!“, a přešli jsme.