Slzy orchideje

Ze zápisků. ( 22.7.2012)

Prochází se v jemném žluto-bílém písku u krytého bazénu ve vile, která se nachází poblíž domova důchodců a Českého meteorologického institutu, ulice Okružní, Brno - Lesná. Aktuální čas- je půl deváté večer.

Toho večera na sobě má zelené bikiny. Dlouhé, kaštanové vlasy s modrým melírem upnuté do spony, kterou za malou chvilku sundá. Celá její štíhlá, opálená postava je osvětlována měkkým světlem. Její dlouhé, přitažlivé nohy si to brzy namíří ke schůdkům do bazénu.

Z dálky se na mě zadívá. Nesměle se uculí, nohou prohrábne písek. Vím moc dobře, co naznačuje. Odcházím na terasu.

Gabriela má ve zvyku koupat se bez vrchního dílu.

Cestou na terasu uslyším šplouchnutí. Chtěl bych být tou vodou a dotýkat se jí. Rozplývám se nad těmi nezkrotnými myšlenkami, které mě zároveň mučí. Ptám se sám sebe, jak dlouho to ještě vydržím. Napadá mě spousta kratičkých příběhů s lechtivým tématem. Mohl bych je sepsat okamžitě. Ale v každém by figurovala ona. Chci říct – Gabriela.

Za svůj život jsem poznal dost dívek, ale když jsem se v inzerátu dočetl o dvaadvacetileté absolventce vysoké školy v Brně, která hledá brigádu, myslel jsem, že to bude nějaká nudná „šprtka“, co je ráda za každou vydělanou korunu – mýlil jsem se.

Ona je od většiny odlišná. Co mě na ní zaujalo, je její povaha. Zpočátku jsem si myslel, že je labilní. Postupem času jsem zjistil, že jí něco schází. Pro mnohé něco tak běžného. Jenomže jí už to nemůže nahradit nikdo. Uvnitř jsem pak ucítil jistou potřebu pomoct jí. Být jí oporou, když ona žádnou nemá.

Sedím na terase a přihlížím té kráse před sebou. Velká zahrada, bohatá na květiny. Uprostřed celé té krásy, odkud se do všech míst rozléhá tekoucí voda, dominuje rybníček s mladou vrbou. Většinou právě tam dokáže Gabriela koukat deset minut v kuse.

Už teď se těším, až přijde a budeme si jako včera povídat celé hodiny. Až se na mě bude dívat zelenýma očima. Oči, které viděly tolik bolesti a nejsou to schopny vymazat. Stejně, jako ty moje nevymažou moje útrapy, ty její nevymažou ty svoje. Oba dva nás něco spojuje, ale zároveň i rozděluje.

Tyhle řádky píši potaji. To, co cítím ke Gabriele je něco víc, než co jsem cítil v předešlém vztahu k Monice. Ona se Gabriele rovnat nemůže. To nikdo. Možná to Gabriele časem řeknu, co k ní cítím, možná taky ale ne. To se uvidí podle situace. Ta je nyní hrozně napjatá a nehodilo by se to. Snad jen nějaká vyhrocená situace by zapříčila společnou cestu tímhle peklem, kde moje slova znamenají málo.

Už aby tu vedle mě seděla. A já cítil vůni jejího těla. A nechal se unášet jejím hlasem.

Mou touhu k ní nedokáže přetrhnout ani má vlastní matka. Závistivá osoba, nepřející vlastnímu synovi to dobré. Za poslední dny o sobě dává dost často vědět, což mě uvádí do pozoru.

Podívám se na hodinky. Devět hodin. Akorát. Za chvilku přijde Gabriela. Radši toho psaní nechám, aby mě nenachytala. I když by to na jednu stranu bylo hezké. Ale cítil bych se strašně trapně. A na druhou stranu - vše by se nakonec provalilo a já… Já bych byl ten nejhorší.

Najednou zazvoní telefon. Na displeji si přečtu volající osobu.

Matka.

Naprázdno polknu. Zatmí se mi před očima.

Od bazénu se ozve Gabriela. „Už jdu.“

Přemýšlím co udělat. Vzít to nebo nechat vyzvánět?

Nakonec se rozhodnu.

Se zatajeným dechem poslouchám nejprotivnější hlas na světě.