Zrnka: šedá, bílá a černá

     Seděl na pláži, vedle něj ležela mrtvá dívka a první paprsky chorého slunce jiskřily ve vlnách a ve zbytcích malé mořské víly. Prosíval písek mezi prsty na nohou a pozoroval černá mračna sbíhající se z hor.

     Nebe bylo popelavé a moře neklidné do míry znemožňující plavání. To také určilo osazenstvo ve vodě: děti a tlustí a staří turisti, postávající u břehu s šedobílými vlnami laskajícími jejich lýtka.

     Vypadal mezi nimi nepatřičně.

     Sestupoval odhodlanými kroky k vodě, nezpomalil ani s chladivým šokem, který mu olízl rozkrok. Hleděl upřeně do vody, aniž se podíval na stranu, a tyhle dvě charakteristiky spolu s pochmurným výrazem tváře budily dojem, že se chystá sestoupit do hlubin a už se nikdy nevynořit. Snad by však bylo lepší použít podmiňovací způsob v předchozí větě, protože mu samozřejmě sotva kdo věnoval dost pozornosti na to, aby ony charakteristiky byl schopen vypozorovat: děti skotačivě vyčkávaly přicházející vlny, a pak před nimi na poslední chvíli se smíchem prchaly a nadskakovaly, když už nebylo úniku, a dospělí, jak známo, zřídka věnují pozornost věcem, které již za svůj život nestihli důvěrně poznat.

     Měl vody po pás, když se před ním začala zvedat vlna, úchvatná masa šedé hmoty. Zvedal oči a sklopenou hlavu, jako by s posvátnou bázní hleděl do tváře bohu, který vystoupil ze země, aby jej ztrestal. Ten se nad ním rozkročil, rozpřáhl se a udeřil Nepatřičného zvysoka do hrudi. Podlomila se mu kolena a voda jej odnesla pár metrů zpět.

     Usmál se.

     Stoupl si, vykročil opět k hlubině a opět byl vyvržen pryč. Pak jej jedna vlna objala a jeho letmý a povrchní úsměv náhle prorostl do očí a jeho pohled na chvíli zpřítomněl.

     Pak se otočil, vyšel na břeh a spláchl ze sebe sůl.

     Zvedl kufr a batoh a přešel do nedalekého baru.

     „White wine, please.“

     Šeřilo se a lidé mihotali kolem něj. Jak ubývaly peníze a přibývala únava, pomalá elektronická hudba klopýtající po parketě v něm snad začala budit nějakou utkvělou vzpomínku, začal přežvykovat a z padesáti eurovky sroloval trubičku a točil s ní v prstech.

     „Potřebuješ to naplnit?“ usmála se na něj barmanka a ukázala na ruličku v jeho prstech.

     Pořád jako by v jakémsi polosnu kývl hlavou.

     „Bar Blow.“

     „Mají to i v menu?“

     „Ne,“ zasmála se, „ale s kým potřebuješ mluvit, poznáš snadno: motají se kolem něj mladé holky a to přitom není hezký, ani zábavný. Ani okázale bohatý.“

     Kolečka kufru drkotala osamělou ulicí. Do jejího šera zářilo obrovské okno nad koženou pohovkou a dvěma křesly. Nad dveřmi byl naprášen bílý nápis: Blow. Byl to typický koksový bar: na záchodě koks přímo čpěl a prkýnko nebylo nikdy zvednuté.

     Prošel kolem energické mládeže na pohovce dovnitř a opravdu: jako když supi jasně lokalizují mršinu, jako planety kolem slunce několik dívek obíhalo kolem menšího snědého muže s ustupujícím porostem hlavy sedícího u baru.

     Přisedl si k němu a prodavač si jej změřil pohledem.

     „Kolik toho chceš?“

     Nepatřičný vyšel ze záchodu a mnul si nos a občas posmrkl. Šero baru jej na chvíli zarazilo. Zastavil se, pak udělal krok k východu. Podíval se na kufr a přešel zpět k baru.

     „White wine, please.“

     „Piješ někdy i něco jiného?“ zeptala se barmanka, táž, která byla na pláži. Pak se naklonila a políbila ho na tváře.

     Pozvedl rozpačitě obočí, ale mírně se usmál. „Děláš někdy i něco jiného? Tak vodku s džusem…“

     Pak najednou zavřel oči, protáhl se jako kočka, usmál a ostentativně zatřásl.

     „Dobrý, co?“

     „Tak čtyřiceti procentní?“

     „Máš dobrý nos. Jak ti říkaj, mladej?“

     „Nepatřičný.“

     Prodavač na něj pohlédl a pak se zasmál: „Mě zase Dealer Koksu, ale ty mi klidně říkej jen Dealer.“

     Barvy, světla a hudba vytvořily kolážovitou hmotu rozlitou na parketě, plavali v ní lidé. Hleděl přes rameno na upnuté sukně a hluboké výstřihy, ale z jeho pohledu čišela jakási lhostejnost, jako by cítil podivné prázdno v rozkroku. Měl sice značně rozšířené zornice a být někdo dostatečně blízko mohl by zaslechnout zrychlené bušení srdce, ale to vše se dalo přičíst snad spíše kokainu než reakci na erotické motivy. Každopádně nebudil dojem, že má vůbec nějaký zájem dealera nazývat Dealerem či jakkoliv jinak, ale ten se nevzdal a kývl ke kufru:

     „Před čím utíkáš?“

     „Před ženou… A její absencí,“ odpověděl, jako by tahle slova již chvíli převaloval po patře a ohmatával jazykem. „Někde, kde by neměla být, je jí příliš mnoho, a jinde, kde by být měla, příliš málo.“

     „Jseš sjetej.“

     „No jo.“

     „Cos tím myslel: příliš mnoho – příliš málo?“

     „Jedna holka. Prochází se po pláži se svým přítelem – není se mnou,“ a jako když povolí hráz přehrady, Nepatřičný najednou začal vyprávět, vyprávět do nepatřičně podrobných detailů, a ač z jeho tváře šlo vyčíst, že mu to není příjemné, že se stydí za svoji výřečnost a důvěrnost, zdálo se, že není schopen přestat. Chvílemi umlkal, ale znovu jako puzen mučidly mluvil hned dál. I sám posluchač občas překvapeně mrkal nad intimnostmi, jichž by se nenadál od nejbližších přátel, měl-li by nějaké, natož od náhodného kupce. Ostatně nebyl barmanem, aby za své produkty očekával informace. Přesto se v jeho očích zračil zájem a pobavení.

     Když konečně zmlkl a skončil, Nepatřičný zavřel oči a sklonil hlavu. Zatnul pěsti, nadechl se a pak dlouze, ztěžka vydechl. Zkřivil rty a zavrtěl hlavou.

     „Prochází se po pláži? To jako tady? Tos ji stalkoval až sem?“

     „Dáls už neposlouchal? Hele, dej mi ještě za dvacet eur.“

     S posmrknutím dosedl zpět k baru.

     „Víš ty co potřebuješ?“ a aniž Dealer čekal na odpověď, pokračoval: „Děvku.“

     „Trochu klišé, ne?“

     „Mají tam jednu sedmnáctku, neoficiálně, samozřejmě. Moc pěkná, uvidíš. Kde vůbec bydlíš?“

     Nepatřičný kývl ke kufru.

     „Můžeš zůstat u mě, je to po cestě. Ať s tím nedrkotáš po městě.“

     Bordel vypadal jako stodola. Alespoň zvenčí. Zevnitř vypadal jako záchod a ty stodoly mívají zřídka. Zažloutlá barva světla vypadala nad ránem jedovatě. Neživě a nemocničně.

     Dívky seděly osaměle u baru, ospale se kývaly do rytmu populární hudby a popíjely sodu.

     „Sedmnáctka je támhle.“

     Byla vážně moc hezká, mladistvé drobné štíhlé tělo ji už samo o sobě posouvalo o třídu výš než většinu ostatních společnic. Navíc: špinavě blond vlasy na mikádo, piercing v nose a obočí, smyslně vykrojené rty, světle hnědé, tygří oči.

     Dealer si všiml jeho zaujatého pohledu a zasmál se: „Takže si ji vezmeš?“

     „Ehm, co-? Ne, ještě bych se do ní zamiloval. A další Moulin Rouge nikdo nepotřebuje.“

     Pak dodal ukazujíc na ženu, ani hezkou, ani ošklivou: „Raději tu.“

     „Moulin Rouge mám rád.“

     „Jo, vždyť já taky.“

     Prosíval písek mezi prsty u nohou, jednotlivá zrníčka. Sledoval, jak se třou, mísí, prsty je tlačil k sobě, ale nebyly schopny prolnout s jiným.

     Mrtvá dívka, ani hezká, ani ošklivá, se pohnula a možná tedy nebyla docela mrtvá (mrtví se ostatně nehýbou).

     Podíval se na ni a postupně zarýval prsty do písku stále hloub a stále křečovitěji, jeho dech se zrychlil. Zatnul hruď, jako by vevnitř implodoval a žebra se mu roztřásla trhaným výdechem; nerozbrečel se, ač se zdálo, že se o to snaží.

     Zamrkal a vstal.

     Spustil se déšť a slepoval zrnka písku k sobě povrchními silami, jež do hodiny vyprchají.

     Rozhlédl se, pak vytáhl peněženku a s ušklíbnutím si ji prohlédl.

     Pokrčil rameny a vykročil k jednomu z východů.

     Šedé moře, šedé nebe, šedá pláž a křik bílých siluet racků. Nikde nikdo, jen prázdné ulity, nádoby na prázdno, dutá zrnka písku.