Borealis

The wrong man

 

Někdy násilí přichází nečekaně, nahodile. Někdy se chová jako koule skákající na ruletě. Do jamky dopadá ještě dříve, než se ruleta zastaví. Někdy si ale vybírá. Zaměří se a nesleví. A často není snadné poznat, jak a ani proč vlastně přišlo.

 

Napadl nás cestou z Oktoberfestu. Mnichov byl plný krojované veselice a miliónů žejdlíků piva. Manželka, já a naše děti jsme nastoupili do metra na Sedlinger Tor. Vstoupili jsme do druhého vagónu, kde jsem posadil svého tříletého syna vedle dvou ženských cestujících, zatímco manželka s jednoletou dcerou v kočárku zaparkovala v prostoru u dveří.

 

Zaznamenal jsem ho od prvního momentu, co jsme nastoupili. Nějaký neznámý chlap stál kousek vedle a propaloval mě pohledem. Snažil se se mnou navázat oční kontakt. Bylo to velmi, velmi zřejmé. Periferním viděním jsem zaznamenával, jak na mě celou dobu civí. Z nějakého důvodu, možná pro moje velmi krátké vlasy, nebo bůhví proč, si ze mě udělal cíl. Přesto jsem ho po tři zastávky naprosto ignoroval, nedíval se jeho směrem a jen tiše mluvil se svým synem.

 

Když vtom, bez varování, do mě ten chlap vrazil ramenem. Zapotácel jsem se a zakřičel:

„Was machts du?!“

Nic neřekl a jenom mi civěl do očí. Táhnul z něj alkohol. Potom protáhl ruku a začal hrubě strkat do mého syna. Odstrčil jsem ho:

„Stop! Co si to dovoluješ?“

 

Civěl mi vyzývavě do očí a něco zamumlal nesrozumitelnou bavorskou němčinou. A po chvíli se začal po synovi natahovat zase. Odstrčil jsem ho podruhé, ukázal na něj prstem a zařval:

„Nedělej to! Ještě jednou a na místě tě sejmu...“

Neřekl nic a zase jenom na mě civěl. Odhadoval si mě. Říkal si asi, co ještě musí udělat, aby mě vyprovokoval k akci.

 

Lomcovala mnou zlost. Sundal jsem si brýle a podal je svému synovi. Byl jsem připravený na cokoliv. Ostatní cestující začali pokřikovat, ať ho ignoruji, že je to jenom opilec. Že to nemá cenu. Že už zavolali policii, která na něj už na něj na další stanici bude čekat. Neměli ale pravdu, že je to jenom opilec. Byl to agresivní chlap, který obtěžuje moje dítě.

 

Vtom se do situace vložila moje žena. Chtěla mi take říci, abychom odešli, abych si ho nevšímal. A jak k nám přistoupila, chlap do ní surově vrazil. Byl jsem rozzuřený. Musel jsem se vší silou držet, abych mu loktem nezlomil čelist.

 

Víte, od svých patnácti let cvičím třikrát, čtyřikrát týdně různá bojová umění. Mám černý pás v judo a aikido. Patnáct let navíc cvičím muay thai. Baví mě se chodit házet a škrtit na žíněnkách. Mým koníčkem jsou kopy a údery. Samozřejmě podle pravidel. V ringu podle pravidel. Ale metro není žádný ring.

 

Ale navzdory vší té jeho agresi, a možná díky svému výcviku, jsem se nepřestal kontrolovat. Přistoupil jsem ani ne na metr od něj a začal ho propalovat pohledem. Stál jsem tak blízko, svaly a krev plné adrenalinu, že jsem cítil jeho zapáchající dech a zakouřené šaty, zelenou vestu a kraťasy. Byl jsem o pár centimetrů vyšší než on, ale jeho účes, jakási punkerská verze mohykána, ho dělala stejně vysokého jako já. Byl celkem osvalený, tak o deset let mladší než já. Něco kolem pětadvaceti.

 

Dlouhé dvě minuty mezi stanicemi jsme si zírali z očí do očí. Jeho byly hnědé. S rozšířenýma zorničkama. Bez emocí, plně otevřené, trochu otupělé chlastem. Zírali jsme na sebe a zírali. V pradávném ritual hrozby a výzvy. A zdálo se to mnohem delší, než to bylo. A chlap nakonec uhnul pohledem. A metro zastavilo v zastávce.

 

Nechal jsem svého synka, který situaci naštěstí příliš nevnímal, projít za mými zády k manželce. Postavil jsem mezi ně a útočníka, dokud nevystoupili ze dveří. Potom jsem ale udělal chybu. Otočil jsem hlavu, abych se ujistil, zda je rodina vpořádku venku. A vtom mě ten chlap udeřil do tváře.

 

Instinktivně jsem ucuknul hlavou stranou. Roky thaiského boxu to člověka naučí. A tak pěst dopadla bez vetší síly. Plesk! Na pravou lícní kost. Okamžitě jsem se otočil a plnou silou ho kopnul do břicha přímým čelním kopem. Chlap vyheknul a zapotácel se zpátky do vagónu. Byl konec sebeovládání. Rozbiju mu hubu na sračku!

 

Než se otřepal, nasadil jsem mu kolenem druhou ránu do břicha. Podlomily se mu nohy. Na řadě byl zakončovací dril: jab, zvedák, loket. Ale dva spolucestující mě v tu chvíli zezadu chytili a odtáhli mě od něj. Kdyby to neudělali, rozmlátil bych ho na kaši. Po chvíli přetahování jsem se jim vyvlékl a vzpažil ruce před sebe v gestu, že to mám opět pod kontrolou.

 

Připojil jsem se ke své rodině, manželka se tvářila šokovaně a ustaraně zároveň, a vydali jsme se eskalátorem ven ze stanice. Jak mi perón pomalu mizel z výhledu, zahlédl jsem, že k vagónu přistupují dva sekuriťáci MHD. Vyzvali ho, aby si vystoupil. Vyvrávoral se ven a držel se za břicho. Netuším, jak to s ním ten den dopadlo.

 

A different woman

 

Byl jsem vděčný, že se dětem a manželce nic nestalo. Zpětně jsem byl rád, že mě ti dva chlapi zadrželi, abych z něj neudělal fašírku a potom nečelil obvinění z neadekvátní sebeobrany. Ale v duchu jsem si přál, je to skoro těžké připustit, abych na něj ještě někdy nenarazil. Víte, stejnou linkou metra jezdím každý den do práce. Vzpomínka na něj mě obtěžovala jako svědění na zádech, na které nedošáhneme, aby jsme se poškrábali. Měl u mě otevřený účet. A já nikdy neodcházím od rozdělaných věcí. Ani v práci, ani na žíněnce.

 

Týdny ubíhaly. Teplý podzim vystřídala sychravá rána, ale já ho nikdy znovu nepotkal. A ono neodbytné svrbění pomalu mizelo až zmizelo. Možná jsem si ho poškrábal o boxovací pytel nebo o dvojitě prošívané zápasnické kimono. Co já vím? Místo opětovného setkání s ním se mi udála jiná věc. Vrátil jsem se v čase. Podvědomí je jako tunel, do kterého se můžeme kdykoliv bez varování propadnout, a kterým se cestuje všemi směry, skrze různé stavy mysli, různými časovými úrovněmi.

 

Zamračené dny bez slunce se vršily jeden za druhým. Mlhavý listopad a prodlužující se, skoro severské noci se vpíjeli pod kůži. A jedno takové mizerné odpoledne jsem šel na nákup. A míjel jsem nějakou mladou neznámou ženu. Stála na rohu ulice a povídala si na mobilu. Jak jsem jí míjel, hodila po mě pohledem. Nebyla mi čímkoliv povědomá. A přeci se na mě, v tom krátkém, letmém pohledu, podívala Klára.

 

Letmé doteky

 

Velké, přátelské modré oči. Růžolící tváře v jinak bledší tváři. Špinavě blonďaté vlasy po ramena. Ten milý úsměv a lehké předklonění hlavy nad učebnicí. Odhlédl jsem od tabule a pozoroval, jak si Klára vedle mě pečlivým, drobným písmem dělá poznámky do sešitu. Seděli jsme na spolu většinou ve druhé lavici vpravo. Na semináři makroekonomiky ve třetím ročníku.

 

Ne, nebyli jsme milenci. Ona mě, myslím (ale kdo ví), nemilovala. A já jsem nejspíše nemiloval jí. Ale stačilo tehdy tak málo, a byl bych se do ní zamiloval. Byla krásná, mladá, rozumná, veselá, přátelská. Byli jsme si vzájemně velmi sympatičtí. Občas jsme spolu chodili studovat do knihovny. Ale nikdy se mezi námi nic neodehrálo. Byli jsme blízcí spolužáci, studenti. Ona měla přítele a já přítelkyni.

 

A něž se cokoliv mohlo stát, pokud by se vůbec cokoliv stalo – člověk si vykládá ty letmé doteky a úsměvy po svém, odjela hned po vánocích na jarní semestr do Finska v rámci výměnného studijního pobytu. A tam jí zavraždil.

 

Moje, tehdy ještě budoucí, žena toho vraha znala. Pár let potom, co jsme se vzali, jsem si – podobně jako teď – na Klářinu vraždu vzpomenul. A manželka k mému překvapení zmínila, že si na ten případ také pamatuje, protože znala jejího vraha, Petra D. Byl to manželčin spolužák na katedře molekulární biologie. Manželka vzpomenula, jak Petr tehdy občas v emailech utrousil nějakou nejasnou poznámku o tom, že je zamilovaný, že našel tu pravou. Když mi to řekla, nechtěl jsem věřit té nepravděpodobné shodě náhod. Já manžel, který je spolužákem oběti. A moje manželka, která zná vraha-spolužáka.

 

Klára byla krásná, milá, přátelská. Proč jí tedy zabil? Nebyla to žádná koketa. Ne, neměla to napsané na čele. Zabil jí ze žárlivosti. V rámci evropského studijního programu Petr odjel na stejnou finskou univerzitu u polárního kruhu. On na fakultu biologie. Ona na ekonomickou. Z novin jsem se nedočetl žádné detaily, ale pochopil jsem, že se sblížili a navíc měli pokoje na stejné koleji. Oba našinci v cizí zemi. Nekonečné, temné finské noci. A ona vždy tak nápomocná. Tak krásná a milá. Studovali spolu také po knihovnách? Chodívali spolu také na občasné obědy? Také mu jednou řekla, že má přítele, jako to řekla kdysi mě?

 

Uškrtil jí na velký pátek. Holýma rukama jí zardousil. Zakleknul jí na posteli jejího kolejního pokoje a zavraždil jí. Ještě ten samý den našel Klářino tělo její přítel – jmenoval se, myslím, Jaromír – který za ní přijel na velikonoce z Prahy. Musela to být strašná zkušenost. Strašná. S rozhozenýma nohama ležela na zádech a na hrudi měla Jaromírovu fotku, kterou tam Petr po vraždě položil.

 

Petr hned po činu uprchnul z Finska. V panice si ani nezabalil to nejnutnější. Interpol na něj vydal zatykač na velikonoční pondělí. Svědectví a testy DNA byly nepochybné. Po několika týdnech ho chytili v Holansku při krádeži jídla v supermarketu. Asi neměl žádné peníze. Po pár měsících ho vydali zpátky do Finska. Teď si tam odpykává třicet let za vraždu prvního stupně.

 

Nekončí

 

Nepravidelně a zřídka si na Kláru vzpomenu. Její podoba se ale v mé paměti pomalu vytrácí. Stává se z ní obraz v mlze, duch bez jasných obrysů. Jediné co mám je jedna fotka, kterou jsem kdysi vygoogloval na internetu v souvislosti s její vraždou. Nic jiného. Žádné jiné fotky. Nikdy jsem si jí, ani nevím proč, nevyfotil. Na té fotce z internetu je ale taková, jakou si jí pamatuji. V bílém svetru, v kterém jí možná zavraždil. A s velkýma modrýma, trochu smutnýma očima. Smutnýma mírnému úsměvu navzdory.

 

Jsou její oči smutné, protože anticipují neštěstí osudu, které jí čekalo pár měsíců potom? A jsou opravdu smutné? Ale co já vím? Víte, kromě ní jsem nikdy nepoznal nikoho jiného, koho by zavraždili. Dokonce ani neznám bezprostředně nikoho, kdo by se třeba zabil v autě.

 

Dvakrát jsem měl zlomený nos a jednou mi během judo zápasu maník dislokoval levé rameno. Byl jsem tvrdohlavý a neodplácal jsem ani když mi pevně nasadil ude garami. Ale kromě Kláry jsem nikdy nepotkal nikoho jiného, kdo by se stal obětí vraždy. Víte, je to paradoxní: pohybuji se ve společnosti lidí, kteří jsou vycvičení k sebeobraně, kteří umí ublížit, kteří se setkávají s násilím. Mnoho z mých kamarádů dělá vyhazovače, bodyguardy nebo policajty. A přece jediný člověk z mého okolí, kterého zavraždili, je milá spolužačka z ekonomky, která každodenně dojížděla z Nymburka a ráda chodila plavat.

 

Netuším, co se odehrává v životě toho chlapa, který nás napadl v metru. Nikdy jsem na něj už nenarazil. A ani si to už nepřeji. Netuším, zda to od něj tehdy byl jenom ojedinělý skrat, anebo je agresivní pokaždé, když se napije. Nezajímá mě to. Zajímá mě jiná věc. Tedy spíš mě z ní trochu mrazí v zádech, protože může vysvětlit, proč se ke Kláře pořád vracím. Je to citát od Mitche Alboma: „Smrt končí život. Smrt nekončí vztah.“

---