Pathétia

Jak psát o něčem

co je tak vzácné

jako něha po dvaceti letech manželství

jako guru sídlištních adolescentů

jako srdcervoucí verš pro náročné básníky

zkuste psát o něčem

co vám uniká

jako čmeláčí bzukot v jarním odpočinku

jako snadná láska

která nechce příliš

jako úsměv bezstarostného dítěte

odhozený v koutu

jako závan vyprávění pečiva v přeplněných

hektických ulicích hlavního města Prahy

jako drama lidského každodenní

co je tak vzácné

jako lechtání čerstvě orosenou trávou

jako libreto napsané pro romantickou noc

jako maloučcí hrdinové jednadvacátého století 

jako hromádka uvědomovaného štěstí

co je tak pomíjivé

jako první kousnutí do kakaové rolády

jako tzv. „ty pravé“ před úderem dvanácté

jako čas, o kterém víme pramálo…

co je tak krásné

jako odhalená ňadra se štítem cudnosti

jako zapomenuté pohádky o vysvobozených princeznách

jako monolity našich ctností

jako ta nejupřímnější vyznání

tak často spolknutá studem

jako ramenaté stromy,

lesy s tichými pohledy a konejšivým přítmím

sem tam propouštějící kapky slunce do svých lišejníků

jako opadaná vůně semknutého jehličí v navlhlé rašelině

jako torzo výpovědi o věrném milování

jako obyčejný měsíc…

….sotvaže září…

…a zároveň tak patetické