Den slepejše

    Nebyl to špatnej vůz. Červenej roadster, nadupanej tolika koňma, že by se (bejt čtyrnohý) ani všichni nevešli do jedný ohrady. Jenže - zrovna, když jsem vytáhla rychlost někam k dvěstědeseti, z motoru se začal valit kouř.

    "********!", zaklela jsem procítěně. Ne že já bych nekouřila taky, což o to, ale tohle je něco trochu jinýho. To auto bylo totiž půjčený.

     Zastavila jsem u začátku nějaký lesní cesty a vytáhla mobil. Zkusila jsem zavolat písmáckýho kámoše, kterej by bydlel nejblíž týhle divočiny.

     Píp.

     "Tento hovor není povolen. Kontaktujte prosím svého..."

     Aha, složenka od paegasů zřejmě zůstala ležet na ledničce. Nebo možná jinde, co já vim.

     Vystoupila jsem a opřela se o bok vozu.

     První auto, co jelo kolem, zastavilo. To je jasný. Jenomže on vám se z něj vykolíbal řidič tak podivnej a s tak oslizlým pohledem, že jsem ze sebe dostala jen: "Ne, díky, všechno v pořádku, pouze odpočívám."

     A za minutu vyšel z lesa ON. Dokonalej chlap. Nebudu ho radši popisovat, nechci způsobovat nějaký komplexy těm, co tohle čtou. Prostě ideál ženskejch snů a hotovo. Pravil, že má na druhým konci týhle lesní cesty Jeepa a že mě odtáhne, kamkoliv budu potřebovat. A jestli prej se nechci projít ten kousek s nim, aby mu nebylo smutno.

     Chtěla jsem.

     Když se mě o kus dál pokusil líbat, přemýšlela jsem jen vteřinu, jestli se mam bránit opravdu nebo jen tak naoko. Kolikrát za život potkáte prince z pohádky? Za chvilku jsem ležela na trávě a on koukal, jestli by se třeba nedalo někde něco rozepnout. Najednou vytřeštil oči a začal pištět úděsnou fistulí: "Had!! Ježíšmarjá!! Had!!" a zdrhal tak rychle, že to jeho kvičení skoro chytlo Dopplerovo efekt.

     Otočila jsem zhnuseně hlavu. Kousek ode mě normálně ležel slepejš. Namouduši, ani ne poctivej had, obyčejnej blbej slepejš. Díval se na mě skoro soucitně.

    "Hele, slepejš, pocem," řekla jsem.

    A on fakt přilezl.

   "To je zase dneska den na posrání, co?" řekla jsem ještě.

    A ON SE VYJÁDŘIL.