Rum Ti tu nechávám, dcerunko!

Stráně už byly po povodních dávno vyschlé. Chodníky obnoveny. Koryto řeky vydlážděné a bezpečnější. Jen jejich chalupa zůstala živá. Stovky mikroorganismů plísní prorostlých omítkou. Když Hedvika odtáhla gauč, viděla, jak jejich černá chapadla pohlcují domácnost centimetr po centimetru. Nevysoušeli. Muž to tak nechtěl. Prý veliká spotřeba elektřiny. Raději si v tom vlhku přihnul, aby mu bylo přívětivěji, aby jím raději prolézala horkost alkoholového opojení. Ona vše trpělivě omývala, odtahovala, plíseň likvidovala desinfekcí. Alespoň špetkou slunce, které do ní zavítalo. Přesto byla stále na ústupu spíše ona, než černý protivník. Chalupa stála blízko u potoka, zastíněná stromy, slunce k ní téměř nemohlo. Muž kdysi nasázel jabloně půl metru od oken, prý aby, až jednou zarodí, mohli si jablka utrhnout z oken domu. Jabloně ale roky divočely. Nikdy pořádně nenasadily květy, nikdy pořádně nezarodily. Nepokusil se je ani naroubovat, nesestříhal. Jak rostly, jejich kořeny prorůstaly domem, půdou sem pronikala vlhkost, koruny dům uvěznily v temnotách.

Žili tak dva roky. Domácnost zčernala, rozpadala se, muž dostal možná i přičiněním věčného pití mozkovou mrtvici. Zůstal částečně ochrnutý a dementní, většinou ležel. Musela ho sama přenášet a mýt, přebalovat. Omývat nad lavórem. Baráček neměl ani koupelnu.

A tak se jednoho dne přistěhovala dcera. Přijela je „zachránit“. Z domu se stal úl. Byla jak vlna, jak četa důstojníků, zběsile uklízela, rovnala, přeorganizovávala. Hedvičin muž dostal disciplinární kázání pokaždé, když se ve své demenci pomočil. Místnosti kromě zatuchliny naplnil i čpavý smrad lidského ponížení.

Tak to šlo dalšího půl roku. Dcera - vetřelec z paneláku. Víkendový povaleč, který se jal přeorganizovat matce život. Kouřila jednu za druhou. Záclony načichly cigaretami, vzduch zhoustl dýmem. Popelnice před domem se plnily. Vyhazovala desítky věcí, nashromážděného harampádí, třídila minulost. Stovky sklenic se vršily v každé prohlubině kolem baráku, stovky plechovek, kelímků od ledačeho. Všechno vyklidila. Oba manželé se stali na stáří sběrateli. Každý kout vyplnili něčím. Byli spíš pravidlem než výjimkou. Každý měl však zálibu v jiném. Občas úklid probíhal s doprovodem matčina pláče. Nesla to těžce. Dcera je zbavovala svobody, důstojnosti, uklízela jejich svinčík. Zabíjela je.

Pak barák prodali. Šlo to ztuha a stálo to mnoho ústupků, maskování a slev. Ale prodali. Více méně chtěla prodat a také prodala dcera. Hedvika jen podepsala, podlehla jejímu nátlaku a neuposlechla nabádání několika přátel a známých, ať neopouští kraj, ke kterému jí přirostlo srdce. Nakonec se odstěhovala, v domnění, že se o ni a invalidního otce dcera o mnoho kilometrů dál postará. Jediná dcera. Ta druhá se utopila jako dítě a syn lumpačil.

***

Na sporáku bublala polévka.

Když do ní chtěla přihodit nudle, ozvalo se. „Co děláš, ty stará krávo! Chceš, abychom vyhořeli!?“

Upustila sáček plný těstovin. Po zemi v kuchyni se rozlezly desítky žlutých housenek.

Shrnula je děravou papučí a přikrčila se. Automaticky, jako pes, který má dostat ránu.

Věděla, že je to jedna z mála vět, kterou na ni dcera za den promluví a tak ji, dříve, než došla pro lopatku a smetáček, nechala doznít. Pak začala automaticky uklízet.

„Nemehlo!,“ přiřítila se dcera a vytrhla jí náčiní z rukou. „Dej to sem, než zase něco sprasíš.“

Hedvika se pomalu, téměř roboticky, napřímila. Se stářím jí ten prostý manévr, srovnat hřbet, činil potíže, ale ani léta na nucených pracích ji nedonutily být shrbená déle, než to situace vyžaduje a než skutečně musí.

V očích už neměla slzy, jak tomu bývalo dříve, když se sem přistěhovali. Zvykla si, že dny tráví sama. S pravidelností jí přinášeli jen jídlo, nesměla nic dělat, nikam vycházet. Jakýkoliv projev samostatnosti byl ztrestán opovrženíhodným mlčením anebo nadávkami. Po dnech, týdnech a měsících, už si připadala skutečně jako pes.

Její muž zemřel už před lety, krátce po tom, co se přestěhovali sem o 200 kilometrů dál, než byl jejich baráček. Ještě pořád ho v pokoji vídávala. Nenápadně upíjel rum z naložených višní a brnkal na starou rozladěnou kytaru. Dělal jí to naschvál, jako po celý život. Neuměl hrát a neuměl ani pít. A ani vlastně mít rád kohokoli mimo sebe. Když mu v restituci vrátili peníze za zabavené pozemky, rozfofroval je během měsíce s nějakou mladou cikánkou. Pak se vrátil. Špinavý, oškubaný krocan se srolovaným péřovým spacákem pod paží. Nebylo to poprvé, kdy ho vzala na milost. Pan farář říkal: V dobrém i zlém. A pana faráře se poslouchat musí. Nikdy ho neopustila a on se jí i teď, po smrti, držel jako klíště.

Pomalu se otočila a odšourala do vedlejšího pokoje. Zapnula nahlas televizi. Aspoň nějaký hlas z éteru na ni promluvil vlídně. Nikdy neměla na televizi čas. Práce na zahrádce, vaření a starost o všechno kolem, jí ho všechen vzaly. Teď ho dostala zpět. Spoustu času, který není čím vyplnit. Televize byla jen náhražka. Žádné kouzlo ani návod jak na samotu v ní není.

Hedvičina dcera vešla do pokoje jen proto, aby jí podala připravené jídlo. Talíř připomínal misku. Odvrátila tvář, bralo ji na dávení. Nakonec ale přes všechno protivenství a nechuť polévku snědla. Housenky nudlí se jí rozlezly po zástěře. S úlekem se rychle převlékla. Věděla, že je nutné předejít situaci, kdy se dcera vrátí do pokoje a sklidí od ní sprchu krutých poznámek.

Později večer si pročítala válečné knihy. Její muž je miloval. Dokonce, krátce před smrtí sestavoval jakýsi katalog válečných letounů. Jednotlivé karty vycházely v nějakém časopise a byly šíleně předražené. Mlhavě si vzpomněla, že jej nakonec někomu věnoval. Nedokončený, vlastně jako všechno ostatní, co kdy v životě dělal. Začala vytrhávat stránky s texty. Druhá světová válka v ní nechávala ještě živé a reálné stopy. Ani nevěděla, jak jí to napadlo, přehnula první list a poskládala z něj dětsky naučeným způsobem vlaštovku. Jednu, druhou, třetí… papírová těla se vršila na stole a padala pod něj. Ani jedna z nich nevyzkoušela let.

Podivná činnost jí na tolik zmohla, že usnula. Někdy v noci se jí zdálo, že je na své zahradě, v domě o 200 kilometrů dál. Seděla na višni a plivala dolů pecky. Byla mladá, krásná. Sukně s motivem vlaštovek se jí zachytávala o ulámané větve.

***

Ráno ji našli mrtvou. Pořád ještě seděla a v klíně měla sklenici višní naložených v rumu.

Z okousaných pecek bylo na stole vyskládáno: Na zdraví!