Síla paže

K čemu jsou silné paže, když vás ostatní snadno přechytračí?

 

Téma fantasy je povídce asi nejblíže, i když vysloveně fantasy prvky tam obsaženy nejsou. Jiná kategorie, kromě nezařezeno, mě nenapadla.

                

 

„Mé ruce…“

„Ano, příteli, vidím je.“

„Jsou… tak velké.“

„Proti nim jsou ty mé jako ručky dítěte.“

„Tak silné, jako celé mé tělo. A přesto…“

„Povídej.“

„Když semknu dlaně v pěst, jsou jako dvě kladiva. Když někoho udeřím, jako by na něj padla hora. A přesto jsem je nedokázal ochránit.“

„Co se stalo? Proč sedíš zde, obklopen vlhkou zdí a mřížemi?“

„Přišel muž. S penězi, které jsem tou dobou tolik potřeboval. Slizký had to byl!

Sliboval, nabízel, smál se a přátelil. Nedokázal jsem se mu ubránit. Měl také sílu. A jeho svaly byly mohutné. Ne však na těle, nýbrž v ústech! Přemohl mne a já přišel o všechno. Neuváženě jsem udělal svou značku pod smlouvu. Sotva jsem přečetl ta velká písmena, a těch malých, schovaných, jsem si nevšiml.“

„Podvodník.“

„Ano. Soudil jsem se, avšak pravda nikoho nezajímala. Pravda -“

„Je dnes kulatá a září zlatě.“

„Ano… A on jí měl plné měšce. Rád se o ni se soudci rozdělil, používaje při tom moci svých úst.

Vzali mi vše. Dům zabavili a ženu s dítětem odvlekli na trh s otroky, kde ji nahou vystavovali chtíči v očích tlustých kupců. A já tomu nedokázal zabránit.“

„A proto jsi zde? Proto sedíš naproti mně na tvrdém kavalci?“

„Ne. To není ten důvod. Jediné, co mi zůstalo, byly mé ruce. A já se je rozhodl použít.

 Našel jsem toho podvodníka.  V noci jsem navštívil jeho honosné sídlo, ve kterém si užíval luxusu a kurev. Ukázal jsem mu, co je to pravá síla! Svaly pravého muže! Zabil jsem ho. Vytrhl jsem mu ty jeho prokleté svaly z úst a v záchvatu krvavého šílenství, jako dávný pohan, který získával sílu z nepřítelova srdce, jsem je pozřel.“

„Ach, jak poetické.“

„Mlč! Ty jsi jen obyčejný vrah a zloděj. Ničemu nerozumíš. Nejsem jako ty! Kéž bych byl… V době mé pomsty si totiž užíval s macatou děvkou. Ale já nejsem vrah. Nejsem! Nechal jsem ji žít, nahou, chvějící se napůl hrůzou a napůl vytrácejícím se vzrušením, vzlykající v koutě a strachující se o svůj nuzný život.“

„Chyba!“

„Ano, teď už to také vím. Ale stejně bych jí neublížil. Naplnil jsem kapsy zlaťáky a utíkal na trh, zachránit svou rodinu. Vykoupit ji z mého omylu. Ale už tam na mne čekali. Sotva jsem stačil doběhnout ke své ženě. Natahovali jsme k sobě ruce, dotkli jsme se konečky prstů… a někdo mě povalil na zem.

Odhodil jsem ho stranou, ale stráží bylo víc. Křičeli na mě, ať se vzdám, a já se v záchvatu šílenství a beznaděje jenom smál. Přicházeli a já je svýma velkýma rukama posílal k zemi. Žádný mne nepřemohl.

Vytáhli meče a obušky. Bili mne a sekali, avšak já se jednoho ostří zmocnil a roztančil se v tanci smrti. Tolik jich bylo. Nemít meč, mé dvě ruce by proti těm tuctům neměly šanci. Sápali se po mně, trhali oblečení i maso. A já jen sekal a náměstím se rozléhal můj smích, smísený s jejich nářkem.

Brzy jsem stál sám, vprostřed rudého ulepeného koberce, obklopený usekanými končetinami, mrskajícími se jako ryby na souši, oděn více krví nepřátel, než svými šaty.“

„Nádhera! Kéž bych tam byl. Jsem tak vzrušený! Jsi úžasný! Jsi božský!“

„Jsem jen barbar! K čemu mi to bylo?! K čemu mi jsou velké ruce v dnešní době?! Dnes vládnou jiné svaly. Ty v hlavě. Teď už to vím.  A i oni je proti mně použili.

Přišli se sítěmi a řetězy. Povalili mne na zem a mlátili tak dlouho, dokud jsem neupadl do bezvědomí. A já se celou tu dobu díval do očí své ženy, jelikož jsem věděl, že ji už nikdy více na tomto světě nespatřím.“

„Jen se vyplakej, příteli. Nejsi první, ani poslední, kdo roní slzy v cele smrti.“

„Kvůli sobě nepláču. To kvůli těm, které jsem zklamal. Chtěl jsem pro ně jen to nejlepší… a místo toho je čeká otroctví a nekonečná lopota a na mne oprátka kývající se ve větru, šeptající mé jméno.“

„Žel, dnes již není doba hrdinů a ocelových svalů.“

„Není. Dnes vládnou lži, mince a vypočítavá mysl. Silní vymírají, protože jsou moc hloupí a nepotřební. To ti slabí, vychytralí, jenž vědí, kdy si stěžovat a kdy klamat, kráčející přes mrtvoly, dnes hýbou světem. Bezpečně schovaní v pevnosti, jejíž hradby tvoří zákony a nepřehledné smlouvy.“

„Tak tak. A ty jsi žel jeden z těch prvních. Jen další oběť dnešní doby, jejíž silné tělo bude zítra krášlit nádvoří, zkrocené konopným lanem současnosti. Pochmurný pohled pro ty, jenž vědí a lhostejný pro ty ostatní.“

„Chce se mi spát, jsem tak unavený. Tak unavený…“

„Jen jdi. Posledněkrát. Nech si o nich zdát. Ještě jednou.“

„Nechám. Naposledy, dokud se s nimi nesetkám v posmrtném životě a opět je neobejmou mé ruce. Mé ruce…“

---