Bůh ulic

Náboj. Malá, lehká věc z mosazi a olova, naplněná směsí střelného prachu. Skládá se ze dvou částí: nábojnice a kulky. Nábojnice vypálí kulku a ta jde vpřed. Náboj byl stvořen k tomu, aby byl vystřelen a našel svůj cíl. Je to jeho poslání.                 

Puška. Komplikovaný a přitom tak jednoduchý přístroj. Pažba, rukojeť, hlaveň, mířidla a spoušť. Dřevo a ocel. Puška potřebuje náboje. Je stvořena proto, aby střílela. Je to její poslání.                                                                               

Střelec. Bytost z masa, krve a kostí. Člověk s pevnými prsty, jasným pohledem a dedukcí, klidnými nervy a dechem. Střelec potřebuje pušku a do ní náboj, aby mohl střílet. Hledá cíl, číhá, kalkuluje, přemýšlí a pozoruje terč, aby na něj vystřelil. Byl zrozen, aby střílel. Je to jeho poslání.                                               

Náboj – Puška – Střelec. Tyto tři věci jsou samy o sobě nic. Samostatně nejsou důležité. Ovšem když se spojí, stávají se dokonalým prostředkem. Stávají se zbraní.                                                                                                                                             

Střelec vezme náboj, vloží ho do pušky, zamíří, najde cíl, vystřelí z pušky, puška vrhne vpřed kulku a kulka zasáhne cíl. Jednoduché a prosté.              

Střelec se svojí puškou a nábojem v ní je zbraň. Je pánem své střelnice. Je Bohem.                                                     

Tohle pro něj byla nová budova. Ještě neměl možnost si jí blíže prohlédnout, najít si ukryté místnosti a ideální rozhled. Nedávno se tady roztahoval nepřítel, ale ten teď na zimu ustoupil více do centra, do tepla a bezpečí. Nyní se na chodbách povaloval jen studený vítr, roztřískané kusy nábytku a samota. Byty byly opuštěné. Do některých se navál sníh a držel se v nich led. Připomínaly doupata sněžných mužů, když v některých zůstaly promrzlé pohovky, kuchyňské potřeby, hračky. O věci zájem neměl. Byly pro něj jenom jako krytí nebo podpěra.                                                                                        

Našel si opuštěný byt, třetí od kraje, v předposledním patře. Jít do posledního patra nebo do krajních bytů byla hloupost. Sice to bylo to nejlehčí a dělali to tak všichni, ale on k těm všem ostatním nepatřil. Ve snadných pozicích se stával snadným terčem. On dávno přemýšlel lépe než ostatní.                                    

Byl sám. Takhle to měl nejraději.                                                                               

Zajímala ho místnost s balkónem, který se skrz těžkou minometnou palbu z uplynulých dní z části sesunul do ulice. Klekl si doprostřed místnosti. Do šera, za starý stůl a křeslo, aby byl krytý. Vzal dalekohled a díval se přes balkonové dveře ven. Rozhled mírně omezený.                                                                                    

Část města, na kterou teď hleděl, nikdy předtím neviděl. Nová okna, rohy, zákoutí, silnice, pozice. Tam panoval jiný život, než jak ho doposud znával ze svých starých hnízd. Přejížděl vojenským dalekohledem od jednoho kraje ulice na druhý. Mapoval si body, spojoval je dohromady jako mapu a tu si poté ukládal do paměti.                                                                                           

Zšedivělé ulice, místy lehce přikryté vrstvou prašanu, působily stále stejně mrtvě. Jako město duchů. Tam sutiny u hlavního vchodu jednoho domu po včerejším přesném zásahu. Tam zřícený, shořelý strom. Vedle odstavené červené auto s rozstřílenými okny. Převrácená československá tramvaj proděravěná kulometnou salvou. Cihlové sutiny u vchodu do staré pekárny. Díry na zdech činžovních domů. Kouř na obzoru.                                                              

První viditelná ulice nic. Druhá taky nic. Třetí ulice lehce viditelná, plná trosek, ale kulometná pozice pod jedním domem byla dávno vyklizená. Čtvrtá ulice - pohyb.                                                                                                                  

Počet srdečním tepů se mu zvýšil, ovšem hned je zase zklidnil. Žádné prudké pohyby. Soustředěnost.                 

Hleděl z boku na jeden činžovní dům v ulici. Před domem byl malý parčík. Takový plácek, kde si mohly hrát děti. Viděl jen polovinu parčíku, druhou mu zastiňoval další dům. Stromy, které kdysi poskytovaly stín procházejícím a hrajícím si, byly pokácené. Lidé potřebovali topivo. Museli se zahřát.                  

A tam viděl, jak dvě osoby ve sportovních bundách a vojenských kalhotách řežou pilami z jednoho stromu vzácné topivo pro svůj byt. Třetí osoba nasekávala polena na menší kusy a ty dávala do připraveného kbelíku. Čtvrtá a pátá osoba, obě docela malé, stály u třetího, dalekého vchodu se schody. Tolik terčů pohromadě na jedné ploše již dlouho neviděl.                  

Vsugeroval si do paměti pozici. Odložil dalekohled pod svůj šedý kabát s kapucí. Vzal pušku. Opět žádné prudké pohyby, jen klidně zaujmout polohu vkleče. Zapřít pažbu do ramena, opřít si zbraň o ruku a opět najít vyhlédnuté místo.                        

SVD Dragunov, odstřelovačskou pušku sovětské výroby měl nějakých pět měsíců. Už jí znal a měl jí zastřílenou. Stará zbraň, ale stále dobrá. Pořád uměla zasahovat cíle s naprostou přesností. Čtyři a půl kila, pistolová rukojeť, koncept z útočných pušek, kapacita zásobníku deset nábojů. Měl jí pokrytou kusy starých ponožek a čepic, aby zbraň nebyla hladká a snadno viditelná. Pažbu však do ničeho nebalil. Musel cítit hrubost dřeva na tváři, když zaměřil cíl. Splýval tak dokonale se svým nástr

Parčík si zase našel. Osoby se tam stále pohybovaly. Měly moc práce.           

Teď musel odhadnout vzdálenost. Jeden činžovní dům měl na délku asi třicet metrů. Byly to staré baráky vystavěné za zlaté doby Tita. Jeden, dva, tři, čtyři si na ulici v duchu postavil vedle sebe. Pak volný prostor a ten si odměřil od rozstřílené dodávky na jejím kraji. Vozidlo mělo tři metry na délku. Na danou plochu se mu jich podle odhadu vlezlo dvacet. Poté dalších asi sedm domů, deset dodávek a dvacet kroků až sem k budově. Takže byl od cílů vzdálen mezi čtyři sta čtyřiceti až čtyři sta šedesáti metry.  

Vzduch stál. Kouř z různých částí města stoupal přímo k nebesům, nefoukal ani vánek. Ale vzduch byl těžký a hustý. Teplota byla nad nulou, asi pět až šest stupňů. Tlak nízký. Střela se bude tlačit k zemi a bude mít tendenci zpomalovat. Ovšem díky průměrné vzdálenosti cílů to tak hrozné nebude.           

Odjistil. V zásobníku měl pouze pět střel. Nechtěl trápit pružinu. Víc ran za den většinou nevystřelil. Takhle mu to stačilo. Vojenská střela s celoolověnou kulkou měla velkou průraznost. Byla jistota, že projde bezpečně celým cílem i na větší vzdálenost.                                                                                            

Zastřelovat se nebude. Střelí hned a vyzkouší, kam půjde projektil. Nastavil optiku na odhadnutou vzdálenost.                     

Granáty a miny dnes zběžně dopadaly na opačnou stranu města. Výstřely z automatů probleskly v ulicích jen minimálně. Byl klid, pokud se to tak dalo nazvat. Stejně mu to bylo jedno. Byl zvyklý se položit do svého světa i za plné palby, nebo když se mu hnízdo sypalo na hlavu pod dopadem raket.                         

Nastavil se do pohody a začal počítat. Byl klidný a v bezpečí stejně jako cíle před ním.                                                                          

První a druhý cíl byly největší, avšak moc se hýbaly a měnily při řezání stromu polohu. Čtvrtý a pátý cíl sice stály, ale byly moc malé a hubené a navíc mohly kdykoliv zmizet v domě. Nejlepší proto byl třetí cíl s kbelíkem. Byl tlustý, pomalý a jeho pohyby se daly nejvíce předpovídat. Nosil dřevo, takže se pohyboval po jednoduché trajektorii mezi pokáceným stromem a jedním z vchodů do domu.                                                                                                                     

Uvolnil se. Stále klidně dýchal. Srdce se mu dávno vrátilo do normálu. Zamířil a čekal na ideální šanci. Na pravou šanci. Času měl dost.                                 

Cíl opět mechanicky nasbíral všechno dřevo. Obrátil se a šel klidným krokem k nekrajnějšímu vchodu do budovy. Přibližoval se a on ho měl nyní k sobě přímo obličejem. Ideální.                                                                                       

Kříž v optice se posunul do středu velkého těla. Byl to opravdu široký cíl. Průsečík se ocitl uprostřed hrudníku, přesně v polovině hrudní kosti.                       

Pozice dobrá. Cíl dobře vybraný. Vzdálenost ušla. Puška skvělá. Tlak na spoušť, pomalu tahat.

Výstřel.                                                                                                                              

Zásah do podbřišku, lehce napravo nad pravou nohu. Vzduch byl skutečně těžký. Vzdálenost odhadnutá správně, bylo to těch čtyři sta šedesát metrů. Puška střílela parádně. On střílel stále stejně. Na další cíl už věděl, jak pálit.                                   

Zvuk z výstřelu ani nevnímal. V místnosti byl silný, ale do venkovního světa se moc nerozlehl. Nemusel měnit pozici. Nikdo absolutně nevěděl, odkud to přišlo.                                                                                                                                             

Ženě muselo být tak kolem šedesáti. Hned po zásahu se sesunula na zem, bezmocně na záda jako kuželka. Kbelík upustila a nechala ho, jak leží a stojí. Byla zcela paralyzována. Za ránu se nedržela. Bolest viditelně procházela celým jejím tělem, ten zkřivený výraz ve tváři mluvil za vše. Nekřičela, na to neměla síly. Nohy měla zdřevěnělé, jednu ruku podél těla a druhá, ta která nesla dřevo, jí podivně visela ve vzduchu. Nikde žádná krev. Jen ten výraz a mumlání. Nejspíš prosba o pomoc nebo modlitba.

První a druhý cíl zahodily ihned po zásahu pily a zmizely z dohledu. Čtvrtý a pátý cíl byly také pryč. Všechny cíle se kryly a zmateně se snažily zorientovat v tom, co se to událo. Nehledaly ho, samy chtěly teď jen přežít. On čekal, co bude dál. Kříž stále spočinutý na ležící ženě.                                                                             

Čas plynul. Čekal. Žena umírala. Měla šátek přes hlavu a typické zimní oblečení pro ženy v jejím věku. Stará, sarajevská Muslimka. Prožila svůj život tady ve městě, zatímco její domovina se měnila. Stárla, pracovala, měla manžela a vychovávala děti. Život měla skoro za sebou. Musela si toho dříve taky hodně zažít. Válku, nástup železné opony, Tita. Ale projektil, co jí rozsekal vysloužilé vaječníky a střeva - to muselo být nové i pro ni.                                          

Objevil se čtvrtý cíl. Muž, spíš kluk, tak dvacet let. Černé vlasy a snědá tvář. Možná její muslimský vnuk nebo syn. Anebo někdo úplně cizí. Vyšel ze vzdálenějšího vchodu a pomalu přecházel k ženě podél zdi ve víře, že výstřel vyšel od jiné strany. Vůbec nic nevěděl. Byl mladý, naivní a statečný.                        

Přikrčený přišel k ženě, pod kterou se začínala tvořit kaluž tmavé krve. Na něco se jí zeptal, ale ještě jí nezvedal, ani netahal. Vlastně ani nevěděl, co dělat. Někdo na něj něco řval, jelikož otáčel zmateně hlavou, díval se kolem sebe a byl roztěkaný. Měl stejně svraštělý obličej jako žena. Ovšem on ho měl plný bezmoci, zatímco stařena plný bolesti.                         

Nestřílel, když k ní šel. Nestřílel, když se u ní zastavil. Nestřílel, ani když se jí na něco ptal. Mohl kdykoliv změnit pozici, mohl udělat nečekaný pohyb. Čekal, jen na svůj okamžik. Chtěl ten jeden pohyb, jenž bude ideální. Zamířil mu na hlavu.                                  

Mladý muž se konečně rozhodl. Vzal ženu v podpaží, zapřel se a chystal se jí zvednout. Musel do toho dát sílu. A právě v tuto chvíli, při zvedání, se nemohl nijak více hýbat.                                                                       

Výstřel.                                                                                                                              

Zásah na levou stranu hrudníku, oblast srdce. Dobrý zásah. Muž ustrnul a skulil se pomalu na záda. Konec. Ten už nezplodí žádné děti, nebude na nikoho střílet, nebude nikomu pomáhat.                                                                                           

Tohle byla opravdu dobrá pozice. Měl tady sice omezenější výhled, ale byla perfektně skrytá. Takže se rozhodl ještě setrvat, jistý si svým bezpečím. Čekal, jestli se nestane něco dalšího.                                                                                   

Čas stále plynul. Nevěděl, jestli se vleče nebo utíká. Bylo mu to jedno.         

Žena po chvíli přestala mumlat, avšak hlavu měla stále zvednutou. Odplazit se nikam nesnažila, neměla na to sílu. Jen se dívala odevzdaně před sebe. Mladík ležel strnule v klubíčku vedle ní.                                                              

Nikdo další už na pozici nepřišel. Všichni byli zalezlí. Všichni byli vystrašení. Ozvaly se další slabé dopady bomb a dávka z kulometu.                          

Žena položila po další chvíli hlavu na zem a hruď se jí přestala hýbat. Konec.                                                             

Vyčkal ve své poloze ještě hodinu, ale nic zvláštního se nestalo. Odtáhnou je oba až za tmy, jestli tedy vůbec. Přes den tam dřevo už ale nikdy sekat nebudou.                                                                                                                                              

Zajistil pušku. Odložil zbraň stranou a dalekohledem si zkontroloval jednotlivé záchytné body ve výhledu. Nikde jinde žádná změna. Vzal pušku a začal couvat pryč z místnosti. Pomalu, bez zbytečně unáhlených pohybů.                  

Na chodbě si sedl a přizpůsobil oči krátké vzdálenosti. Vytáhl z kapsy malý, hnědý kalendář. Nalistoval dnešní den. Vytáhnul tužku a silným tlačením na papír napsal hodinu, pozici, teplotu vzduchu a vzdálenost od cílů. Popsal zásahy. Nakonec dolů na stránku udělal dva křížky. Schoval tužku a podíval se na předchozí dny. Včera nic. Předevčírem taky nic. Tři dny zpátky jeden křížek. Čtyři dny jeden křížek.                                                                                                                     

Schoval deník a vyšel z budovy. Zastaví se u svých lidí, zaznačí do map tuto pozici a doporučí ji svým střelcům. Zahřeje se v teple a na noc bude čekat v nějakém svém starém doupěti.                                                                                   

Tohle byl dobrý den.