Princezna

   Nesla se kolem nás, ocásek jako bílou vlajku vztyčenou při slavnostní přehlídce. Malou aristokratickou hlavou směrem k nám jen náznakem kývla, byla si vědoma své výjimečnosti, svého štíhlého pěkně stavěného těla. Bíločerná hebká srst, prokládaná mouratými ostrůvky, se jí leskla a všichni kocouři z okolí jí nadbíhali. Ona však, alespoň před námi, nejevila o nápadníky zájem. Byla to kráska nad krásky, o tom nebylo pochyb. Olizovala si neustále celé tělo malým růžovým jazykem, až byla bílá jako sníh a černá jako eben.

   Ale nebylo to tak odjakživa. Před dvěma lety našla stará paní z našeho domu u plotu malé zubožené koťátko. Na první pohled se zdálo, že již nedýchá, jen oči z ulepené tvářičky zářily jako dva jantary. V teplé předsíni se za pár dní vrátilo do života. Zpočátku se nejistě kolébalo na slabých nožkách po chodbě, později, když nabralo sil, lehávalo ve stínu pod židlí, na které sedávala stařenka, když se vyhřívala na dvorku. Nejčastěji však kotě vrnělo pod jejíma vrásčitýma rukama. Stará paní nám jednoho dne oznámila, že kotě je kočička a jmenuje se Micka. Nám to jméno připadalo takové obyčejné a začali jsme jí říkat princezna, ale stará paní na ni dál zarputile volala Micko.

    A tak princezna rostla do krásy, byla miláčkem celého domu, nosili jsme jí všelijaké dobroty, hráli si s ní, vyráběli pro ni různé hračky. Nejraději lezla neobratně na stromy v malé zahradě a honila sotva opeřené kosy. Byla čím dál větší a hbitější. Už si s námi nehrála, kdykoliv jsme si vzpomněli a za nějaký čas byla veta po její hbité chůzi a štíhlém těle. Netrvalo dlouho a z otvoru mezi dřevěnými fošnami donesla na kamenný dvorek naše milá princezna dvě koťátka, obě zrzavá.  Snad po tátovi, mohutném kocourovi s natrženým uchem. Bylo o něm známo, že je to velký rváč a princeznu si bedlivě hlídal, aby mu ji neodloudil jiný zdatný kocour.

   Tak jako kdysi s princeznou, hráli jsme si s koťaty, dokud nedorostla do té správné velikosti a stará paní je rozdala zájemcům. Nedalo se nic dělat. Nějakou tu slzu jsme uronili, když jsme se s koťaty loučili. Vídali jsme je pak občas, už jako velké kočky, v naší zahradě. To se pak nocí neslo hlasité mňoukání, tolik podobné dětskému pláči. Rodiče nadávali, že nemohou pro to mrouskání spát, ale co naplat, kočky zpívaly svoje árie a za nějaký čas naše princezna opět přivedla na svět koťata. Tak to šlo stále dokola, rok od roku nová koťata dováděla na dvorku a na zahradě. Stará paní, jindy tak jemná a decentní, pokaždé, když princezně začalo tloustnou bříško, nadávala jí nevybíravými slovy: ty děvko jedna!

   Přesto se o ni trpělivě starala, i o její děti, rezignovaně lomila rukama, tolik podobnýma větvím staré švestky, která měla svá nejlepší léta za sebou a jen každý druhý rok nás překvapila sladkými švestkami.

   Byli jsme již dospělí, z domu jsme postupně odcházeli, zatímco se princezna stále procházela po dvorku. Koťata již nepřicházela na svět jako na běžícím pásu. Jednoho jarního dne se princezna, bylo jí bezmála patnáct let, ze svých toulek již nevrátila. Dohadovali jsme se, kde asi skončila svůj pestrý život. Stařenka hořekovala, proč nepřišla domů zemřít, proč se nepřišla rozloučit.

 Občas jsme donesli mléko či jiné vybrané lahůdky kočkám, které procházely naší zahradou. Byly podobné naší princezně, snad to byly její dcery a dál v sobě nesly vznešenou modrou krev.