Všichni oranžoví muži

Jezdci pod Karlštejnem

Pod Karlštejnem jdou mlhy. Slabými místy prosvítá slunce, přivřené a přece žhnoucí oko do vesmíru. Kolikrát se asi Karel probouzel do podobného rána.  Jenže ty mlhy houstnou, už sedají k hnízdům sov a jdou rychleji. Už nabraly podobu vln a obzor proměnily v nekonečnou hlubinu. Je právě tohle chvíle, v níž se objeví čtyři jezdci na koních a beránek rozlomí sedmou pečeť a v nebi nastane ticho? Rachotí klíč ve dveřích kaple a roztřesená ruka nervózně bloudí po otvorech v rámech obrazů. Kolikrát se asi Karel probouzel do podobného rána?

Tulák

Té krajině scházel tulák. Jenže před Hořovicemi se náhle objevil a zahnal fantazii na ústup. Čapími kroky putoval vysokou travou, mnohem pomaleji než náš vlak. Kam šel a odkud? Nebude možná trvat dlouho a zamotá se do vůně cukrovinky jako podvodník do svých lží. Zdvihne máslovou trubičku k ústům a pomyslí si: Odnikud nikam vedou mě nohy, jen náhoda mě postavila mimo polní cesty, přímo do vysokých trav. Ty blázne z vlaku. Přece jen nezahnal fantazii tak docela.

Všichni oranžoví muži

Plzeň rozpohybovaly stroje. Lžíce bagrů se hladově zakusují pod asfalt, muži v oranžových barvách kontrolují situaci. Zanedlouho padne i poslední kus kolejí, zkřiven na věčnou paměť dřiny. A o kus dál, v parku, dva misionáři ve stejných barvách. Chtěli by hovořit o Krišnovi, duchovnu, potřebě nespěchat a taky by chtěli stokorunu. O polední pauze se snad všichni ti oranžoví muži potkají a pohovoří o duchovnu, potřebě nespěchat a za stokorunu koupí kyblík vlašského salátu s rohlíky. Háre Ráma.