Rozeznít kontrabas

Duše nástroje tiše zavibrovala. Alikvóty se nežně zachvěly v očekávání věcí příštích.

Smyčec lehounce nastražil žíně a nenápadně sklepl přebytečnou kalafunu.

Kroky! Jejich dvoučtvrťový rytmus se blížíl. Andante. Struny si zabrmlaly pod opletení. Kolíky nastražily uši, když se jich dotkla ruka hráče a nepatrně doladila.

Bodec se napřímil a krk se ladně vytáhl do výšky, až vklouzl do čekající dlaně.

Duše teď zaduněla silněji, zvuk nenápadně prošel ozvučnou deskou a vykoukl f-otvory. Struny se zavrtěly a kobylka je srovnala do latě, aby se neplašily.Smyčec vypjal svůj ladný oblouk a žíně se podobaly napjaté tětivě.

Už! Už to přijde! První tón!

Nasazení, chvilka napětí… pohyb zápěstím… ne, uchvátaný začátek. Chudinka tón se ani nestačil zabarvit a zčervenat nad nervozitou hráče a byl pryč.

Dřevo lubů se něžně přivinulo k hráči: „Pevně mě obejmi a hraj. Držím tě.“

Nádech, výdech. Prsty se uvolní, pohladí strunku, aby se napodruhé nebála a s jemnou razancí jí dotisknou k hmatníku.

Žíně smyčce se přiblíží strunám a přejedou přes Tu, Vyvolenou, jako když vlaštovka sklouzne po vzdušném proudění.

Oplet strun se zachvěje potlačovaným citem. Nejde to již déle vydržet…

Rozezní sametový tón, který se majestátně nese prostorem a rozechvívá tělo i duši nástroje.

Kontrabas zpívá.