Seděl jsem sám v přeplněném kupé

Pomalu jsem se došourala k vlaku. Do odjezdu mu zbývalo ještě dvacet minut, a tak byl dočista prázdný. Vybrala jsem si kupé, majetnicky si v něm uprdla a tak, aby to bylo dobře vidět už zvenčí, jsem položila velkou láhev piva. Pak jsem se rozvalila.

Už je to nějaký čas, co jsem se tohle naučila. Léta dojíždění na střední, později na vysokou školu, mi pomohla vypilovat přesný postup, jak si kupé co nejdéle udržet jen pro sebe. Trávit ve vlaku od jedné do čtyř hodin bylo už tak dost nesnesitelné, natož pak když se k vám přidá maminka se dvěma ubrečenýma holčičkama, turista, který si vyzuje kanady už za dveřma nebo vyznavač nějakého alternativního směru víry, jenž je zaručeně nejlepší a hodný konvertování (nebo alespoň nechutně dlouhého monologu). Nikdo z těchto lidí nechce trávit čas v kupé, kde to smrdí jako v pytlíku pražených buráků s holkou v lehké depresi a s její pivní lahví.

Když jsem takhle dojížděla na střední, poslouchala jsem povídky Šimka a Grossmanna. Snažila jsem se nesmát nahlas, aby mí spolucestující nemysleli, že kromě alkoholičky jsem i schizofrenička a zrovna mám velmi zábavný dialog sama se sebou. Ty povídky mám stále ráda, nikdy nepřestanu pánům autorům závidět cit pro naprosto dokonalé vypointování situací. Ale jedna věta z jejich repertoiru mi uvízla v hlavě a dodnes jsem se jí nezbavila.
Pamatujete si tu povídku o tlusťochovi, který držel lavinu?

Docela dobře jsem se s ním ztotožnila. Neměla jsem moc kamarádů, vlastně se mi kvůli postavě taky často smáli – a to i když jsem byla oplácaná, ale ještě víc poté, co jsem zhubla.

Záměr mistrů slova byl jasný – zesměšnit chudáka Huga tím, že je opravdu tlustý – větou „Seděl jsem sám v přeplněném kupé.“

Já to ale viděla jinak. Neustále jsem nad tím přemýšlela. Seděla jsem tam, kolem mě probíhalo přebalování jedné z holčiček, zatímco pochybný duchovní přesvědčoval turistu, aby raději než v pohorkách chodil bos… a já… tam byla sama.
Seděla jsem sama v přeplněném kupé.

Vlak se pomalu plnil a já sledovala, jak jeden po druhém míjejí rizikoví cestující mou sluj. Drobná slečna s velkou krosnou na zádech dokonce prošla třikrát tam a zpátky, aby našla místo, kde se i se zavazadlem složit – ale ke mně se ani nepodívala. Přistihla jsem se, že se usmívám. Plán fungoval.

Konečně jsme se rozjeli a mé malé vítězství bylo potvrzené. Oslavila jsem lokem ze svého kanystříku.
Vlastně jsem si za to mohla sama. V každé situaci jsem se vyhýbala lidem, protože je nemám ráda. Když nebylo možné se jim vyhnout fyzicky, snažila jsem se uzavřít alespoň sama v sobě, abych jejich blízkost nevnímala. Proto jsem tak často sedávala sama. A bylo mi to docela příjemné.

I když na druhou stranu…

V čem vlastně tkví moje nelibost k ostatním živým bytostem? Proč mám pocit, že už jen tím, že existují, tak trochu narušují moji vlastní existenci? Někdo má jako svého nejlepšího přítele psa, proč tedy mým nejlepším přítelem je můj osobní prostor? A je to vlastně špatně?

Vjeli jsme do tunelu a moje hloubání vystřídala trochu překvapivá myšlenka. Lidi si ke mně nepřisedávají ne proto, že se je snažím vypudit vytvářením dojmu smradlavého ztroskotance.
Lidi si ke mně nepřisedávají, protože u mě už není místo. Celé kupé je napěchované mou Nejistotou, mou Bolestí, mou Nenávistí. Sedím tu s Hořkostí nad osamělými dny a snažím se neslyšet rozhovor Zbytků zdravého rozumu s Nechutí za sebe zodpovídat.

Sedím tu… sama. V přeplněném kupé.

Vlak sebou trhl a zastavil na jedné ze stanic. Překvapená vyústěním svého myšlenkového pochodu jsem si zapomněla nasadit masku nepřístupnosti.
„Dobrý den, máte tu volno?“ zeptala se asi třicetiletá blondýnka s batohem.
Kývla jsem: „Jasně…“
Slečna shodila ze zad těžký batoh, v zrcadle si upravila vlasy a usadila se kousek ode mě. Chvíli přehrabovala obsah zavazadla.
A potom…
…tak, aby to bylo dobře vidět už zvenčí…
… postavila svoji lahev piva.