DOMIN!K

Můj příběh začíná v čase, kdy jsem oslavil patnácté narozeniny. Byl jsem sakramentsky velký pohodář. Všechno mi přišlo úžasné. Ako každému puberťákovi, co vidí jen líc mince. Nemohl jsem si nikdy na nic stěžovat, páč jsem měl všechno: úžasnou holku, skvělý kámoše, co mě vždycky podrželi, ať už se dělo co se dělo a i docela fajn domov.
Mohl jsem všechno. Jsem tu někdo. Byl jsem tu oblíbený. Líbilo se mi tu. Jednoducho ideální život.
Nikdy nedával jsem já velký důraz na to, že jsem dvojjazyčné dítě, teda jen v uvozovkách. Češtinu jsem do téhle doby vůbec nepotřeboval, tak jsem jí prostě nepoužíval. Upřímně jsem jí ani moc neznal já, avšak rozuměl jsem všemu já, páč  máma mluvila vždy jen česky.
Asi jsem žil trochu ve snu, ze kterého jsem se měl v nejbližší době probrat. Rodiče se totiž začali denně hádat. Bylo mi to vážně jedno. Neřešil jsem je. Věděl jsem, že se vždycky pohádají a jakmile vychladnou, tak oni jsou zase nejlepší manželé.
Slyšel jsem, jak padají talíře na dlaždice v kuchyni. Jak mlátili dveřmi. Neříkám, že bych někdy přitom cítil „v pohodě“, ale snažil jsem se nezjišťovat, prečo se to děje. Pak by mě do toho zasvětili. Dělali by si na mě třeba nějaká vlastnická práva. Nestálo toť za to mě. Snažil jsem se to přehlížet- pustit si nahlas muziku a zamknout se v pokoji. Nechtěl jsem raději vědět nic.
Trochu mě, ale začala děsit bilance jejich hádek. Obvykle se nestávalo, že by máma po nich se slzami v očích prahla po skleničce něčeho „tvrdšího“. Ani jsem nezažil tátu, že by odcházel z domova spát ke známému. Bylo to pro mě něco nového. Něco nepříjemného. Vlastně jsem já ani nikdy nepochopil důvod jejich hádek. Nevím, jestli to bylo pro peníze, kvůli nevěře, nebo něčemu úplně jinému. Bál jsem se, že je to kvůli mně. Vyvracel jsem si toť já, páč  som neudělal nikdy nic špatného. Tedy nikdy nic o čem by věděli. Měl jsem celkem slušné známky a choval jsem se k nim slušně já. Aspoň mě přišlo, že toť tak je. 
Začal som toť brát vážně smrtelně, až ve chvíli, kedy máma vtrhla do mého pokoje se slovy, která mě dostala tam, kde jsem. Kde už dlouho nebudu já. Dostal som já presné pokyny o tom, co si mám sbalit a i o tom, že musím hnout kostrou, páč  za chvíli jede nám vlak do Ostravy a pak do Prahy.
Jako co to mělo být? Prostě se brzo ve čtvrtek ráno sebrat a zmizet na druhý konec světa? Už teď jsem to tam nesnášel já. Bol jsem v Praze asi dvakrát v životě. O prázdninách. Teď jsem určitě neměl chuť tam být. Chtěl jsem jít s Katkou ven. Chtěl jsem ještě jednou obejmout a dát jít pusu na čelo. Je tu kurva tisíc důvodů, prečo tam nejet. Chci zůstat tady, ale v této rodině nemělo slovo mé žádný význam. Je mi z toho na nic.
Keď som viděl mámin výraz v obličeji, tak bylo mě jasné hned, že tohle není žádné cvičení, ale že jedeme naostro. Nevím, čo som si myslel já.  Vím jen to, že jsem moc času na nějaké pocity z nového zážitku neměl moc času jsem já.
Naházel jsem já si do tašky samé podstatné věci. Pro mě podstatné. Plyšáka od Katky, co mi dala k narozeninám, notebook, hadry, kytaru a většinu fotek našich, čo byly nalepené na stěnách mého pokoje… nic jiného jsem nepotřeboval. Takhle vyhovovalo mě toť.
Čekal dlouhý den mě. Přes celé Slovensko a následně přes celou Českou republiku som dohromady strávil skoro devět hodin ve vlaku. Po celou dobu jsem sa musel pozerať na matku. Nemohla ona zastavit proud slz. Najhnusnejšiapocit byl ten, že jsem jí ako „chlap“ nepodržel já.
Vytáhl jsem já si z tašky medvídka, o kterém jsme s Katkou říkali, že toť jest miminko naše. Volal sa Čučoriedka. Toto jméno jsem mu dal já. Občas jsem tak nazýval Kačenku. Volal sa po ní. Objímal som ho  já a mazlil se ním, keď  som  tu neměl Katku. Choval som se ako holka já teď. Byl jsem z toho emočně v prdeli. Fakt tohle bylo už moc i na mě. Nemal jsem z toho pocit dobrý já. Spíš pocit na zabití. Na zabitie niekoho.
Celou cestu nepadlo ani půl slova, jediné vysvětlení, co se stalo, co se děje a co se bude dít. Ani som nemal chuť být na FB. Vážně jsem já prožíval zvláštní prázdnotu, ale nechtěl jsem to na sobě dát znát, aby se ona netrápila kvůli mně.
Měl jsem strašnou chuť rozbít okno, nebo něco. Něco zničit. Potřeboval jsem se vážně vybít.  Střídal se ve mně pocit prázdna, zlosť a smutek. Někomu říct, co se děje. Jak mi je. Proto jsem si začal psát tenhle deníček. Proto jsem si začal na FB psát s ní. Nevadilo jí, že nemluvím dobře česky. Chápali jsme se i československy. Lenka mi hodně pomohla a mám jí rád. Já jí to nikdy nebudu moc vrátit. Je mi to líto, páč  som jí hodně krát nasral. Vím, že mi toť ona odpustí. Proto jí mám taky rád. Hodná holka toť je ona. :333
V Praze som vystoupil s batohem a dvěma malýma cestovními taškami. Trochu málo na to, abych si zabalil celý život. Napadlo mě, že se asi nastěhujeme k babičce a dědovi, protože ti měli u Prahy nějaký malý dům.  A měl jsem pravdu.
Příští měsíce jsme my skutečně strávili u nich doma. Máma si našla slušnou práci a o tátovi jsem od té doby neslyšel.
Nemohl jsem se na něj ani zeptat. Teď tu všichni předstírali, že není. Vadilo mi toť.  Je to můj táta, žádný vrah, zloděj a zločinec, prostě táta můj. Mám ho rád, ale nikdo mi ho nedovolil vidět. Nedovolili mi mu ani zavolat. Nemyslím si, že by nikdy utvořil něco, tak zlého, že bych ho jako jeho syn nemohl už nikdy vidět. Bolo toť líto mě. Ale nikdy jsem kvůli tomu neplakal já.
Problém, ale nastal už po několika týdnech, kdy jsem nechodil do žádné školy. Babičku toť docela trápilo. Tlačila na mámu, ať s tím něco dělá. Bylo skoro druhé pololetí. Byl jsem v prváku na gymnáziu a ono toť bylo těžké mi najít nějakou střední, na kterou bych mohl dál navazovat na to, co jsem uměl ze Slovenska. Nakonec se našlo nějaké blízké gymnázium, kam mě s mými známkami vzali všema deseti.
Blížil se den, kedy jsem měl na novou školu přejít já. To jsem já nesl dost těžce. Strašně bál jsem se já. Neuměl som povedať slovo česky. Žralo mě to, že se mi budou za to všichni ostatní smát, nebo že se mi budou smát za to, ako  já vyzerám. Najednou jsem si připadal ako úchyl, keď som docela rád nosil třeba výrazně barevná trička. Nebo na kolenou roztrhané rifle. Pár dní před školou jsem já nesnědl snad ani sousto. Nemohl jsem. Nechutná toť mi. Jídlo je hnusné.
Dědovi to bylo jedno, ten si nevšímal mě a babička věnovala veškerou svou pozornost mámě, která dle ní ještě nebyla úplně v pořádku.
Pak nastal den Š. Měl jsem z toho neuvěřitelné depky. Kousal jsem si  já nehty. Rozkousal jsem si rty do krve. Chutnalo mi to. Uvolňovalo to. Dělal jsem to rád, ale raději bych tuto parodii na školu měl čo nejdále za sebou. Vážně jsem nemohl nič já, ani spať, ani jesť. Pálili mě rty pokaždé, když jsem se chtěl třeba jen napít já. Bolo to divný, ale vyhovovalo mi toť. Nikdo nemohl dostat žádné jídlo do mě. Nešlo to. Nechtěl jsem. Nikdo si toho nevšiml ani. Som jim jedno. Jen jsem se já věnoval FB. Ničeho jiného jsem nebol schopný. Bol som vyčerpaný já. Měl jsem hrozné kruhy pod očima. Stále jsem jen koukal do mobilu, nebo notebooku. Nic jiného. Připadal jsem si z toho vážně na dně, ale řekl jsem si, že prvý dojem je najdôležitejší. Nasadil som jsi úsměv. Ale ten okamžitě spadl z tváře mi, když mě moje nová třídní postavila před třídu.
Na straně u dveří seděly samé belíberky. Směrem k oknu se měnil sklad třídy přes rváče, frajery, až po metalisty. Pripadal som si já ako černá ovce mezi nimi. Tvářili se oni tak kriticky. Hlavně, když jsem začal mluvit slovensky s košickým přízvukem. Připadal jsem si, ako keď na mě pomyslně všichni hází rajčata. Bolo mi z toho fakt na dvě věci. Hodně som kvôli tomu potom brečel. Som holka. :-D
Pak mě třídní posadila do míst za belíberkama vedle nějakýho vážně sklesle tvářícího se kluka. Myslím, že za celou tu hodinu se na mě ani jednou nepodíval. Byl nějak mimo a já jsem si připadal eště víc. Neměl jsem si s kým pokecat a připadal jsem si ztracený v tom, co učitelka vysvětlovala.
Zazvonilo. Nevěděl jsem, jestli to bylo vysvobození, anebo začiatok nejaké hrôzy. Nebylo mi příjemný, když mi nadávali za to, že nemluvím česky. Pak i za to, že jsem vyhublý jako nějaká holka. Nemohl som za to. Uznávám, že nebylo dobré mít sto sedmdesát devět centimetrů a padesát tři kil. Nemohl jsem s tím nic dělat, tak jsem bol ako chodící kostra. Všichni mě tu nenáviděli a já je, ale pak se ozval můj soused. Nečekal jsem, že je tak setře. Bylo vidět, že taky nepatří mezi miláčky třídy.
„Díky.“ Řekl jsem mu, když se vyprázdnila třída.
„ Věř mi, že tohle je ještě dobrý bude mnohem hůř. Šikana je fakt hnus. Já jsem Tomáš.“ Až teď jsem mu viděl do tváře, kde měl nějakou modřinu. Těch pár vět si budu pamatovat napořád, protože byly prvé, co mi řekl.
Další dny ve škole byly srovnatelné s peklem. Nejenom, že jsem si prudce zhoršil prospěch, ale i v tom, že jsem si zažíval šikanu plnými doušky. Kolikráte byly moje sešity počmárané, nebo rovnou roztrhané? Kolikráte se mě smáli, za to jak vypadám? Kolikráte som dostal přes držku, když jsem se obzrel po jakékoliv holce ze třídy, nebo ze školy. Holky se mnou bavily, ale spíš jen páč chtěly dát klukům zprávu, že jsem jim něco udělal. Já bych, ale nikdy nemohl. Nikdy bych nemohl chtít po dívce něco, čo by se jí nelíbilo. Holky to chtěly vždy po mě. Nebavilo chodit s někým mě, kdo mě měl kvůli vzhledu, nebo kvůli posteli. Bylo to nechutné. Chtěl som skutečnou lásku bez sexu. Nelíbilo se mi to ani trochu. Připadal jsem si já, jako že té holce ubližuji. Nechtěl jsem to. Ony to chtěly. Bol som iný než jiní kluci. Lenka mi to říkala pořád. Ona tvrdila, že jsem roztomilý. Ale toť bych o sobě neřekl nikdy já.
Vadí mi, když mi někdo nadává a touží po tom mě zranit a vnitřně úplně usmrtit. Jak pak nemůžu mít myšlenky na sebevraždu??? Vždyť už dávno mrtvý jsem já a nikdo si na mou smrt nikdy nestěžoval. Chtěl bych to udělat … BEZBOLESTNĚ pro okolí :'( moc to chci.
Byl jsem jak holka, páč jsem brečel na školních záchodcích. Nemohl jsem domů přijít ubulený. Mámu by to pak trápilo. To jsem nechtěl. To by ode mě bylo sobecké. Nechtěl jsem jí ublížit, proto jsem jí na otázku „ Jak se mi daří?“ vždy řekl, že dobře. Nikdy bych neřekl, že špatně. Pak by se o mě chtěla starat a věnovat se mi. Třeba se ptát na to, jak se mi daří ve škole. Pak by se třeba pozastavila nad modřinami, co jsem já měl na těle. Na obličeji jen malé. Na těle podlitiny. Nikdo mě tu neměl rád.
Na FB o mě nikdo nepsal hezky. Všichni si psali statusy, kterými mi mě zabíjeli. „ Zašukáme, Domíčku?“ „ Vykouříš mi, ty buzerante?“ „Miluji tě! Chci mít v sobě Slováka!“ Nenáviděl jsem i internet já. Založil jsem si nový profil, ktorý znala jen Lenka a moji kamarádi slovenští.
Zakládali si oni i falešné profily. Vydávali oni za mě se. Pak jsem dostal přes držku za to, co oni za mě psali tam. Bol som zoufale na dně. Smáli se oni se mi. Takový život za nic nestojí. Nebavilo mě ono toť. Nedalo se ono toť ignorovati.
Často se mi motala hlava z toho, že jsem nebyl schopný se ani pořádně najíst. Zvracel jsem. Som jako bulimička. Ako holka. Proto mě tu nenáviděli. Neměl jsem chuť se jim postavit. Zlomit mě, to byl snadná záležitost. Hrál jsem na kytaru smutné písničky. Nevím pro koho. Pro sebe nikdy. Ale měly přijít i mnohem horší věci.
Fakt jsem se cítil divně, když jsem se vykousnul s jediným sympatickým člověkem ze třídy. Nikdy předtím jsem se s klukem nelíbal já, takže jsem musel být vážně zoufalý. Ale asi i zamilovaný.  Už jsem nevěděl, kdo som. Všechno bolo tak hrozně složité a zamotané. Nechtěl jsem být tady v Praze, kde jsem neměl kromě něho nikoho. Jsem buzerant nechutný. Nikdo mě za to nebude mít rád. Nikdy. V tom jsem třeba Lenku obdivoval, páč ona to brala normálně. Brala mě ako člověka a to nikdo neurobil. Brala mě jako normálního kluka. Neřešila to. Vždy jsme spolu rozebírali kluky. Som její nejlepší kamarádka. :-) :-) :-) Bol som rád za to, že jí mám, páč se mi snažila vždy pomoct. Mám jí rád.
Neříkám, že šikana předtím byla hezká, ale po tom, co jsem s ním začal chodit, tak byla o sto procent horší. Viem, čo je peklo. Nie sú čerti a vidle toť. Život  je tenhle mým malým peklem.Smáli se nám. Podráželi nohy nám oni. Házeli po nás houbu a štítili se nás… Vážně samé kraviny nám dělali. Byl som ako špína. Fakt nechutné to bylo. Měl jsem i modřiny za to, že som chodil s klukem. Propadal jsem hrozný depce. Pořád. Vím, že on taky, ale nikdy to na sobě nedal znát. Vždy byl ten silnější z naší dvojky. Měl jsem ho rád i za to, že respektoval jí. Mojí malou sestřičku Leničku. Byla to jediná holka, se kterou jsem mluvil a připadal jsem si normálně. A ona respektovala jeho. Ideální stav.
Nenávist vzrůstala. Po tělocviku mi kluci vyházeli všechny moje veci do holčičí šatny. Vrátane oblečenie. Tedy triko mi rozervali. Bavili se tím. Měl jsem na sobě jen spodky. Bylo mi hrozně trapně. Tom mi půjčil svoje triko. Vždy nosil dvě. Nechtěl zapáchat potem. To jeho triko krásně vonělo Playboyem. Potom už jsem si ho já nechal. Našlo si místo v mé skříni. Byl sladká holka. K sežrání. Když se převlékal, tak jsem nemohl spustit oči. Klepaly se mi kolena, když neměl triko. Ale já byl víc holka než on. Věděl jsem to. On vydržel víc než já. Já jsem hrozně přecitlivělý. To na mě prý miloval. To, že mě vše hned rozplakalo. Pro rifle mi pak došel, když se holky převlékly. Ptal jsem se ho, prečo se o mě tak stará. On mi řekl tohle: „ Ty by ses snad o svojí holku nepostaral, kdyby to potřebovala?“ A pohladil mě po vlasech a dal mi pusu na čelo. Nad touto odpovědí jsem se rozplýval. Neměl jsem slov.
A potom i navazovala první rána. Neunášel jsem, jak se ke mně oni chovají. Bylo mi líto, že se musel Tom o mě starat. Rozdrápal jsem si kůži na předloktí tak že mi tekla krev.  Šíleně to štípalo. Ono to pomáhalo. Dokonce jsem si i trochu zlepšil známky. Jasně, bylo by hloupé tvrdit, že to bylo kvôli tomu. Pak to začalo být horší, protože mi zůstávaly na kůži růžové jizvy, které byly cítit i na dotek. Stávalo se mi i to, že jsem se pořezal, tak že jsem nemohl bolestí ani usnout. Nemohl jsem se otočit já v posteli. Pálilo to. Štípalo to. Musel jsem si to omotat nějakým starým trikem. Bolelo to ako svině.
Když jsem měl za sebou hodně zlý den, opil jsem se. Bylo mi hezky, i když jsem přitom brečel. Smál jsem se. Nikdy mě nechtěl takto vidět. Opilého. Zlého. Nechutného. Na půl šťastného a na půl vydeptaného. Říkal mi, že seděl celou noc u mojí postele. Bál se, abych si něco neudělal. Bál se o mě. Já vím, že hodně. Neříkal mi to. Cítil jsem to tak já. Popsal mi, co jsem dělal, když mě dovedl domů. Nikdo nebyl tam. Máma byla na pracovní cestě a prarodiče na chalupě. Prý jsem si sedl do kouta pokoje. Křičel jsem, že se zabiju. Že se nenávidím. Že si rozřežu ruce, ako to dělám denně. Rozbil jsem skleničku a před ním si pořezal zápěstí. Pral se se mnou. Nepamatuji si to. Ale vím to, páč měl od toho střepu rány na dlaních. Musel mě zpacifikovat. Musel mi klečet na hrudníku. Držet mi ruce a nohy. Vyrvat mi ten střep z ruky. Musel jsem být nezvladatelný. Oba jsme měli všude rány. Ne jenom řezné. Ukazoval mi obtisk mých zubů na jeho boku. Dal mi facku. Prý se pak rozplakal a obejmul mě. Nechtěl mě nechat to urobiť. Nechtěl, abych umřel. Brečel já taky jsem. Uklidnili jsme se a on mi ovázal tu ruku obvazem. Sobě ne. Jen mě. Byla to i naše prvá společná noc. Prý to bylo krásné vedle mě spát. Když jsem byl v klidu. Říkal, že by nemohl odejít a nechat mě tam si něco udělat. Spal se mou. Krásný pocit toť. :3 Je jedno toť, co jsme dělali. Hlavně, že tam byl se mnou. Nebyl jsem já sám.                                                                                            
Vím, že ho hodně zranilo, když mi na to ráno po tom po hmatu přišel. Nevynadal mi. Byl zklamaný. Viděl jsem ho kvůli tomu plakať .Nechtěl, abych si ubližoval. Vadilo mu to. Chtěl mi pomoci. Bylo těžké na něm identifikovat nějakou emoci. Nikdy je neukázal. Neměl je. Plakal jen výjimečně. Nesmál se. Jen přede mnou. Ale jen málo.
Měl jsem v oblibě si hrát s nožem. Jo, hrát. Som malé děcko. Hraji si já. Hraji si rád. Nůž byl ostrý. Jen třeba škrábal jsem já si kousky kůže. Ze stehna. Z lýtka. Z předloktí. Neteklo moc krve. Byly to malé ranky. Ale špatně se hojí ony. Mám biele jazvičky. :-D :-D Je to vtipné. Bavilo mě to. Nudil som se já. Bodal som si nožem do kotníku. Neví prečo. Bolelo to jen trochu. Skoro necítil jsem to já. Měl jsem pilule. Dost tu bolest ztlumily ony. Bral som velké množství já. Měl jsem moc gramů té tlumící látky já v krvi. Bylo to divné. Pak jsem já celou noc zvracel. Ale kotník nebolel moc nikdy. To byl cieľ. Mám tam divné jizvy. Hluboké. Nevadí mi to. Bylo té krve občas moc. Ztrácel jsem já často vědomí. Asi tam bola nějaká žíla. Nebo něco jiného. Něco z čeho ono teklo hodně krve. Asi to nebylo dobré robiť. Bylo mi z toho zle. Nemohl jsem se já postavit na nohy. Přesto jsem to dělal. Bral som já to jako zábavu. Krátilo mi to nudu.
Trápilo mě to ho takhle vidět, tak jsem s tím seknul.  Ze dne na den jsem s tím prestal. Po půl roce. Divil jsem se, že mu vadilo, že moc nejím. Bylo to asi tím, že on byl hodně vychrtlý. Byl o trochu vyšší než já. Z hrudníku mu koukala žebra. Myslím, že byl hubenější než já. On, ale chtěl, abych jedl. Nutil mě do toho. Brečel jsem, kopal jsem, škrábal jsem ho. Nechtěl jsem jíst. Nikdy to nevzdal. Seděl nade mnou několik hodin, dokud jsem něco nesnědl. Trpělivě tam čekal. Nechtěl jsem ho  sklamat. Dokonce mě vážil. Za každé půl kilo mi zulíbal celé tělo. Byl z toho nadšený. Když jsem zhubl, tak se mnou nemluvil. I klidně několik dní. Vydíral mě. Byl na mě hnusný. Musel jsem začít jíst.
Nemluvil se mnou. Často. Ze smutku jsem si dal do nové rány led a nasypal sůl. Díky té bolesti jsem rychle vystřízlivěl. Mám desivé jizvy. Kvůli ledu a soli. Když jsem jí to řekl, tak byla na mě strašně hodná a za to jsem jí měl rád. Lenka mě podržela. Mluvila se mnou, když on ne. 
Nemluvil se mnou ve škole ani on. Deptal on mě tím. Hodně. Zabil bych  já ho za to. Často jsem já  o přestávky seděl sám. Jen s mobilem. Psal jsem si  já s ní. Brali mi oni ho. Házeli si spolužáci s ním. Čítali si naše zprávy. Smáli se mi. Vyhodili ho z okna. Rozbrečel jsem se. Byl jsem já za kreténa. Opäť. Seděl jsem tam já s hlavou v dlaních. Tom se se mnou nebavil a teď ani Lenka. Byl to najhorší deň v mojom živote dosavadním. Vyjel jsem na něj. Hrozně, já vím. Vynadal jsem mu já. Křičel jsem na něj já. On jen stál u zdi. Robil, že mě počúva. Když jsem já skončil, tak usmál se on. Dal mi ruce na ramena. Řekl mi, že jsem tele a odešel. Nevěděl jsem já, co si myslet mám. Byl jsem na rozpacích já. Odpoledne on na mě čakal před školou. Pozval mě k sobě. Seděli jsme my na zemi v jeho pokoji. Proti sobě. Dotýkali jsme  my se chodily. Paradoxně jsme sežrali tři čokolády. Nemluvili jsme my. Tedy on možná chtěl. Ale byl jsem já tam jen pro pocit, že se ho dotýkám. Řekl mi, že chce utéct z domova. Nechápal jsem to já. Byl vždy rozumnější on. Žil se starší sestrou a jejím přítelem. Rodičia nemal on. Její přítel ho často ponižoval. Bral ho na pivo. Opil ho a pak se mu on smál. Volal na něj policii. Tvrdil, že mu ukradl peníze on. Pozval si na něj kamarády své. Zmlátili ho do bez vědomí. Petra to nevěděla. Samozřejmě. Nesměl jí říct on to. Připadal by si, že jí zradil. Protože on byl láska její. Nechtěl on jí ho brát. I když ublížil mu. Hodně. Nemal som  já rád ho.  Správal se  on k jeho sestře strašně. Ona byla čarovná. Hodná holka. Zasloužila by si ona denně kytici růží. Byla ona pro něj samozřejmost. Pak mi řekl, že sestra je těhotná. On Tomovi sľuboval, že s nimi může žít jen do doby, než budou mít svou rodinu. Bral Tomíka ako odpad. Nepotřebného člena rodiny.  Neznal ho. Byl pre něho len buzík.
Nevím, jestli to byla ona kravina. Jestli jsem mu to  já měl vymlouvat. Měl jsem já aspoň pokusit. Došlo mi to v čase, keď mě se Petra zastavila u nás. V noci. Sama. Ve čtvrtém měsíci. Byla zúfalá. Bratr jí nepřišel domů. Nezvedá telefon. Na jednu stranu jsem si nepřál já, aby se to dieťa narodilo. On byl otec jeho. Bolo jeho. Ale bál jsem se  já o ní. Trpěla by ona nejvíce. Pochopil jsem, že je ona doma sama. Nemohl jsem já jí nechat samotnou. Uvařil jsem jí čaj. Plakala mi na rameni. Nebyla ona schopná udělat nic. Bylo mi jí líto. Řekla mi, abych jí obejmul. Urobil jsem to já. Připadal jsem si divně. Věděl jsem, kde je Tom. Nemohl jsem jí  já říct to. Robila by si starosti ona. Nechtěl jsem ublížit prckovi. Podezřívala ona Toma, že si chce vzít život. Vyvracel jsem jí já to. Obviňovala se. Mluvila. Stále stejné fráze. Chtěla vyslechnout. Pak se najednou odtrhla od mého ramene. Tvářila se znepokojeně. Naštvaně. Podiveně.
„Vy spolu chodíte?“ Vyhrkla. Neměl jsem já, čo jí říct na toť.
„Čo chceš počuť?“ Usmál jsem se na ní já. Zatvářila se nenávistně. Zabíjala mě podhledem.
„Nevadí mi to. On je s tebou šťastný. Chci, aby byl šťastný.“ Dala mi letmý polibek na čelo. Nechal som se já. Věděl jsem, že se o něj bojí. Toto bylo vše ze strachu. Ze zoufalství. Usnula mi ona na hrudníku. Bylo mi to jedno. Nechtěl jsem jí budit. Byl jsem rád, já že spí. Že nebrečí ona.
Vedel som, že je Tom se svou partou. Že spí u svého kamaráda on. Že se určitě oni sjeli. Pod vlivem dělal hrozné nesmysly. Olizoval stěnu. Válel se po zemi. Bál jsem se o něj. A jeho sestru. Nechtěl jsem, aby se ani jednomu něco stalo. Nemohl jsem mu já vynadat. I když trápil Petru. Nemohl jsem. Rozuměl jsem tomu, co robí. Nenávidel ten domov. Zůstával tam jen kvôli Petře. Utekl by už dávno on. Ale bál se o ní. Musel mít skutečně depku, keď se on odhodlal toť udělat. Tomáš, kterého jsem znal, by to neudělal. Nezranil by jí on. Zmenil sa on.
Vrátil se on domů. A vše se uklidnilo. Pro zatím. Povedlo se mi i přibrat. Vrátit se zpět do svého těla. Tvrdil, že vypadám mnohem lépe. Byl na mě hrdý ako kluk na svou holku. Říkal, že mě chce. Držel se vždy zpátky. Nikdy by mě do ničeho nenutil. Nechtěl jsem to. I když vztah s ním byl o něčem jiném. Bylo to jiné. Všichni předtím mě chtěli jen pro to jedno. On ne. Nikdy by to neudělal. Byl jsem na něj za to pyšný. Ovládal se.
Věděl jsem, že má nějaké úchylky. Nikdy o tom nemluvil. Byl jsem si jistý, ale že jsou. Nemluvil nikdy o sobě. Myslel si, že mě to nezajímá. Bral se ako podřadné zboží. Vím, že si ubližoval. Na těle neměl jedinou jizvu, přes to to dělal. Nechtěl, abych se o to zajímal. Nechtěl, aby se holka o něj starala.
Nevím, jestli to bylo z lásky, ale asi jsem se mu chtěl trochu podobat. Nechal jsem si píchnout ret a ucho. Chtěl jsem mít piercing a roztahoáček jako on. Líbilo se mi to. Udělal jsem to, i když mi to Lenka rozmlouvala. Chtěla, abych vypadal „normálně“, ale to už nejde. Nejsem normální. Nejsem, když jsem buzerant. Všichni mi toť říkají. Nenávidí mě za to.
Tom je pro mámu pořád jen můj nejlepší kamarád. Neví, co děláme. Neví, že mi pomohl. Neví, že mě z toho dostal. A možná to je i dobře. Styděla by se za mě a hnusil bych se jí. Ona mi sama od mala vštěpuje, že buzeranti jsou něco nechutného. Něco, co kazí spořádanou společnost. Tak fajn som nechutný a vše pokazil jsem. Asi jsem takový. Odporný. Jsem z toho trochu v prdeli. Nedával jsem to tedy najevo. Žádný polibek před mámou. Žádné držení za ruku. Žádné objímání, i když jsem moc chtěl. S Katkou jsem se před mámou objímal. Teď jsem nemohl. Bylo by jí to líto. Hnusil bych se jí. Museli jsme si dát hranice, aby to nezjistila. 
Život začal být snesitelnější. Táhne mi na osmnáct a víceméně jsem si tu zvyknul. Lidi tu byli stejní jako všude jinde. Stejně závistiví a nepříjemní na sebe. Myslel jsem já, že tady budu šťastnější, páč šikanu už jsem bral jako svůj denní chléb.
Toužil jsem po dokonalosti, a když  měl jsem já  jí přímo před nosem, tak jsem si jí nevážil já. On byl dokonalost. Něco ako môj anděl strážný. Stál nade mnou, věřil ve mně, pomáhal on mi. Já mu to všechno chrstnul do ksichtu, nebo jsem si to aspoň myslel.
Až když jsem já to zjistil, co je to někoho milovat. Co je to láska, tak vím, o co jsem přišel. Myslel jsem já, že to nikdy neuděláš. Myslel jsem, že znám tě já. Mýlil jsem se. Bral jsem tě já ako samozrejmosť. Největší chyba má toť. Říkal jsi ty mě nejkrásnější slova a fráze, za které tě skutečně miluji: „Dominiku, zvedni tu hlavu, ať ti nespadne korunka, princezno.“ :333 Nejkrásnější to bylo od tebe, Tomíku. Ty a Lenka jste moje světla ve tmě, která doprovází celý můj život. Zbožňuji vás. Mám já tě rád, Tome. Ne, tvoje tělo, páč to už nejde, ale tvojí duši, která mě podržela a drží stále naživu. Nevím, jak dlouho. Bohužel.
Jsem asi moc hloupý já na to, abych chápal, proč to udělal on. A taky jsem proklínal osud za to, že si se mnou hraje na schovávanou. Nechtěl jsem ho takhle najít. Myslel jsem, že se z toho zblázním. Štěstí bylo v čudu. Nemůžu si pomoct já.  S každým okamžikem se mi v hlavě množí všemožné otázky, na které si nedovedu odpovědět, jenom tu budou navždycky viset jako vyprané prádlo na šnůře. Vím, že na ně zřejmě nikdy nedostanu takovou odpověď, která by mě dostatečně uspokojila.
Opil se. Na sračky. Dělal kraviny. Zlomil si všechny prsty na ruce. Sežral antidepresiva. Vyřezal si moje jméno na předloktí. Na stehnech měl srdíčka. Nebyl jsem tam. Nepomohl jsem. Byl sám. Zabil jsem ho.
 Po tom, co jsem ho našel mrtvého v jeho pokoji, tak se všichni o mě začali šíleně bát. No všichni, máma, prarodiče, Lenka a jeho rodiče nikoho jiného jsem očividně nezajímal. Vzali mě k psychologovi a dělali různé testy. Jebal som na ně. Nemluvil jsem s nimi. Seděl jsem tam s mobilem. Psal jsem na FB. Já jim byl někde. Dělali jen práci svou. Nešlo o mě jim. Tak jsem na ně jebal téže. Nic jsem neřekl já jim. Ať si mluví, že som blázen. Je mi toť jedno. Vše jedno mi je.
Doporučovali mi, abych hodně brečel a dostal to všechno ze sebe. Nedělám to. Seru na ně. Nebudu je poslouchat. Nikdy. Nejsem malý, aby mi někdo říkal, čo mám dělat. Pravdaže jsem truchlil, ale jen soukromí, kde mě nikdo neviděl a nemohl mě litovat. To jsem nechtěl. Litovali by mě lidé, co mě neznají. Dělali by to jenom ze zvyku. Ne kvůli mně.
Všichni mi to vyvracejí, ale já jsem si jistý, že za jeho smrt můžu já. Pohádali jsme se. Kvůli kravině. Říznul jsem se. Přišel mi na to. Ako vždy. Neuměl já přetvařovat se před ním. Byl na mě naštvaný. Křičel na mě. Já na něj. Rozešel se se mnou. Brečel jsem. Hodně. Zvracel jsem. Nejedl. Babička mě raději nechala v pondělí doma. Nešel jsem s ním do školy. Nikdy jsme nechodili do školy zvlášť. Nikdy. Buď oba, nebo ani jeden. Nevím, co stalo se. Něco muselo se stát jemu, už ve škole. Měl roztržené rty. Podlitiny na břiše. Ty řezné rány. Nebyl to jeho styl. On tohle nerobil. Nebyl takový. Nebyl to on. Nikdy jsem ho neviděl s náramky z gumy. Jen s tím ode mě. Nikdy jsem ho neviděl s patkou. Nikdy s barevnými čočka. Po dvaceti osmi měsících vztahu. Až po jeho smrti. Ten den to byl někdo jiný. On by se nikdy nezabil. Byl hodně zoufalý.  Neviem :‘(
Keby som přišel dřív žil by. Neomluvil jsem se mu. Nepoděkoval. Nestihl jsem to. Křičel jsem. Měl jsem záchvaty pláče. Nechtěl jsem, aby umřel. Čekal jsem, že se zvedne. Že se probudí.  Nic. Neměl jsem to udělat. Žil by eště. Zkurvil jsem to. Měl mě rád on. Já jebal jsem na něho.
Moc jsem mu ublížil. Nikdy jsem mu to neoplatil. Připadal jsem si hrozně. Jako jeho vrah. Nemohl jsem se ani pozrieť do zrcadla, i když mi tvrdil, že se musím občas jít pozrieť do zrcadla, abych si zkontroloval, jestli tu stále som. Hnusil jsem se sám sobě.
Babička byla ze mě smutná. Vadilo jí, že se trápím. Koupila ona mi štěně. Voříška. Myslela si ona, že mi to pomůže. Nemohl já mu dát jméno. Neměl ho. Babička mu říkala „Ben“. Všichni mu tak říkali. Já ne. Nechtěl jsem ho nazývat. Viem, že oni chtějí mi nahradit Toma. To nešlo. Nenáviděl jsem toho psa.
Vybavovaly se mi všechny naše hádky. Odporoval jsem mu já. Nesouhlasil jsem s ním. Nikdy. Měl pravdu většinou on. Já byl paličatý. Hádal jsem se já o kravinách. Musel jsem být hrozná holka. Hrozná nána. A i to jak jsem po jedné vážnější strhal všechny společné fotky ze zdi. Toho lituji. Neměl jsem já nic z toho nikdy udělat. Hrozně se za to viním, vím taky prečo. Ako jediný jsem našel jeho dopis na rozloučenou… Mrzí mě ty slova, co napsal on tam. Ako by mi říkal, že jsem mu vadil, překážel a že mě za to nenáviděl. Kravina. Vadilo mu, že chodí s klukem, ale i tak jsem si jistý, že mě měl aspoň občas rád. Jinak by se přece nikdy nerozjela tahle parodie na vztah. Nikdy by se on o mě nestaral. Měl tam napsat, že jsem sketa. To taky som. Nic jiného. Sketa.
Pouštěl jsem si tu písničku. Pořád dokola. Hrál já som taky na kytaru jeho písničku oblíbenou. Nemohl jsem přestat brečet. Bolela mě šíleně hlava. Začal jsem dělat blbosti. Vyřezal jsem si jeho jméno do ruky. Zasypal solí. Chtěl jsem, aby tam zůstalo. Napořád. Začal kouřit jsem já. Vysypal jsem já na sebe sklo z okna. Pořezaný byl já jsem na celém těle. Bolelo to, ale ne moc. Nikdy ono nebude to bolet dost. Vytahoval jsem já si střepy z těla. Pak jsem já omdlel. Asi to bylo moc krve. Probudil jsem se až v nemocnici. Všude ovázaný obvazy. Začal jsem si rozvazovat ruku. Smál jsem se já tomu. Všude jsem měl řezné rány. Přišlo mi to směšný. Hrozně. Lenka mi za to vynadala. Chtěla, abych se já choval normálně. Hrabalo mi. Víc než obvykle. Vrahům hrabe pořád. Zajebaným vrahům jako som já.  
Pamatuješ, jak jsem já ti říkal tyhle slova, když jsi měl hlavu položenou v mém klíně a já tě hladil po vlasech „Keby mi všetci na světě tisíckrát povedali, že mě nemiluješ, že pro tebe neznamenám nic, přes to tomu nebudu věřit, přes to budu tě chrániť, přesto položím květiny na tvůj práh, přesto tě budu mít stále rád.“? Jak jsi vždycky z toho měl záchvaty smíchu a zčervenal jsi? Takhle ti to slušelo nejvíce, Tome.
Teraz sice nenosím květiny na tvůj práh. Denně ti zapaluji svíčku. Denně tam s tebou jsem do tmy. Chtěl bych zůstat déle.Ty víš, že se ve tmě bojím. I když já viem, že bys mi posvítil na cestu domů, abych neztratil se já. Ale i tak mi to přijde divné, že teď už takový strach z tmy nemám já. Bál jsem se já vždy, když jsme my šli ve tmě domů. Nebál jsem se, že se mi něco stane.  Bál jsem se, že někdo ublíží tobě. To by mě bolelo víc.
Přistihl jsem se já při tom, jak křičím a brečím zároveň, že lituji toho, co se stalo. Měl jsem chuť si něco utvořit. Ano, chuť jako má někdo chuť na palačinky, tak já jsem měl chuť se zabít. Cítil som sa ako nikdy předtím. Ne na dně, to ne. Na dně se cítí lidé, co neví, čo budou zítra dělat. Já jasno měl.
Nechtěl som uspěchat to, aby tu byl zajištěná devadesáti devíti procentní úspěšnost. Schválně neříkám stoprocentní, páč toť není předem žádná sebevražda.
Jestli jsem někde předtím říkal, že jsem neměl nikoho, tak teraz jsem ale skutečně neměl vůbec nikoho. Ano, měl jsem Lenku, ale i tak jsem si připadal úplně sám. Jediného člověk, ke kterému jsem já mohl přijít a vybrečet se mu na rameno jsem stratil. Byl jsem zoufalý. Opäť.
Všichni měli teď potřebu starat se o mě. Věnovat se mi. Ako malému chlapci. Až jeho smrtí skončila šikana. Nikdo si netroufl na mě. Bol som zriedkavý. Nemohli nic. Doma kontrolovali oni mě. Ruce. Stehna. Břicho. Celého. Modřina by byla podezřelá. Škola bez šikany byla jako sen. Nádhera. Škoda, že on si to nemohl vychutnať se mnou. Bylo ono by krásnější toť.
Byl jsem hrozně prázdný já a potřeboval som alespoň něco ako kontakt s lidmi, tak asi to bol důvod proto, prečo trávil jsem já dvacet čtyři hodin denně přikurtovaný k notebooku.
Ono je to ťažké, když žiješ život na dvě strany: na tu reálnou a na tu internetovou.
Avšak to má i své světle stránky: když sklameš v jednom, máš možnost uprchnout do toho druhého, problém nastane až v ten okamžik, kdy sklameš v obou současně a trápíš se ako v jednom i v druhém. A další problém je ten, že tyto dva individuální světy nemohou beztrestně existovat vedle sebe. Jeden z nich pohltí ten druhý a ty už máš jen jeden život a jen jednu realitu, která tě dříve nebo později zlikviduje. Záleží už jen na tobě, jestli pro tebe budou plakat ti, kteří znali tvé tělo, nebo zda pro tebe napíší status ti, kteří perfektně znají tvou duši. Nechtěl jsem, aby pro mě plakala ona. Nevím, prečo. Měl jsem jí rád. Ublížil bych jí já. To jsem nemohl dopustit.
Nemluvíš? Nemluvíš rodičům pravdu? Raději se zavřeš do pokoje a čekáš, koukáš do bílé stěny? Vítej v neexistující realitě. Raději se rovnou omluv všem, které si měl rád, páč pak už bude moc pozdě, omluv se za to, že měli možnost poznat tvé tělo a tvé prázdné nitro. Už nebude cesty zpět, jak být zase jedním z nich a žít. Teď už jen umíráš s imaginárními přáteli, kteří tě kolikrát podrží více než ti skuteční, kteří se na tebe vykašlou a nechají na tobě ohromná jizvy. Kdeže to ti imaginární tě zradí, ale stále máš možnost zaklapnout notebook, zamknout mobil a ignorovat jejich zradu. V reálném světě to tak nefunguje, bohužel. Zde ti všichni zakazují plakat, to přece není silná emoce, ne?
To přece nejde projevovat to, jak se vážně cítíš. To přece nesmíš!
Začalo ono toť na novo. Zápěstí od krve. Bolo jedno mi, jestli na toť přijde někdo mi. Máma mě za to málem zabila. Lenka dala mi na jizvy polibek. Nechtěl som toť dělat jen kvůli ní. Ne kvůli mámě. Ta mě sice milovala, ale nerozuměla ona mě. Nechápala, co se děje ono. Co jsem dělal já. Byli jsme si vzájemně cizí my. S Lenkou so m si rozuměl. Chápala mě. Povedala mi, že som tele a že mě to odnaučí. Přišla odvykačka. Zabrala. A pak věřil jsem se já jí, že chci umřít. Řekla, že je to moje tělo a prosila, abych se k němu správal slušně. Bola na mě hodná ona. Nikdy nekřičela na mě ona ako máma a babička. Obviňovaly se ony. Hledaly chybu v sobě. Jak mohly přece ony  vychovat někoho, kdo se řeže? Chtěly ony pořád  povídat o tom se mnou si. Nechtěl jsem já. Vždy mlčel jsem já, když se mě ptaly prečo. Nebavily mě. Ignoroval jsem je. Nikdy by toť ony nemohly pochopit. Pro ně jsem byl já jen sebevrah. A potom i buzerant. Samozřejmě. Špatné dítě som já. Vím já. Problém jejich toť jest. Teraz byly obě ukradené mi.
Kvůli ní jsem to nechtěl udělat. Len kvôli Lence. Mám jí rád. Chtěl jsem toť udělat já kvůli všem ostatním. Sral mě tento život. Já vím, že nevíce mrzet to jí bude. Ona mě měla z těchto všech lidí nejraději.
A tenhle celý příběh byl přesně můj důvod proto, co se chystám udělat. Pro předávkování paracetamolem (zhruba 15g  i se včasným lékařským zásahem způsobuje trvale poškození jater) je pro tvoji další existenci rozhodujících následujících 24 hodin- doba prožívání „pekla".
Oh shit, při velkém předávkování je nutná pomoc do čtyř hodin. Odhodlám se k tomu to udělat?!!
Já nevím, ale mám strach. Ani nevím z čeho, ale nedokážu si pomoci.
Mrzí mě to, co se chystám udělat... Je mi to líto, promiň, že jsem tak blbý :'( chci se omluvit všem, kterým jsem ublížil a které jsem já sklamal :'( prepač :'(
Já nechtěl jsem umřít, ale copak to má cenu? Žít mezi lidmi co mě neposlouchají. Žít když vím, že jsem mu nejvíc ublížil tou hádkou v den, kdy se to stalo? Promiň, že jsem ti kdy ublížil, nikdy jsem to já neudělal úmyslně. Chci se omluvit i za to, že jsi mě znala ty, Lenko. Ublížil jsem ti. Brečel jsem i kvůli tobě. Mám ťa rád. Prepáč, som netvor.