Tíseň

Tíseň

První pocit po probuzení v hotelu - tíseň. Nikdy jsem nic podobného nezažil.

Do Číny jsem přijel pověřen úkolem, jehož dokončení mě posune ve společnosti nahoru. Cesta mě má motivovat a nadchnout k další práci. Než přijde totální vyhoření. Přesto cítím zbytečnost života. Všechno to začíná již v letadle. Posledních osm hodin letu z Dubaje jsem se na sedadle nepohnul. Nevzal jsem si nic k jídlu ani k pití. Nereagoval jsem na letušky.

Na nic jsem nemyslel.

Nic jsem nedělal.

Na přestupu v Dubaji jsem strávil čtyři hodiny chozením kolem terminálu a přemýšlením, jestli si mám koupit něco k snědku a hledáním vhodné chvíle k návštěvě toalety.

To rozhodování mi přišlo naprosto nesmyslné. Přesto je k němu člověk donucen.

První tři nebo čtyři dny si Nekola nepamatoval.

Ještě ten večer, co přijel z letiště do hotelu, mu volal Mr.Ong.

Ve skutečnosti se stalo toto: Zhou Wei mu podal telefon a řekl, že s ním chce někdo mluvit. Jako by to mělo být svého druhu příjemné překvapení.

"Jak se cítíš?" zeptal se Ong klidným a přátelským hlasem. Nečekané, soudě dle informací, které měl Nekola původně k dispozici. Bylo to ostatně nečekané z mnoha jiných důvodů, zejména z toho důvodu, že to Nekola nečekal.

"Nevím," odpověděl po pravdě. Nechápal, proč mu někdo volá. "Kdo je tam?" Znovu slyšel to jméno.

Nic mu neříkalo. "Co chcete?"

"Je všechno v pořádku?" ptal se hlas. "Postaral se o tebe po příletu do Číny Zhou Wei dobře?"

Jsem v Číně. Řekl si Nekola pro sebe - "Aha. Kdo? Joey? Kdo to je? - Aha. Ano. Je tu taky." Nebyl si jistý, ale nechtěl telefonát prodlužovat.

Ohlédnul se do restaurace, kde seděli lidé, kteří ho sem přivedli. Pak zaměřil zrak před sebe a všimnul si, že stojí na ulici.

Nevzhledný kout příměstské oblasti Shanghaie zpočátku budil dojem, že zabloudil někde mezi Václavákem a Hlavním nádražím.

Později pochopil, že slyší nenápadné drnkání, které jej od té chvíle již neopustilo. Podprahové, všudypřítomné,

nenásilné, ale vtíravé drnkání tradiční čínské hudby. Tak nepodobné evropskému způsobu dynamické tvorby.

Minimalismus ve své podstatě. Ovšem. Vždyť mají jen dvě struny. Otočil se a vstoupil do restaurace.

"Děkuji," řekl a zavěsil. Cestou ke stolu hledal úsměv. Hlavně nevypadat přepadle.

Včera jsem strávil den ve fabrice v Shanghai. Kdyby člověk dokázal vypsat všechno, co viděl.

A kdybych v tom tak viděl smysl. Vím, že to všechno jednou zapomenu. Ale nedokážu psát. Neudělal jsem ani jednu fotku.

Nedá se říct, že bych byl raději doma. Prázdnota a v ní číhající sklíčenost jsou mým pokojem, mým bytem, mým domem a celým světem. Nebyl bych raději doma. To není pravda. Raději bych nebyl vůbec.

Hodiny ve fabrice utíkaly jako ve snu. Nenašel v sobě

nejmenší sílu k vyslovení jakékoliv myšlenky. Povídal si s toolmakery o politice, když mu zazvonil telefon.

"Starají se o tebe dobře?" ozval se opět ten klidný a přátelský hlas.

"Proč?" chvíli pátral v paměti. Pak si vzpomněl, že bude lepší, když bude se vším souhlasit. "Ano, ovšem."

"Dobře ses včera najedl? Chutná ti čínská kuchyně?" Tolik zájmu. Neobvyklé od tak vysoce postavené osoby.

"Včera jsem nevečeřel," pronesl Nekola nejistě. Po několika nesmyslných větách, v nichž se zamotal do vysvětlování něčeho, co se vůbec nestalo, se opravil. "Vlastně večeřel," přiznal.

"Děkuji vám. Joey se o mě dobře postaral." Musím o něm mluvit hezky, říkal si. Kdo ví, kam tenhle

telefonát povede. Jaké může mít tohle vyptávání následky? V té chvíli měl o Číně zvláštní představu.

Pak se přetahovali o jméno. Nekola trval na svém "Joey", z druhé strany se ozývalo "Zhou Wei".

"Tady je tolik lidí," řekl Nekola. Jak se mohlo stát, že po telefonu řeší výslovnost?

Později se zeptal kolegů: Nikdo z vás neumí vyslovit "z"?

"Č"? Myslíš "č", že neumíme vyslovit? "Č"? - říkali.

No ovšem, povzdechl si. Tak ne "z" ani "dž", ale "č". Tedy ani Joey, ani Zhouwei, nýbrž Čouei.

Jak to udělat, aby bylo po všem?

V pondělí mě převezli do Suzhou. Je to asi dvě hodiny autem po dálnici. Ta pásmová nemoc mi nedělá dobře. Cestování mi vadí.

Je to něco, co člověk při vší vůli neumí ovládnout.

Chtěl jsem, aby to bylo jako v Portugalsku. Aby to bylo speciální.

Celý den jsem strávil blouděním uličkami v centru města. Chvílemi jsem si připadal jako v Krumlově. Necítil jsem však vtažení. Ukazuje se, že neumím vyvolat minulost. Možná to souvisí s nevolností. Každý den si beru dvě pilule ráno a jednu večer. Nevím, jestli to pomáhá, ale bojím se vysadit. Nefotím.

Seděl před počítačem a díval se na přesýpací hodiny.

Vše bylo tak pomalé. Internet, e-maily. David zase neposlal ten status nástrojů.

Nekola napsal: "Dear David, please send me tools status. Thank you." Pořád dokola.

Zapomněl se najíst.

Nebo ne?

Podíval se na hodiny. Už bylo odpoledne. Tak asi jedl. Ano. Ještě měl něco v zubech. V batohu našel párátko.

S velkým úsilím vyprostil podlouhlý zelený stvol. Zkoušel si vzpomenout, co by to mohlo být.

Odpoledne se našel toulat chodbami, jejichž mapu v tento den ještě neznal. Něco hledal. Napadlo jej, že hledá dílnu. Na výsledku to však nic nezměnilo. Byl rád, že trefil zpět do kanceláře. Den sublimoval nenápadně jako rozmarýnové víno.

Večer se vracel

spící do hotelu na zadním sedadle taxíku. Řidič ho probudil a druhý den ráno napůl spícího zase nabral.

"Nevíte, kdo mi to volal?" zeptal se kolegů.

"To byl Mr.Ong. Náš ředitel."

"Myslel jsem si to."

To bylo v neděli. Před tím sobota. Před ní pátek. Asi. Nejdřív pátek, pak sobota, potom neděle. Tak to bylo původně.

Takže zítra bude pondělí. Úterý. Nebo něco takového. Není to nakonec jedno?

Dnes je pátek. Nemám zrovna velkou chuť něco psát. O focení ani nemluvě. Přitom co může být obtížného na stisknutí spouště?

Kromě toho, když člověk nechce pohnout prstem. Teď se mi nikam nechce. Jen ležet v posteli. Doufám nicméně, že budu mít později příležitost napsat pár slov o tom,

co tady prožívám a proč nefotím.

Nedostavilo se žádné uspokojení. Úleva v posteli. Nic. Čas volně stékal po skle. Večer seděl v obrovské posteli a do tří do rána apaticky sledoval vysílání CCTV. Drnkání znělo z chodby hotelu. Ozývalo se z hotelové lobby, v restauraci. Když ráno nastupoval do taxíku a když z něj před fabrikou vystupoval. Drnk - Drnk.

Každý večer obešel všechna patra v hotelu a posbíral ovoce, které čerstvé volně leželo v miskách u výtahu. Jedl v posteli a do rána koukal na televizi. Pak se nějak stalo, že se objevil v kanceláři.

Zavřel za sebou dveře a zapnul klimatizaci.

Zavolal mu Ong a řekl: "Vezmu tě na oběd. Přijď dolů."

Nezeptal se. Neformuloval otázku, jestli by Nekolu mohl pozvat na oběd. Oznámil to svým klidným a přátelským hlasem.

Co po mně asi chce, ptal se Nekola sám sebe. Proč by ho měl brát na oběd sám ředitel. Tak dobře postavený Nekola není. Ani charakter jeho úkolu to nevyžaduje. A proč měl vůbec někam chodit.

Ani neměl hlad.

Pak šel dolů a posadil se do mikrobusu, kde sedělo pět lidí. Top management. Nekola se v džínách a tričku vpasoval dozadu mezi dva manažery. Všichni byli hrozně milí.

Přestřelka jmen. Nepochytil ani jedno. Přišlo mu to tak bezcenné. Dostal dvě tři vizitky. Jeli půl hodiny městem. Myslel na práci. David sice poslal ten

status, ale nenapsal k tomu žádné detaily. Bude mu to muset opět připomenout. Jak je to únavné. Nikdo neumí dělat svoji práci.

Přitom je to pořád dokola. Chtěl se jich zeptat, proč jedou dvě hodiny na zcela zbytečný oběd, místo aby se věnovali tomu, aby jejich zaměstnanci dělali to, co mají.

"Dnes ochutnáš tradiční Čínské jídlo," oznámil Mr.Ong, když vstupovali do restaurace a položil mu ruku na rameno. Nechal ji tam okamžik déle,

než bylo Nekolovi příjemné. Oba to poznali. Mr.Ong se usmál. Byl to záměr? Ta ruka. Nebo i ten úsměv? Rozhodl se už v autě,

že zrovna tady ve dveřích, odkud není úniku, v neznámém prostředí, na prahu mezi venku a uvnitř, položí Nekolovi ruku na rameno a nechá ji tam

okamžik déle? A pak se usměje? Včetně toho pohledu, který říkal - vím, že víš. Oba to víme. Nebo se rozhodl ještě dříve? Možná je to rutina. K odstrašení nepřítele.

"Vyber si podle obrázků. Chceš radši rybu nebo kuře. Chceš radši žábu nebo hada."

Nekola pochopil, že něco z toho bylo řečeno žertem. Pravděpodobně ten had. Usmál se, jako že pochopil vtip. Přesto tušil, že na sebe prozradil,

že nepochopil pointu.

"Tak kuře," řekl. Ani jeden obrázek nevypadal jako kuře. Díval se na tu zeď snad pět minut. Ani se mu nepodařilo zaostřit. Shit. Přál si, aby se konečně probudil.

Když přicházeli ke kulatému stolu, zařídil se tak, aby to nevypadalo, že pospíchá, zároveň že váhá.

Posadil se ob jedno místo od Onga. Ani moc rychle, ani moc váhavě. Ani moc blízko, ani moc daleko. Během oběda na něj Ong několikrát promluvil. Otočil skleněnou deskou s miskami a řekl: “Ochutnej tohle. To je funghus.” Později znovu otočil stolem. A tak pořád dokola.

Nekola se na něj snažil nedívat, ale nedokázal od něj odtrhnout oči. Něco v jeho výrazu se Nekoli hluboce dotýkalo. Nepřál si, aby se mu tohle někdy přihodilo. Přitom to bylo tak příjemné. Mohli bychom být přáteli? Došlo mu ostatně, že Ong je ředitel.

Možná jenom ví, že jsem je přišel lustrovat a chce si mě získat. Nebo si mě nechce získat, ale odlákat mou pozornost. Nebo mě chce otrávit jídlem. Nebo je mu to všechno jedno. Může to být osobní?

Když se vraceli, řekl Ong: "Nechutnalo ti. Večer se mnou půjdeš na večeři. Dáme si západní jídlo." Vstoupili skleněnými dveřmi do fabriky. Jedna celá stěna dokola přehrávala video s prezentací společnosti a zdůrazňovala vliv v celosvětovém průmyslu. Výrobní portfolio desítky fabrik z celého světa včetně České Republiky leželo na stolcích jako umělecké předměty v muzeu. Přitom je to jenom plech. Nekola se vrhnul do schodů, neboť nechtěl jet s ostatními výtahem. Ong poznal úmysl a zastavil jej ještě než udělal první krok. Položil mu dlaň na zátylek a mírně stisknul. “Počkej. Ukážu ti to tady.” Procházeli dlážděnými chodbami a Ong vysvětloval, že budovu společnost zakoupila od zkrachovalé španělské firmy, že ty dlaždice pochází z Evropy. Míjeli kanceláře pro šedesát lidí a Ong vysvětloval, že stále nabírají další, ale je to obtížné, vzhledem k tomu, že je na trhu práce nedostatek zkušených designerů a toolmakerů, z toho důvodu jsou nuceni nabírat mladé, takže nějakou dobu potrvá, než se z toho společnost dostane. Nekola přemýšlel, proč mu tohle všechno ředitel vykládá. Třebaže to mnohé vysvětlovalo. Přesto to neřešilo problém, který byl důvodem jeho cesty. Chtěl namítnout, že od toho jsou vysoce postavení a dobře placení manažeři, aby tohle všechno vyřešili. “Máme třikrát více zakázek, než jsme schopni pokrýt. Ale děláme, co se dá. Nemůžeme zákazníky odmítat, jinak bychom je ztratili.” Později došli až před skleněné dveře Nekolovy dočasné kanceláře. “Kdybys cokoliv potřeboval, zavolej mi,” řekl nakonec jaksi mírně odevzdaně Ong. Po chvíli dodal:”Vím, že sis myslel, že něco změníš. Sám brzy pochopíš, že nezměníš. Užij si svůj pobyt v Číně jak nejlépe můžeš. Ať máš aspoň na co vzpomínat.”

V restauraci nemají dnes zapnutou klimatizaci a už se celý potím. Za chvíli začnu kapat na stůl. Chtěl jsem vypadnout z pokoje, protože ve stísněných prostorech nemohu psát. Ovšem v tomto vedru? Buď v krátkosti nebo aspoň tak.

Myšlenky o životě. - Není možné se soustředit. Nelze určit čas, kdy se jí mám zabývat - základní otázkou: Co dál? Čekám na bod rozhodnutí. Nevím, jestli se k něčemu mám nutit. Možná budu čekat dlouho. Člověka přitahuje pohyb. Zaměstnává mozek. Mám pocit, že jsem ve spěchu. Nevím proč. Nemám kam pospíchat.

Internet je pomalý. VPN ještě pomalejší. Pracovat na projektech je prakticky nemožné. Stáhnout jeden dokument trvá pět minut a dvakrát to celé spadne. - David se už minimálně tři týdny patlá s tím thinningem na Hyundai. Jenom se usmívá a na všechno říká "yes". Říká "yes" i na otázku jak se má a vždy se znatelným zpožděním. Nevím, jestli mě jenom neposlouchá, nebo mě poslouchá, ale nerozumí anglicky, nebo rozumí anglicky, ale nechápe smysl, nebo mě chce jenom nasrat.

Problémy s Thyssenem. Je mi hloupé je zklamávat. Je to z části moje chyba. Samozřejmě. Dělba odpovědností. Lid je rozdělen mezi manuálně pracující, kterým společnost odepřela právo rozhodovat spolu s povinností odpovědnosti za výsledek, prostřední článek nižšího managementu, kterému přidělila absolutní odpovědnost výměnou za židli, okno, rychlovarnou konvici a iluzi, že má moc o něčem rozhodovat, něco změnit a jednou být povýšen, a top management, jehož funkce není jasná žádné z těchto tří skupin, přesto je jaksi nepostradatelný ve své existenci, ne už tak ve svých činech.

Ong na mě tlačí a já nevím proč. Nic z toho, co dělá, co říká, nedává smysl. Jedná nepředvídatelně, přesto nejspíš uvědoměle. Někdy mám pocit, že mi chce pomoci. Jindy že mě chce ovládnout. Získat na svoji stranu. Nabídl mi tu dokonce práci. Nejspíš práci nicnedělání, zejména pak nedělání problémů. Nepřeje si, abych něco řešil. Neumím u něj rozlišit okamžiky, kdy je osobní. Je to zdvořilost? Nebo něco víc?

Na večeři jeli ve třech. Ong s sebou měl řidiče, mladého Číňana. Nekolovi neušlo, že Ong projevuje řidiči určité něžnosti. Neušlo mu ani, že se při tom dívá na něj.

"Toto je německá restaurace," řekl Ong. "Dáme si steaky a pivo. Nemůžeš pořád jíst jenom čínské jídlo. Nebude ti po něm dobře." Nekola čínskou kuchyni pochválil a řekl, že je "ok", že by si na ni rychle zvyknul. Ong jako by to neslyšel. Nekola se zeptal, zda je západní kuchyně u Číňanů v oblibě a vysvětlil, že v Evropě si čínu lidé kolikrát připravují i doma.

“Nijak zvlášť,” prohodil Ong. Diskusi na toto téma utnul.

Mladý řidič se posadil vedle Nekoly a oba seděli naproti Ongovi. Jak se to mohlo stát? říkal si Nekola. Pak jedli steaky a pili pivo. Restaurace byla ovšem téměř prázdná, až na špekatého Němce a jeho mladý doprovod. Číňanka cosi brebentila, ale Němci bylo zřejmě jasné, kam se bude večer ubírat. Nechal ji mluvit zatímco si párátkem čistil zuby.

Když je mladý řidič vezl po večeři do hotelu, seděli vedle sebe a Ong řekl:”Kdybys cokoliv potřeboval, zavolej mi. Kdyby se ti nelíbil hotel, kdyby ses chtěl seznámit s dívkami, zavolej. Nemá smysl, abys zůstával dva týdny v hotelu, který ti nevyhovuje.”

“Děkuji,” řekl Nekola. “Vážím si toho.”

“Zítra odjíždím na služební cestu,” pokračoval Ong. Jeho hlas zněl věcně, takže v Nekolovi ještě více posiloval nejistotu, které se nemohl v jeho přítomnosti zbavit. “Až se za týden vrátím, vezmu tě na masáž.” Když zastavili před hotelem, Ong se podíval na Nekolu, jako by ho chtěl pozvat k sobě. Pak promluvil k řidiči čínsky a vystoupil. Ještě téhož večera provedl Nekola tento zápis.

Včera jsem se poprvé od příletu cítil normálně. Spal jsem celou noc. Zároveň bylo trochu vidět slunce.

Později možná napíši pár slov o večeři s Ongem.

K tomu ovšem vinou nízké sebekázně nedošlo.

V sobotu ráno vyrazil Nekola na nádraží. Během dne zapsal toto.

Konečně se dokážu soustředit a fotím. Mám na lístečku čínsky napsáno: "Vemte mě prosím na nádraží". Za taxi jsem zaplatil 28RMB.

Zhou Wei. Toolmaker. Původem ze Singapuru. Pomohl mi koupit lístek na speedtrain. Spojil jsem si jméno s osobou, kterou velmi dobře znám A najednou je vše jasnější.

Slíbil, že mi ukáže Shanghai. Nejmodernější město Číny. Stále musím mít na paměti, že být v Suzhou nebo v Shanghai je jako být v Praze nebo v Paříži. Nedá se soudit na Evropu. Šenov, Doněck, Rumunsko.

Pravděpodobně tu fungují rezidenční karty. Bez povolení se farmář do města nepodívá. O lékařské péči nemluvě. Některé souvislosti chápu z náznaků.

Hovoříme o islamistech na severu Číny. Ovládli provincii J. a chtějí se osamostatnit. Zhou Wei říká, že to je tak odlehlá část území Číny, že lidé jsou vzhledem více podobni mně než Číňanům. Říká, že islamisté zabíjí náhodné Číňany v metru nebo na ulici. Bombou nebo prostě nožem. Tlačí na vládu, aby získali samostatnost.

Ulice Nanjing je hlavní nákupní třídou. Myslím na Tao. Touha zmizet do hor, myšlenka návratu k nicotě, se mohla zrodit jedině na místě, jakým je Čína.

Není jednoduché uhlídat miliardu lidí, říká Zhou Wei. Když sekta falun přivedla na protest na náměstí v Bejingu v jeden den a v jednu hodinu milion přívrženců, vláda si uvědomila sílu a reálnost hrozby. Zhou Wei vysvětluje, jak funguje volební systém Singapuru, kde vládne nepřetržitě jedna strana. “Ovšem, že jsou svobodné volby. Lidé však nejsou hloupí. Protistrana tě musí přesvědčit, že to bude dělat lépe,” říká. “A to není jednoduché. Lidé si samozřejmě uvědomují problémy a těžkosti. Zároveň si však uvědomují realitu. A ta je taková, že se mají dobře. A je taková, že protistrana to při vší dobré vůli lépe dělat nebude. Ostatně jak by mohla. Pokud chce dobro všech lidí a ne jen určité skupiny, pak musí být jedno, jak se strana jmenuje.”

Překvapilo mě, když mi vyprávěl o místě, které leží na Šumavě: “Když jedeš směrem na Pasov. Je to krásné místo.” Zhou Wei znám tři roky a vím, že pracoval nějaký čas i u nás. Přesto mě překvapil. Všiml si mé roztržitosti a říká, jako by přesně věděl, na co myslím: “My jsme také lidé.” Zaplavila mě vlna studu. Dobře vím proč. Ale nemám jistotu, že v té chvíli nastal okamžik pochopení. Myslím, že nastal až nyní, kdy o tom píši.

Sedíme v prázdné restauraci evropského typu a kolem nás proudí davy. Piji Stellu. Zhou Wei Heineken. Fotím leštiče bot, který se vrhá na moje tenisky. Fotím kousek modrého nebe. Frontu na moon cake. Fotím Zhou Wei jak se vrhá na leštiče bot. Dvě stě Číňanů čeká na tradiční zákusek. Mc Donalds, KFC, Subway, naše Hoegarden restaurace - prázdné. Sem tam nějaká blondýna. Uhrovitý albín z Británie. Obtloustlý páreček penzistů z (?). - Když vidím někoho, kdo nevypadá jako asiat, cítím napojení. Mám chuť ho pozdravit. Obejmout! Jako když člověk potká známého herce. - Pouze pokud poznám Rusy, cítím zlobu.

Fotím ženu, která mi nabízí Rolexky. Když odmítám, nabízí mi bodymassage. Líbím se jí. Zhou Wei navrhuje, abych se jí zeptal, jestli mám platit já jí nebo bude platit ona mně. Žena odhaluje bezzubé dásně, udeří mě pěstí do ramene a odchází. Přemýšlím, proč mám singapurské toolmakery radši než Čechy? A je to opravdu tak? Jsem s nimi víc otevřený. Víc sám sebou. Zvláštní spojení. Být sám sebou. Co to vůbec je? Může člověk nebýt sám sebou?

Hovoříme o jídle.

O autech.

O průmyslové zóně.

Navštěvujeme “temple”, starobylé uličky v centru Shanghaie.

Bloudíme tržištěm se zvířaty. Psi v klecích pro křečky, naskládáni na sobě jako králíci v králíkárně. Holubi jako andulky. Stejné klece. Jiná zvířata. Nedostatek soucitu.

Sprchlo. Není to nepříjemné.

Když pominula pásmová horečka, pominula zároveň tíseň, sklíčenost, nechuť, a také potřeba psát. V dalších dnech Nekola cestoval. Nafotil a zpracoval “Portréty ze Shanghaije” a “Suzhou downtown”. V práci dokončil report, za který dostane doma od šéfa pochvalu. Setkával se s čínskými a singapurskými toolmakery ve fabrice i mimo ni.

Den před odjezdem dostal smsku od Onga: “30 mins hotel lobby”. Dobalil kufr a sjel výtahem do přízemí. Před hotelem stálo auto s mladým řidičem. Na zadním sedadle seděl Ong. Řekl, že půjdou na večeři, ale před tím si dají footmassage, neboť to je zdravé, tedy před jídlem. Cestou Ong pokládal konverzační otázky, ale Nekola se k jeho pokusům o hovor v osobní rovině stavěl netečně. Odpovídal jednoslovně. Vlastně už se viděl doma. Nakonec nebylo obtížné držet si odstup. Zdá se, že v tuto chvíli cosi pominulo.

Masážní salón bylo nízké nudné stavení s bílou omítkou, na které by stačilo pověsit neonovou ceduli a člověk si připadal jako v pohraničí s Německem. Úzkou chodbou procházeli kolem mnoha prázdných temných místností mezi jejichž vybavení patřila dvě ošoupaná televizní křesla, nástěnné lampy vrhající mléčné světlo někam ke stropu a stolek s konvicí čaje a dvěma šálky. Po chvíli chůze potkali dívku v černém přiléhavém kostýmku, nízké sukýnce a černých silonkách. Ong něco řekl, dívka kývla hlavou, zavedla je do jedné z místností a zavřela za nimi dveře.

Nekola se postavil ke zdi a vyčkával, zatímco Ong řekl “relax”, rozepnul si opasek a pohodlně se usadil do křesla. Nekolu napadlo, že by neměl jen tak stát. Mrzelo jej, že si s sebou nevzal foťák. I když v tomhle světle? Zapudil myšlenky na fotografování Onga rozvaleného s rozepnutými kalhotami v ošoupaném křesle zalitého mléčným světlem a vydal se ke dveřím. V té chvíli Ong vyskočil a zastoupil Nekolovi cestu. “Relax”, zopakoval tím směšným čínským akcentem a tlačil Nekolu do druhého křesla. Nekola vzdoroval jen krátce, protože v té chvíli se otevřely dveře a do místnosti vešly dvě dívky v černých přiléhavých kostýmcích a velmi krátkých sukýnkách. Ta hezčí z nich se přiblížila k Nekolovi a to byla první věc, která mu udělala radost. Řekla něco čínsky. Ong na ni promluvil, dívka se usmála a velmi špatnou angličtinou s velmi sladkým čínským akcentem řekla “relax” a usadila Nekolu do křesla. Pod křeslem vytáhla vaničku, napustila horkou vodu, do vody nasypala sůl, Nekola si mezitím zul boty a ponořil nohy do vody. Později učinil poslední zápis.

Footmassage. Bolestivé, ale příjemné. Kdy se mě nějaká žena vůbec dotkla naposledy?