V čase

Zpoza roztříštěných mraků probleskovaly sluneční paprsky a hladily dívku po kůži, jak jim nastavovala tvář. Usmívala se a s požitkem vnímala dotek života. Tráva ji hladila na bosých chodidlech a na kotnících. Vítr ji chladil v podpaždí, jak odtáhla ruce od těla a nastavila je v objetí celému světu. 
Vzduch byl svěží, plný květinových vůní a hmyzího bzukotu. Ptačí zpěv se snášel z vyšších větrných proudů, aby pohladil její fantasii, uschovanou za zavřenými víčky a zurčící v modrém kole duhovek. 
Slyšela šumění moře, jak vlny tříštily svá vodnatá těla o skály pod útesem. Naproti tomu, z opačné strany, pohoří zvedala své mohutné věže se sněžnými špicemi. Mladá, plavovlasá dívka, s pažemi daleko od těla a s úsměvem na rtech, zvrátila se vzad a padala. Nejdříve ji zachytily květiny a stébla trávy. Přistála do měkké matrace života…
… 

…nebo smrti. Tváva a květiny se v okamžiku měnily v čistě bílé prostěradlo, jen na několika místech se červenaly čestvé skvrnky krve. Nemocniční vozík se proháněl chodbou, personál napojoval kapačky a jedna ze sester neustále doplňovala kapacitu Dianiných plic pomocí kyslíkové masky. Vozík rozrazil dveře s nápisem „Operační sál“ a společně s personálem zmizel v malinkém okamžiku za neprohlédnutelnou dřevěnou hmotou. Jako by je pozřela zeď a ty lítací dveře, ty měla místo tlamy. 
Před nimy zůstal stát mladík se slzami v očích a se zoufalstvím, které drtil v sevřených pěstech.
…

Policista si přitáhl židli a posadil se naproti mladému muži. Seděli v místnosti sester, která jim byla na chvíli propůjčena. Všudypřítomná bělost mladíka jen dráždila, ale nedokázal se postavit její neutrální síle. 
„Tak Tome… Smím vám tykat?“ otázal se policista. Měl hluboký, příjemný hlas. Klidný a vyrovnaný, s příměsí soucitu a pochopení. Bylo mu něco přes třicet, měl mohutnou postavu, veliké ruce a na tváři mu rašilo strniště.
Tom pokrčil rameny. „Je mi to jedno.“
„Dobře, já jsem Alex,“ pousmál se policista a neklidně poposedl. „Tome, řekneš mi teď, co se tam stalo?“
„Chtěl bych si dát cigaretu, ale nevím, jestli se tu může kouřit,“ mladík se rozpačitě podíval po místnosti.
Alex povzdechl. „Vydrž chvilku.“
Zvedl se ze židle a přikročil ke dveřím. Vstoupil na chodbu a rozhlédl se. V pravo uviděl sestru, jak zrovna zavírá dveře jednoho z pokojů. 
„Sestři. Smím vás o něco požádat?“
Pracovnice byla asi čtyřicetiletá, podsaditá žena s přísným výrazem, ale dobrotivým pohledem.
„Jistě, jak vám mohu pomoci?“ mluvila tiše a vlídně. Věděla, proč tady policista je.
„Ten mladík by si chtěl zakouřit. Je možné na sesterně…?“ podíval se na ni prosebným pohledem.
„No, neměla bych vám to povolit, je to proti vnitřnímu řádu nemocnice. Ale pro tentokrát…dobrá,“ přikývla s pochopením, „jen pootevřete okno, ten pach potom už nějak zamaskujeme,“ spiklenecky mrkla.
Policista ji chytil za ruku. „Mockrát vám děkuji,“ usmál se a rychle se vracel zpět na sesternu.
Když otevřel dveře, mladík stál u otevřeného okna. Když zaznamenal bouchnutí dveří, otočil se a podíval se na Alexe. Ten mu pokynul rukou k židli. „Okno nech otevřené a zapal si. Klepat můžeš do kelímku od kafe.“
„Děkuji,“ mladík se posadil a zapálil si cigaretu. Žhavý konec se rozzářil, jak Tom zhluboka natáhl kouř do úst.
„Tak povídej,“ pobídl mladíka policista.
Tom odklepl popel z cigára, ruce se mu trochu třásly.
„Není toho moc, co říct. Měli jsme se sejít v tý kavárně. Bylo asi za deset pět, když už jsem byl na protější straně ulice. Uviděl jsem jí za tou prosklenou stěnou. Všimla si mě a mávala na mě. Moc se smála. A pak najednou jsem uslyšel pískání brzd a z pravý strany se přiřítilo auto a vjelo přímo do tý kavárny. Kousek od místa, kde seděla. Viděl jsem, jak jí odhodil ten urvanej nosník a všechno sklo se na ní sesypalo. Hned jsem tam běžel.“
Mladík mluvil tiše a hlas se mu třásl. Po tváři se mu valily slzy.
„Víc jsi neviděl? Jak to auto dostalo smyk, nebo kam utekl řidič?“ i policista mluvil sníženým hlasem a soucitně pohlížel na roztřesenou postavu.
Tom zakroutil hlavou. „Vůbec jsem si ho nevšiml. Běžel jsem hned k Dianě.“
Alex pokýval hlavou a zapsal si odpovědi do notesu.
„No, myslím, že tě nebudu víc obtěžovat, když jsi neviděl řidiče.“
„Je to moje chyba,“ mladík vhodil cigaretu naštvaně do kelímku od kávy. Oharek krátce zasyčel.
„Není to tvá chyba. Je to chyba chlapa, kterej řídil to auto,“ policista trochu zdůraznil hlas.
Tom si zapálil další cigaretu a pak si hřbetem ruky, ve které ji držel, vytřel slzy z očí.
„Je to moje chyba. Ona, Diana víte, vždycky byla strašně nedochvilná. Když řekla, že přijde v sedm, musel jste ji čekat nejdřív v půl osmý,“ mladík se pousmál, když si vzpoměl na dívčino vymlouvání plné úsměvů a modrých očí. „Před dvěma dny jsme šli do kina a ona se zase zpozdila. Trochu jsem jí to vyčetl, ale jen tak naoko. Víte, já už si na to dávno zvykl a miloval…“ zarazil se, „miluji ji i s těmi jejími pozdními příchody. Ale ona mi chtěla udělat radost a dneska tam byla už o čtvrt hodiny dřív. Měli jsme se sejít v pět. Ona tam byla dřív, kvůli mně. Kdybych tak netrval na tom, aby chodila včas, nemuselo se nic stát. V tý kavárně seděla jen ona. Nikomu jinýmu se nic nestalo. Je to jenom moje chyba!“ Tom se třásl pláčem a zoufalstvím.
Policista mlčel. Věděl, že jakákoli slova jsou naprosto zbytečná. Tady nepomůže, i když by rád.
…

Dívka se usmívala rozkoší. Něco jí překáželo a tak si před chvílí sundala všechno oblečení. Teď tu ležela nahá, na hladké kůži jí hladila tráva a bylo jí nádherně. Pocítila chladnější závan větru od moře. Bradavky se jí zahrotily a husí kůže vystoupla na celém těle. Nevšímala si toho. Jen dál ležela v trávě a nenechala se vyrušovat. V čem? V ničem. Nedělala nic. Prostě žila a cítila se šťastně. Ale hluboko v sobě cítila, že jí něco schází. 
…

Seděl u jejího lůžka. Držel ji za ruku a díval se na její tvář. Bolelo ho za krkem, ale bál se odvrátit hlavu. Měl strach. Už dlouho se mu chtělo na záchod, ale nešel. Vštípil si myšlenku, že jakmile se na ni přestane dívat, tak to vzdá a zemře. Byla v komatu. Při nárazu vozu se utrhl ocelový nosník a ačkoli větší síla úderu směřovala do ramene, část zasáhla Dianinu hlavu. Teď spala. Pokojně ležela. Nebýt několika modřin, Tom by ani nepoznal, že se jí něco stalo. Prostě spala. V zoufalé fantasii ji zkoušel políbit, zda se neprobudí, jako ty princezny v pohádkách. Bohužel, nic se nestalo. Do pokoje vstoupila sestra. „Běžte se protáhnout Tome. Já ji zatím pohlídám.“
„Děkuji vám Alice.“ Tom se na sestru vděčně usmál, pak se otočil k lůžku a něžně políbil Dianu na čelo. Teprve potom pustil bezvládnou ruku a vyšel ven z pokoje. Potichu, jako by se bál, že by ji hluk mohl probudit. I když to vlastně bylo to jediné, co si nyní přál. 
Když vycházel ze záchodu, spatřil policistu, který ho tady před třemi dny vyslýchal. Právě mluvil s jednou ze sester. 
„Alexi,“ zavolal mladík. Policista se otočil a kývl mu na pozdrav. Ještě prohodil pár slov se setřičkou a pak se otočil a rozvážně kráčel Tomovi naproti. 
„Ahoj Tome,“ prohodil pozdrav, „Mám ho. Dostal jsem ho. Už sedí. Hrozí mu až patnáct let vězení,“ oznámil mu s ulehčením. Svou práci odvedl a něco sobeckého, co máme všichni uvnitř sebe, mu shodilo ze slabin kámen zodpovědnosti.
„Pátnáct let,“ opakoval Tom. „K čemu to bude, když se neprobudí?“ podíval se na Alexe s vyčítavou palčivostí v očích a pak zašel bez dalších slov do Dianina pokoje. Policista svěsil ramena a rukou si prohrábl strniště. Krátké vousy zapraskaly a zašustily do tichého prostoru bílé chodby. Čekal to alespoň o trošku lepší. Mladík byl ale zlomen zlobou a bezmocí. Zlobil se na sebe a svou bezmoc posílal s tichým klením vysoko do nebe. 
…
Dívka otevřela oči. Zornice se zůžila a duhovka se roztáhla v modrý závoj, jak její oči probodlo ostré sluneční světlo. Řasy se zlehka třásly při pohybu, pohledem přejížděla přes bílé chuchvalečky mraků, jizvička pod spodním rtem se pohybovala společně s ním, jak se co chvíli stahoval k úsměvu.
Cuklo jí víčko. Dopadla na něj dešťová kapka. Další dopadla na čelo. Do jejího zorného pole se náhle vtěsnily i šedočerné mraky, až po okraj naplněné poctivou letní bouří. Obrovský blesk rozčísl vzduch a za chvíli se ozvala ohlušující rána. Dívka rychle vyskočila na nohy, až se jí pevná prsa otřásla jako dva aspikové kopečky. Rychle se oblékla a utíkala směrem k horám, tam, kde v údolích tušila nějaký úkryt. 
…

„Tři, dva, jedna, teď!“ defibrilátor vydechl a znovu byl slyšet vysoký hvizd, jak nabíjel k nové ráně.
Doktor se podíval na přístroje a dal příkaz k dalšímu výboji. Víc Tom neviděl, zavřeli mu dveře před nosem. Již pět dní trávil v nemocnici většinu času. Domů se chodil jen vyspat, nocování v nemocnici mu nepovolili. Diana těch pět dní klidně spala. Dnes poprvé polevila ve svém boji a její tělo zkolabovalo. V několika vteřinách se jednotvárné pípání přístroje, který monitoroval její puls, změnilo v táhlý pisklavý tón. Tom byl v tu chvíli s ní. Okamžitě vyběhl na chodbu, ale sestra už mu vyběhla naproti. Rychle proklouzla kolem něj a s vážnou tváří vrazila do pokoje. Doktor přiběhl o několik vteřin déle. Ihned počal souboj o udržení života v chatrném dívčím těle. Vše probíhalo rychle a Tom mohl jen přihlížet. Svaly měl napjaté, jako by chtěl Smrt zmlátit, kdyby se náhodou objevila v nemocniční chodbě. Stál přede dveřmi a tupě na ně zíral. „Vydrž lásko. Vydrž!“ vypadlo z něj náhle. Pak se sesunul na kolena a chytal slzy do rukávů. Jeho záda se otřásala zoufalstvím. Pak se náhle postavil, setřel poslední slzy a semkl rty. Zastyděl se. On o život nebojoval. On neměl právo plakat. 
…

Dívka byla celá promočená, ale nebyla jí zima. Déšť už přestal padat a nebe vyčistilo od bouřkových mraků, i když ne úplně. Bylo potažené závojem sytě bílých par a slunce se jen ztěžka dralo skrz. 
Sestoupila z vysoko položených luk a nyní kráčela listnatým lesem v jednom z údolíček, která se skrývala pod úpatím pohoří. Lesní vzduch byl čistý a voňavý. Byl cítit dětsvím a dobrodružstvím. 
Našlapoval zvysoka a rozverně. Vykopávala do vzduchu staré listí a sledovala jak poletuje kolem jejího těla. Byla Alenkou v řiši divů. A v pravdě také nevěděla, kde je. Nepřemýšlela nad tím. Bylo jí to jedno. Stejně jako si nepamatovala nic jiného, než že se najednou ocitla uprostřed rozkvetlé louky. Neznala své jméno, neznala svou minulost. Náhle prostě jen byla a bytí pro ni znamenalo jediné štěstí. Právě se obtočila kolem mladého březového stromku, když tu se náhle zarazila a zírala před sebe. Několik metrů od ní se vznášela koule zářící modrobílým světlem. Dívka se rozeběhla a pokusila se světýlko chytit do dlaní. To zmizelo a ve vteřině se objevilo o několik metrů dále. Dívka se znovu rozeběhla a svůj pokus opakovala. Stejně tak světýlko ve chvíli tančilo o kus jinde. Chvíli levitovalo a pozorovalo to hravé, dvounohé stvoření. Pak se rozletělo hlouběji do lesa. Dívka za ním se smíchem běžela. Bosýma nohama našlapovala měkce a do cesty se jí nepřipletla jediná zlomyslná větvička. Světýlko se chvílemi zastavilo a počkalo, až je dívka doběhne. Když od něj byla na téměř na dosah, opět se rozletělo mezi stromy. To se několikrát opakovalo, až nakonec světýlko seskočilo ze svahu do mělké rokliny. Dívka přiběhla na okraj a spatřila líbezný horský potůček, jak se švitořivě obtáčí kolem vzrostlých olší a velikých, sluncem vybělených balvanů. Na jednom z nich seděl stařík s dlouhými bílými vousy, oblečen v  šedivém kabátě, který měl v pase svázaný látkovým pruhem stejné barvy. Jednou rukou se opíral o silnou dřevěnou hůl, druhou měl nastavenou před sebou a nad jeho dlaní se vznášela ona rozverná světelná koule. Stařec zavřel dlaň a světlo v ní udusil. Když ji znovu rozevřel, nezbyl po něm jediný záblesk. Vousatá tvář se otočila k dívce a v úsměvu se jí kolem očí vytvořily hluboké vrásky. 
„Zdravím tě, děvče. Konečně jsi dorazila,“ řekl stařec měkce.
Dívka se zeširoka usmála a seběhla ze srázu. Ve vteřině seděla vedle starého muže.
„Vy jste mě čekal?“ ruce opírala za zády o kamen a nohama máchala ve vzduchu.
„No jistě. Jsem tu jen kvůli tobě.“ Stařec se zachytil o hůl oběma rukama.
Modré oči na něj upřely svůj bezelstný pohled. „Kvůli mě? To je hezké.“ zasmála se dívka a seskočila z kamene, až se jí sukně vysoko nadzvihla. Stála nyní přímo před starcem a upřeně ho sledovala. 
I on se na ni chvíli díval a pozoroval její tvář.
„Chtěla by sis vzpomenout?“ řekl po chvíli.
„A na co?“
„Na to, kým jsi byla.“
„To by mohlo být zábavné,“ dívka se zatočila na patě.
Starý muž se usmál a rozevřel dlaň. Nad ní se znovu vznášelo modrobílé světlo. Chvíli jej sledoval a pak jím mrštil prudce proti dívce. Zářící koule se roztříštila o její čelo a hlava jí na chvíli zaplála v modré záři. Pak vše pohaslo a dívka, lapajíc po dechu, padla na kolena.
V hlavě se jí počaly promítat obrazy. Vánoční večeře s rodinou, náhle se vše otočilo a ona sedí v kanceláři na svém místě. Na stole ležely pečlivě složené šanony. Znovu rotace a vidí Tomovu tvář. Procházka v parku, vášnivé objetí, polibky, společné noci, touha, vzdychání, teplo lidského těla. Prudce vydechne a sedí v kavárně. Spatří Toma, mává. Pak jen záblesk, náraz, praskot a hukot ...tma.
...

Stále klečela na kolenou, rukama zapřená v podloží z oblázků. Oči měla zavřené a prudce oddychovala. Stařec se na ni soucitně díval a vyčkával.
„Kde to jsem?“ zeptala se dívka se strachem v hlase.
„Vprostřed světů, na křižovatce.“ Stařec se na kameni trochu zavrtěl.
„To je kde?“ nedokázala skrýt naléhavost. Tušila a bála se odpovědi.
„Mezi životem a smrtí.“ Starý muž mluvil klidně, jeho hlas neměl jiného zabarvení, než zvědavosti. Zajímalo ho, jak se dívka zachová.
Ta otevřela oči a vzhlédla ke starci.
„Kdo vlastně jste?“
„Gaia,“ odpověděl prostě stařík a pousmál se do bělostných vousů.
„Gaia?“ opakovala plavovláska, „bohyně Země?“ dodala s menším odstupem.
„Bohové nejsou. Já nejsem bohyně, ani bůh. Já jsem Gaia. Prosté. Nepotřebuji mluvit skrze bohy. Tedy pokud nebereš duši jako boha, potom je bohem každý živý tvor ve vesmíru. Ale kdo by ta božstva počítal? Zbytečnost.“ Stařec přehodil hůl na druhou stranu kamene a znovu se pohodlně opřel. 
„Jak jsem skončila u tebe?“ 
“ Všichni nakonec projdou skrze mě. Jak při zrození, tak při konci své etapy.“
„Takže jsem mrtvá?“
„Nejsi. Proto jsem ti vrátil vzpomínky. Není tvůj čas. Můžeš se vrátit a prožít život plný zkušeností, které jistě oceníš. Na druhou stranu, vracet se již nemusíš. Ne každý má tuto možnost volby. Můžeš si vyzkoušet další život, aniž bys musela procházet tím, ze kterého jsi tak náhle utekla sem, Vprostřed světů.“ 
Dívka se postavila a bezděky si rovnala sukni. Usilovně přemýšlela. Náhle měla jasno ve všem. Tom a jeho láska, rodina, celý její život... to vše byla jen zkouška. Nyní nějak věděla víc o své vlastní podstatě. Usedla opět vedle starce a usilovně přemýšlela. Ne minuty, ani hodiny, ale celé dny. Nad hlavou jim proudily mraky, bičovali je deště a za chvíli je spaloval ostrý sluneční žár. Noci a dny se otáčely, jakoby čas zapomněl na svou rychlost a směr a dělal si, co se mu zrovna zachtělo. Zvěř našlapovala kolem nich a nijak si jich nevšímala. Stařec a dívka seděli na kameni, snad zakleti v čase, a bez jediného pohybu vyčkávali. Stařec na dívčino rozhodnutí, dívka na to, kam se váhy nakloní. 
Usilovně přemýšlela, zda se chce vrátit k člověku, který ji bezmezně miloval, k životu, který milovala ona, nebo zda si vyzkouší něco jiného. Novou, krásně neznámou inkarnaci. Kolotoč dní a nocí se náhle ustálil, mraky se již opět pohybovaly normální rychlostí. Stařec se usmál.
„Takže ses rozhodla?“
„Ano!“ odpověděla dívka pevným hlasem.
...

Dianu stabilizovali a již dva dny byla v naprostém klidu. Bez pohybu, bez vydání hlásky. Jen pípání elektronického tepu narušovalo všudypřítomné ticho. Tom seděl vedle jejího lůžka a spal. Občas sebou trhl, občas se pootočil, ale jinak spal poctivým spánkem, který vyvolalo nezměrné vyčerpání. Od té poslední příhody nespal. Neustále sledoval přístroje a bál se opustit pokoj, byť by to bylo na okamžik. I na záchod chodil, jen když už opravdu nemohl vydržet. Asi před hodinou usnul. Ve své levé dlani držel tu Dianinu. Zlehka oddychoval. Náhle mu cukla víčka. Pootevřel oči. Něco ho probudilo. Ale co? Znovu to cítil. Byl rozespalý a v hlavě mu hučelo. Nedokázal se hned zorientovat. Až teď. A znovu. Diana stiskla jeho ruku. Otočil se čelem k lůžku. Hleděly na něj blankytně modré oči. Diana byla vzhůru. Ústa měla vyprahlá a jazyk ztěžklý. Přesto po chvíli promluvila: „Promiň, trochu jsem se opozdila,“ s úsměvem přivřela oči a úlevou vydechla.