SKVRNA

SKVRNA

„Mami, už to mám uklizený!“ hýká z dětského pokoje čtyřletý potomek. „Budeme si hrát s autíčkama, jó?!“

„Vydrž Kubo, mám tu ještě něco rozdělanýho,“ odbývám ho. To něco vypadá jako seznam věcí, co jsme dostávaly od paní učitelky coby děti, že si máme sbalit na školu v přírodě. Jen místo věcí mám v položkách úkoly. Jako zaplatit složenky, úvěry, školku a školu, dětem kroužky, spočítat, kolik mi na účtu zbyde, rozpočítat, kolik si můžu dovolit utratit za jídlo týdně, kolik můžu projezdit za benzín, a jestli náhodou něco nezbyde, abych mohla odložit na vánoce. Jako umýt nádobí, sebrat prádlo ze sušáku, pověsit tam to, co zasmrádá v pračce. Jako udělat se starším úkoly. Jako vyluxovat a vytřít podlahu. Jako uvařit večeři a připravit manželovi oběd do práce. Jako ignorovat bolení v krku a brnění v prstech. Jako pohrát si s mladším s autíčky a neudělat při tom binec.

Sedím si na kotnících. Předstírám, že mě strašně zajímá bílá otevřená dodávka s nápisem Hot wheels a napodobuji Kubovo: „Hnnn, hn, hnnn.“ Jezdím mu po zádech, ramenou a hlavě. Šimrá ho to, a tak se vesele směje. Ohání se po mě rukou, uhýbám stranou. Příliš pozdě mi dochází, že na stolku za mnou stojí téměř plný hrnek nedopitého kakaa. Ten s tupým „duc!“ naráží rohem na koberec a ve druhé vteřině je celý jeho obsah rozstříknutý úplně všude – na pohovce, koberci i plovoucí podlaze, na Kubovi i na mých bílých kalhotách.

„Ale do prdele,“ kleji bezhlasně. Sprostě jsem se před dětmi odnaučila mluvit už dávno.

„Co se děje?“ jde k nám Jáchym, když zaslechne Kubovo vzlykání. „Ou, šit!“ zakleje nahlas on. Asi mu budu muset zakázat ty jeho pitomý online hry.

„Pomůžeš nám? Spolu to stihneme uklidit,“ očima ho prosím. Vrtí hlavou: „Nestihneme, táta je tady,“ zdvihá významně obočí a kouká mi přes rameno do okna. To už i já slyším, jak rachotí motor, co otevírá pojízdnou bránu. Venku sice svítí poslední podzimní sluníčko, ale mně přijde, jakoby se náš celý dům ocitl ve tmě.

„Kluci, běžte do pokoje,“ ani je nemusím pobízet, než větu dořeknu, zaklapnou za nimi dveře. Zhluboka nadechuju vzduch nosem, zapřu se palci o zem a trhnutím se přehoupnu na paty. Než manžel zajede do garáže, vyndá z kufru auta notebook, pohladí Aminu, svého ridgebacka po hlavě, než si na verandě skopne z nohou lakované černé boty, pověsí sako v předsíni na ramínko a s pohledem upřeným na sebe v zrcadle projede rukou krátce střižené temně hnědé vlasy, já už opět klečím, vedle mě kbelík s pěnou čističe na koberce, v ruce kartáč.

Řve na mě hodinu nebo déle? Jednotlivá slova mi splývají do jednoho ničím nepřerušovaného hučení. Stojím u sbíječky a trhavě tancuju na její melodii. Nohy už mám jako z želatiny, mozek totálně odkrvený, a jediné, co vnímají mé oči, je rozpitý flek od severu k jihu, od východu k západu. Vypadá trochu jako Švédsko.

„Jenom píču, jako seš ty, může napadnout nosit kakao do obýváku! Jak ti mám do tý tvý debilní palice natlouct, že pít a jíst budete zásadně jenom v kuchyni? Víš, co ten koberec stál, ty krávo blbá?! Nemysli si, že ti dám peníze na jeho vyčištění! To si zaplatíš pěkně ze svýho! A nepřej si mě, jak to tady bude lítat, jestli ten flek do zítřka nezmizí!“ Naprosto bez mého přičinění se mi rozklepe brada. V hlavě mi víří čísla. Na účtu mi zbylo akorát na poplatky. Výplata přijde nejdřív v pondělí, to je za čtyři dny. Rty tisknu pevně k sobě, aby mi neunikl ani jediný vzlyk. Pomalu se nemohu ani nadechnout. Cítím, jak mi z nosu pomalu vytéká kapička rýmy. Zdvihám hřbet ruky, abych ji setřela. Natáhnu, pootevřu rty a vzlyknu. Právě jsem na rozzuřeného býka vytasila rudý hadr.

„Co řveš, ty píčo?!“ otáčí se, pohled tvrdý jako skála, bradu pyšně vystrčenou dopředu, přezíravý pohled skrz obroučky značkových brýlí. V jednom okamžiku stojí nade mnou s rukama zabořenýma v kapsách, hned v druhém mě ale zvedá ze země za culík, až mě praská pod lebkou.

„Prosím tě, nech mě!“ žadoním, i když můj hlas spíš připomíná psí skučení. Někde na periferii zorného pole vidím, že se pootevřely dveře dětského pokoje. To už se mi kutálejí dolů těžké velké slzy. Vleče mě jen kousek, prudce mi oběma rukama strká do ramen, až padám dozadu, na pohovku.

„Se tě ptám, co mi tady řveš?!“  Jsem jak hadrová panenka, vůbec se nebráním. Vím, že to nemá smysl. Skrz látku kalhot mi prosakuje až ke kůži vlhkost kakaa, na kterou jsem dopadla. Bude to vypadat, že už ani neudržím výkaly. „Ti to tu připadá k pláči?! Představ si, že mě taky. Dřu na vás jak barevnej, postavil jsem ti tenhle barák, koupil jsem ti auto! A panince to asi přijde málo?! Nebo si myslíš, že jsem jak oslíčku, otřes se?! Ničíte mi tu věci a pak jen natáhnete ruce a tatínku, sypej?!“

Vnímám jen tu první ránu, ta je vždycky doprovázena stejným šokem. Opravdu mě uhodil? Další následují v rychlém tempu jako skandování na stadionu, když domácí vyhrávají. Skřípu zuby o sebe, nesmím křičet, děti by se bály ještě víc. Takhle se už nerozzuřil pěkně dlouho, obyčejně se spokojí s křikem, maximálně nějakým tím hrubším smýknutím za paži nebo zatřesením ramen „abych se probrala!“ Z nosu už mi jdou bublinky nudlí, tváře mám mokré od slz, rýmy i slin, vlasy slepené potem se při každé ráně rozlítnou do stran. Zamaskovat tohle bude chtít hodně make-upu. Mám tam vlastně ještě nějaký? Ležím na zemi na boku, klepe se mnou zimnice, závan vzduchu jako předzvěst něčeho hrozného. Kopanec do boku. „Ty píčó, zlomil jsem si palec!“

Je půl osmé ráno. Sedím v jídelně u stolu, shrbená nad šálkem bílé kávy, bledé prsty svírají teplo hrnku, tekutinu můžu jen srkat, s roztrženým rtem nejde moc pohodlně pít. Při hygieně se na mě dívala ze zrcadla úplně cizí opuchlá osoba. Tentokrát bez monokla, zato se rtem jak havajský bojovník. Jakuba odvezl ráno kolega z práce na chirurgii, palec měl modrofialový a nemohl s ním hýbat. Vzali s sebou i Kubu, aby ho vyhodili ve školce, Jáchym chodí do školy se spolužákem, co bydlí vedle nás. Už se neklepu. Je po všem. Teď bude pár dní klid. Až přijede, přiveze kytku, možná dárek, minule to byl přívěšek z bílého zlata, takový abstraktní lístek s drahým kamenem uprostřed. Bude se omlouvat, chlácholit, slibovat. A v noci se bude chtít velmi něžně a jemně udobřovat.

Telefon mi na baru zatancuje. Zpráva. Ztěžka se zvedám, bolí mě každý sval, každá kost v těle. „Ten flek tam večer nebude!“ Pět slov. Ten. Flek. Tam. Večer. Nebude. Vykřičník! Čtu to pořád dokola. Aha, tak nebude kytka. Ani dárek. Ani něžné a jemné milování. Žádný omluvy. Ani slib.