Vězeň číslo 213

Bez ranního čaje jako by nebyl. Vodu do varné konvice napouštěl vždy pár minut po šesté hodině, sotva otevřel oči. Na rozdíl od většiny středoevropanů si do něj nepřidával citron, ale kapku mléka. Jako Angličan. Ano, britská kultura a tamní způsob života byly Vojtovi blízké. Tedy až na ty těžké snídaně. Vejce, slaninu nebo klobásku by do sebe takhle brzo nedostal, ani kdyby to mělo být jeho poslední jídlo.

Podíval se na hodinky. Šest třicet. V práci měl být sice až za hodinu, ale místo každodenního sledování ranních pořadů v televizi se oblékl a vyšel do ulice prosvětlené několika lampami. Hrnek s čajem zůstal nedotknutý.

Zatímco levá střídala pravou, Vojta několikrát zkontroloval displej mobilního telefonu.

Čekal hovor.

Nebo zprávu.

Email.

Zkrátka cokoliv, co by ho zbavilo té příšerné nervozity.

Podíval se znovu. Nic. Věděl, že čím více času uplyne, tím horší problém nastane.

Vězeň číslo 213 se měl vrátit z vycházky už včera odpoledne.

Tohle se ještě nikdy nestalo. Vojta, vězeňský psycholog, který se u ředitele zasadil o to, aby „dvěstětřináctce“ posvětil vycházky mimo areál, se v kanceláři usadil do křesla, zapřel lokty do kolen a tvář skryl do dlaní.

Ředitel i na jeho přímluvu čekal do rána, poté zalarmoval policii a začalo pátrání.

Televize.

Rozhlas.

Noviny.

Vězeň na útěku.

Kontroly.

Vojta věděl, že šance na dobrý konec je mizivá. Následky ponesou všichni. Byl vyděšený a naštvaný zároveň. Nechal se napálit, hlupák. Věřil v nápravu a přitom... Ale, co když je to všechno nějak jinak? Co když... Vojta nevydržel sedět a chodil po kanceláři.  „Dvě stě třináctka“ byla přece vždycky bez problémů.

Do konce trestu zbýval rok.

Vojta věřil, že minulost se už neprobudí.

Spletl se.

 

***

 

„Víš, co je to Angst?“ zeptal se Václav, když si sedl k Bety do auta. Ráno se potkali kousek od domova důchodců stojícího v ulici Na Pískách. Shodou okolností byli spolužáci, neviděli se však snad pětadvacet let. On řekl, že byl navštívit babičku. Ona, že se byla jen projít a srovnat si myšlenky. Prohodili pár slov. Už nasedala do auta, když se jí zeptal, jestli by ho nemohla hodit na druhou stranu města. Zpočátku váhala, ale nakonec svolila.

„Die Angst?“ odpověděla otázkou.

„Ja.“

„Ich weiss.“

„Wirklich?“

„Nemůžeme té němčiny nechat? Vím, co je to Angst. Strach. Proč se ptáš?“

„Jen tak... A můžu se zeptat ještě na něco?“

„Zkus to.“

„Kdy ses bála naposledy?“

„Ty jo... Já nevím. Co je to za otázky? Mám se bát tebe, nebo co?“

Pousmál se. „To ne.“

„Tak o co jde?“

„Prej někdo zdrhnul z vězení nedaleko odsud. Šel na vycházku a už se nevrátil.“

„Jak to víš?“

„Slyšel jsem to v radiu.“

„Aha...,“ řekla a na okamžik se odmlčela. „A co říkali?“

„Ty o tom fakt nevíš?“

„A není to jedno?“

„No já jen, že jsi mě naložila do auta. To by moc ženských v takovou chvíli neudělalo.“

„Jo tak proto ses ptal na ten Angst, co?“

„Možná?“

„Jako že jsi ten uprchlý vězeň?“

S odpovědí si dal na čas. „A proč bych nemohl?“

„Ty?“

„Jo.“

„Vašku... Ty, jedničkář, co prolezl základku bez jediné poznámky?“

„Časy se mění.“

„To mě začíná zajímat.“

„Hele, stačí se na střední chytnout špatné party a už v tom jedeš.“

„Jo?“

„No jasně. Začne to trávou, pak něčím ostřejším a než se naděješ, vykrádáš po nocích auta a dny trávíš u beden. A tam, moje milá, příliš inspirativní a morální společnost nechodí, víš?“

„Václave...“

„Ano?“

„Neříkej mi moje milá.“

„A ty mně Václave.“

„Okej, dohoda platí. A všechno bude dobrý.“

Rozesmál se. „Všechno dobrý, může být.“

Přestával ji bavit. Václav, zločinec na útěk. Ha. Už jen ta představa jí přišla směšná. Václav. Ten ňouma, co ještě v devítce považoval za průser načůrání do záchodu a útěk bez spláchnutí. Blbec, chtělo se jí říct skoro nahlas.

Pohlédla do zpětných zrcátek.

Blinkr.

Vyhozený kvalt.

Zastavila.

„Proč stojíme?“ zeptal se, když tachometr spadl k nule.

„Jen potřebuju něco hodit do schránky. Počkej tady.“

Sáhla na zadní sedadlo, kde ležela dopisní obálka a v ní pečlivě přeložený dopis.

„Komu píšeš?“

„Nebuď zvědavý.“

S těmi slova za sebou zavřela dveře a přešla na druhou stranu ulice, kde čněla oranžová schránka. Když k ní Bety kráčela, sledoval její pozadí. Vzpomněl si, jak dlouho neměl ženskou. A tahle... Fajn, spolužačka, ale to už vzala voda. Vdaná není, toho si stihl všimnout: žádný prstýnek.

Než se vrátila, srovnal si myšlenky. Plán byl jasný. Poposedl.

„Myslel jsem, že dnes už se dopisy neposílají,“ řekl ve chvíli, kdy bylo místo za volantem opět obsazené.

 „Posílají.“

„No jo... Nevím, jestli někam spěcháš, ale co kdybychom... No... Co kdybychom někde na chvíli zastavili a zašli třeba na kávu nebo pivo. Co piješ ráda?“

„Vodu. Ale ne, potřebuju něco vyřídit a nepočká to.“

Zkřivil rty. Byl trochu cholerik. Stačilo málo a cítil, jak se to v něm napíná. Další odmítnutí. Jasně, první pokus. První pokus odrazí skoro každá ženská. Ze studu. Nebo aby se chlap více snažil. Jenže tahle ho odmítla na tvrdo a on cítil, že stud ani stimulace větší snahy s tím nemá nic společného. Cítil, že by s ním nešla, ani kdyby byl poslední v republice. Zažil to jednou. Dvakrát. Padesátkrát. Je mu čtyřicet, nemá žádný vztah. Nemá ženskou. A on chce ženskou. Ale ne ty buchty, které může mít za pár stovek v některém z panelových bytů, kde si dvě odkvetlé rajdy udělaly minibordel. A když se ti nelíbí, jak kouří, odstrčíš ji a jdeš pryč. Nebo ji jednu vrazíš a zároveň se modlíš, aby z vedlejší místnosti nevyběhla gorila, co tě zasype kladivy.

„Už mě to sere,“ vypadlo z jeho zarudlé tváře.

„Prosím? Jsem asi špatně slyšela, ne?“

„Říkám..., že už mě to sere. Sere mě, jak se ke mně chováte!“

„Ti přeskočilo, nebo co?“
„Asi jo! Přeskočilo! A co?! Co jako má být?! Co je na tom, že chci ženskou?! Co je na tom, když ženskou slušně pozvu někam na kávu?! To je takový problém jít?! Je problém mi dát šanci, do prdele?!“

„Vzpamatuj se, ty vole. Nebo tě vyhodím a jdi si pěšky, kam chceš.“

„Jo tak ty mě vyhodíš... Já myslím, že ne. Já myslím, že pojedeš tam, kam ti řeknu.“

Sáhl do tašky, kterou měl do té doby položenou mezi chodidly a vytáhl nůž. Myslivecký. Lovecký. Mírně zahnutý. Na stahování zvěře. „Jsem myslivec, lovec, víš? Střílím prasata, srny nebo zajíce. A pak je stahuju.“

„Jsi nechutný. Teď se mám jako bát? Vašku, víš, co děláš? Dej se do cajku, ty vole.“

„To si piš, že vím, co dělám. Tady na té křižovatce zahni doprava a jeď pořád rovně až na parkoviště u zoo. Teď ráno tam nikdo nebude.“

„Děláš si srandu? Ještě jednou a naposledy ti říkám, aby ses vzpamatoval. Nevíš, co děláš.“

„Hovno je ti po tom. Poslechni mě!“ vykřikl a přiložil jí nůž ke krku.

„Dobře, jenom v klidu. Jedu tam.“

 

***

 

Vojta seděl v kanceláři a čekal na jakoukoliv zprávu. Pátrání po „dvěstětřináctce“ však bylo bezvýsledné. Zatím. Věděl, že policajti budou úspěšní. Nakonec jsou vždycky úspěšní. Vzpomněl si na Kájinka, kterého i přes jeho pověst vychytralého chlapa sebrali ráno v posteli úplně nahého. Bezbranného.

Měl chuť na panáka. Měl chuť do sebe zlomit flašku, protože jestli u někoho věřil v nápravu a snad i omyl justice, byl to případ čísla 213.

Někdo zaklepal.

Ve dveřích se objevila asistentka ředitele.

„Nesu vám dopis.“

„Dopis? Od koho?“

„Zpětná adresa na obálce není.“

„Děkuju.“

Vojta otevřel obálku, v níž byl pečlivě seskládaný papír formátu A4.

Četl.

 

Vojto,

nejspíš už teď řešíš problémy, které jsem ti způsobila. Promiň, ale nešlo to jinak. Dlouho jsem to v sobě dusila. Nesla. Přetvařovala se. Trochu lhala. A plánovala. A pak se zase přetvařovala a dusila to v sobě. Od začátku jsem věděla, že pokud to vyjde, bude z toho průser, ve kterém nechám hlavně tebe. Prosím, pokud to půjde, použij tyto řádky, které ti snad pomohou.

Protože Vojto, ty, zejména ty, jsi v té díře světlem.

Když jsem dostala dvanáctihodinovou vycházku, porušila jsem pravidla už tím, že jsem sedla na první autobus a odjela do Hodonína. Víš přece, že jsem se tam narodila a já zase vím, že zatímco tohle čteš, policajti už rejdí ve všech tamních ulicích.

Taky jsem se v nich procházela. Prošla jsem si všechna místa. Třeba parkoviště u bývalého cukrovaru, kde jsem obhlížela kluky hrající hokej s míčkem. A pak taky vlakové nádraží, kam jsem se chodila s dědou dívat na mašiny. Kdysi tam přes koleje vedl dlouhý most, který se houpal. Vidět z něj bylo nejen na trať, ale taky na Redlichovu vilu. Redlichovi byli bohatá židovská rodina, co toho pro Hodonín moc udělala. Ale ty na tu historii moc nejsi, co? Já vím.

Dneska už v tom městě není ani vila, ani most, ani děda. V prvních dvou případech zaúřadovala demoliční firma, v třetím nemoc. Taky demoliční.

Nakonec jsem přišla před domov důchodců. Věděla jsem, že tam pořád bude. Že si tam žije jako prase.

Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o hodném strejdovi Josém? Jakpak ne, co? Mluvili jsme o něm dost často. José. Říkala mu tak celá rodina a já vlastně ani nevím proč. Vždycky to byl José. Hodný strejda José. Dědův syn, matčin bratr. Matka toho měla moc, často byla do noci v práci. Zato José byl doma. Ruce měl od sebe, a tak mě aspoň hlídal.

Přes den.

Někdy v noci.

Přes den hodný strejda.

A někdy v noci zlý strejda.

Toho zpoceného pohupujícího se ksichtu nade mnou se nikdy nezbavím. Prostě to nejde. Nešlo to ani tehdy, když jsem dospěla a rozhodla se, že se zhoupnu zase já na něm. Třeba s kudlou v ruce a heslem: Tys poznamenal mě, já poznamenám tebe. Chyběl málo a bylo to hotové. Stačil si však zavolat policajty. Ti mě sebrali, státní zástupce obžaloval a soudce poslal za mříže. Na patnáct let. Deset mám odsezených. Ale to ty víš lépe, než kdokoliv jiný. Pořád to ve mně ale bylo. Já na tu historii totiž jsem, víš? Vím, že víš. Pro mě to není tak dávno, pro mě to pořád živé. Ten dobytek je dodnes bez trestu.

A tak jsem přišla dokončit to, co před deseti lety nedopadlo.

Stála jsem před tou budovou s moderní architekturou.

Zhluboka dýchala.

Vše si přemítala.

Jestli mi to stojí za to.

Stálo.

Jediný, kdo mě tehdy neodsoudil, byl děda. Toho však celý ten případ natolik zlomil, že se postupně vytratil ze světa. Prostě sešel.

Už proto mi to stálo za to.

Koupit nůž není takový problém.

Vešla jsem do vestibulu, kde hrála hudba a zdálky se ozývali papoušci. V tom domově důchodců mají totiž velkou voliéru. Prej to uklidňuje. I já byla klidná. Přišla jsem k recepci a řekla, že jdu navštívit svého strýce...

 

Vojtovo čtení přerušily rozražené dveře, v nichž stál ředitel. Oznámil mu nález muže přivázaného ke stromu u hodonínské zoo. Když ho policajti našli, měl monokl, na čele rtěnkou napsanou číslici 213 a v kapse vzkaz: „Takových hovad jako je tenhle, si hleďte. Znásilnit už se nikdy nenechám a myslím, že on už se o nic takového také nepokusí. Vybral si špatně. Pokud jsem se ve vězení něco naučila, pak jak se vypořádat s blbci.“

„Našli i ji?“ zeptal se Vojta.

„Zatím ne,“ odsykl nervózní až nevrlý ředitel a bouchl za sebou dveřmi. Byl pryč stejně rychle, jako se zjevil.

 

Vojta četl dál.

 

...Byla jsem v šoku, když ta ženská za pultem ve tvaru půlkruhu vypustila, že jdu pozdě. Byl už pět let mrtvý. Kleplo ho to na to procházce. Byl na místě hotový. Zůstal ležet mezi spadenými javorovými listy.

Vše jsem si promítla v hlavě, vše zvážila. Vojto, zpět už nechci. Třeba mě najdou, třeba ne.

Zařídím se.

Už se neuvidíme.

Zůstaň takový, jaký jsi.

 

Alžběta, co už nikdy nebude dvěstětřináctkou.

---