Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZe šuplíku (prosinec 2014)
I. Autodafé
Dnes jsme se zkouřili, v uších nám proudí šum
a mezi odpadky hryžou psi lidskou ruku,
chodci jsou opilí, páchne z nich opium,
vidíš to ve tvářích - jen podle ultrazvuku…
Někdy se ulice promění v nekropoli,
nechme je zahnívat - Ať smrdí po mase!
Ještě jsme andělé, bledí jak šatní moli,
můžeme pomoci, mysl však zdráhá se.
Ve chvílích bolesti zpívají squoteři
svou píseň procesní, která zní od hranice,
dnes musí zahynout, nikdo jim nevěří.
Ani my nemocní blouznivou horečkou.
Slova jsou bezmocná, přece však plní plíce
baladou o smrti, kterou čtem pod čtečkou.
II. agonie
Stažené rolety, ucítils zápach ginu,
a mezi pokoji míhá se něčí stín,
ruce máš sedřené, na krku podlitinu,
možná tě políbil sám doktor Gilotin.
Šálky jsou špinavé, bývaly po babičce,
je to jen znamení. Odlitek lidských rtů!
A mezi pokoji pulzují ruské smyčce,
nejspíše Tchaikovsky, co dráždí aortu.
Ještě se napiji, mé oči nepodlehly,
droboučké lampičce zářící kuchyní.
Hudba je nádherná, vidím v ní obličeje.
Šeptají Homéra a mámí špičkou jehly,
jsou jako přeludy, když kůži nasliní,
aby se vsáknuly, dokud se ruka chvěje…
III.
Nemám rád dnešní den, nemám rád jeho přítmí.
Je jako opričník, co hýbe klávesou,
prsty má napnuté, přece se roztřesou,
až místo pohybu rozprostře algoritmy.
Člověk je proměnná, nezná svůj stálý tvar,
proto jsem přičichl ke sklence irské whisky
a pak se rozlomil jak staré obelisky,
opitý přípitkem, jsem jako avatar.
Na stole revolver pomalu rezivý.
Trefíš mě do hlavy, nebo snad pod lopatky?
Stejnak jsem odumřel, dýchám jen z principu,
jako bych uvěřil v neměnné motivy.
Proto se nehýbám, nemohu cuknout zpátky -
Chtěla jsi Caesara, musíš mít Agrippu!
12 názorů
Miroslawek
05. 01. 2015a já jsem trubka, alexandrín a ne daktyl, musím si koupit nový brejle... nebo unést dajakbola a krmit ho doma v teráriu sušenými cvrčky... a nebo nechlastat, ale tady se to většinou bez toho číst nedá...
gilotina, ale Guillotine
Čajkovskij, opričnik
trochu mi to přijde jako sebevykrádání z předchozího publikovaného textu - autodafé, zápach po mase, atd...
Opět "pěkné 19. století".
Celkově vydařené, i když za mě bych z veršů vypustil věty jako "dnes jsme se zkouřili" a podobně, našel jsem si v tom zlatá místa. Pěkné rýmy, rytmus - dobré.
pouhé slovo
09. 12. 2014:)
Pozor na spojenia „je jako“, „jsou jako“, „jsem jako“ – stáva sa z nich dosť únavna maniera, barlička a hlavne (isto neželané) spoľahlivé poznávacie znamenie Tvojich alexandrínskych sonetov. A že si ich už napísal(a) nejaké kvantá;)
A veľmi prosím Čajkovskij.
Tak mi ešte napadá, že mnohé z toho, čo napísala Jana Sieberová v recenzii na debut Ondřeja Hanusa Stínohrad http://www.iliteratura.cz/Clanek/24267/hanus-ondrej-stinohrad platí aj pre Tvoje verše:
„Tematická jednotvárnost vede čtenáře naopak dříve či později k pocitu plytkosti a nadbytečnosti“
„Hanusovi se jistě nedá upřít upřímná snaha básnit. Jako by se však pokoušel uchopit příliš mnoho najednou, jeho výpověď je podivně neurčitá, plytká a především obecná. Stínohrad zcela postrádá vyjádření autentické osobní zkušenosti se světem, Hanusovy básně se vznášejí v neuchopitelném prostoru, nedají se okusit a mimovolně svádějí k pocitu, že je neokusil snad ani sám básník.
Citujem to, lebo ste si s Hanusom blízky v tej
„poměrně nešťastné dekadentně-symbolistní stylizaci“
Aha:
PRVNÍ VÝJEV (navazující)
kdosi se překrvil a rozcákal se po zdech
jako když hodíš mísu s krví na zem
srdce jak dobré víno přešlo mrazem
stala se smrt, smrt rezavá jak povzdech
a toho hnisu, Bože, všude tolik hnisu
tkáně se oddělily, viděli jsme kosti
v takovou chvíli ztratí smysl ostych
když nerozeznáš mozek od penisu
a schválně jsem pak začal nahlas zpívat
falešně, ale nahlas, vlastně jsem to křičel
namísto dirigentské hůlky kyčel
potom jsem ze střev složil nápis Vivat!
a lebku, která nepraskla, jsem rozbil
koroduj za nás, vyslyš naše hrozby