Vosí příběh

Vosí příběh

      1. Obecná škola

Do školy jsem začal chodit v roce 1954 a měl jsem to asi padesát kroků. Přesněji řečeno - ráno. Ze školy jsem mašíroval ty dva kilometry k babce na oběd. Přes léto to bylo v pohodě, horší už v zimě. A tenkrát v zimě byly opravdu zimy. V únoru 1956 byla zima velice tuhá, mrazy až -30°C, sněhu po pás a naváté až dvoumetrové závěje. Aut bylo tehdy opravdu pomálu, takže po ulicích, po kterých jsem se přesunoval k babičce, žádné nejezdily. A tak byl průchozí pouze asi půl metru široký chodník, takový zásek ve sněhu odházený lopatou. Pro mě to byl ovšem tunel, neboť jsem přes sněhovou bariéru neviděl nic, akorát jsem věděl, že za kopcem dorazím na ulici Rajskou, kde odbočím doleva. Jednou šel proti mně starý Hluštík, pro kterého byl ten zásek tak na knap - no a co teď? Žádný problém: chytil mě jako pírko a zvedl nad hlavu (i s brašnou), a já jsem uviděl doslova polární krajinu. Ten úchvatný pohled mám v paměti zafixován navždy. Jiskřící, načervenalým sluncem ozářené naváté sněhové duny. Mezi dunami souvislá ledová krusta, po které si s vločkami pohrával ledový vítr. Svět je k malým nespravedlivý. Až vyrostu, budu tak silný a velký jako Hluštík. Akorát ne tak tlustý. Pak mě postavil za sebe a mohli jsme pokračovat každý svým směrem.

          Někdy začátkem druhé třídy k nám do hodiny hudební výchovy přišel nějaký „klavírní virtuos“ provádět výběr talentů do LŠU (lidušky). Jelikož máti chodila zpívat do sboru a otec taky neměl k hudbě daleko, domníval jsem se, že jsem hudebně nadaný a že budu vybrán. Byli jsme všichni vyhnáni na chodbu a po jednom jsme byli vpouštěni. Když jsem vešel dovnitř, virtuos začal břinkat na klapky s nejhlubším tónem (pomalu tárarára…), a pak se ptá: „Co to je?“ Nevěděl jsem. Pak zahrál na ty nejvyšší (rychle tralala-tralala…) a zeptal se: „A co to je?“ Nevěděl jsem. A někteří, i když třeba viděli klavír poprvé, věděli, takže postoupili do dalšího kola. A co jsem měl odpovědět? To první byl medvěd a to druhé skřivánek.

Pročež jsem nebyl vybrán do LŠU. No - nezabili byste ho? Ale… jak můžu chodit na hodiny klavíru, když nepoznám medvěda a skřivánka? Tak jsem se aspoň přihlásil do náboženství. Tenkrát ještě jako nepovinný předmět bylo i náboženství - „jiskry“ vymysleli soudruzi až později. Pokřtěn jsem byl v kostele Církve československé husitské („Pravda vítězí!“), a pamatuji si, že pan farář se jmenoval Kuchař. A měl dvě dcery, neb my husiti neuznáváme celibát. Možná vám přijde divné, jak se komunistická ideologie slučovala s náboženstvím - ale tenkrát nám to bylo opravdu jedno. Koncem třetí třídy už náboženství ve škole zrušili a zase nám to bylo jedno.

V létě roku 1957 mi rodiče zakoupili klavír. Polopancíř značky Foerster. Když ho čtyři siláci vynášeli úzkým schodištěm do prvního patra, byl celý barák na nohou. Prostě naše komorní rodina se občas postarala o rozruch v našem obecňáku, jinak se celkem nic nedělo.

Od začátku čtvrté třídy jsem začal brát soukromé hodiny klavíru u profesora Ševčíka, který zároveň vedl velký pěvecký sbor, kde zpívala převážná většina učitelů a ještě pár nadšenců, včetně mé mámy. Jestli byl pan Ševčík profesor nevím, ale všichni ho tak oslovovali. A tak se našim obecňákem rozléhaly první klavírní etudy z Bayerovky a máminy árie…“ jásej, zpívej, jásej skřivánku…“ (do prdele, zase ten skřivánek!).

Začátek výuky klavíru mě docela bral a zároveň se mnou se učila vyťukávat první tóny i moje  spolužačka Miluška, bydlela pod námi. Nad námi bydlela další spolužačka Věrka a ta nám spouštěla na šňůrce v košíčku jahody. Tedy - jenom v létě. A nad Věrkou už byla půda a tam bylo harampádí a pavučiny a my jsme tam měli „tajný klub“. Ale tři do klubu je málo, tak jsme ještě přibrali Karla a Jardu z našeho domu, kteří byli sice o rok mladší, ale nám připadli spolehliví, že snad nic nevyzradí, protože všechno bylo tajné.

Ovlivněni zakázanými „Foglarovkami“ jsme si zvolili vskutku originální název: Modré šípy. Tajné průkazky, tajné schůzky a tajná náplň činnosti. Nevím, jestli to mohu vyzradit, ale po padesáti letech snad už ano. Pod našim obecňákem ve starém nevzhledném baráčku bydlel samotný starší pán jménem Hebda. Ovlivněni komunistickou propagandou jsme si ho otipovali na tutového amerického špiona. Levá půlka jeho domku byla neudržovaná, zanedbaná dílna, kde přes vymlácená okna jsme „tajně“ obhlíželi spousty napůl rozebraných rádií a jiných věcí, o kterých jsme vůbec netušili, co to je. Určitě vysílačky! Teď ještě zjistit kdy, jak a komu podává zprávy!

Nad vchodovými dveřmi naší půdy byl takový nevyužitý a neosvětlený prostor, a to bylo sídlo našich tajných schůzek. Jasně že jsme měli baterku. Občas nějaká sousedka přišla věšet prádlo, takže jsme tam museli sedět tiše jako pěny. Třeba i čtvrť hodiny. Dost dlouho se nám to dařilo, ovšem pak nás vyhmátli a v našem baráku nastalo opět pozdvižení. Dostali jsme zaracha (někdo výprask) a sebrali nám klíče od půdy. A bylo po tajném spolku. Proto špion Hebda nebyl nikdy odhalen. A chybělo tak málo!

      2. Měšťanka

Po prázdninách začátkem šesté třídy nastaly změny. Dost nepochopitelné bylo, že totálně promíchali třídy A a B. Já byl přeřazen z Áčka do Béčka. Ale ono to bylo tak půl napůl - tedy ta přehazovačka. Ne tak poměr kluků k holkám (chápejte - aritmetický - aby nedošlo k omylu!). Nás hochů bylo osm a děvčat dvaadvacet. A v Áčku to bylo přibližně stejné. Prostě v roce 1948 se v Michálkovicích neurodilo kluků - zato švestek požehnaně. Najednou se mi zdály ty naše holky nějaké hezčí. Řekl bych, že i těm ostatním sedmi statečným. A je fakt, že bylo z čeho vybírat. O hladině a tvorbě mužských a ženských hormonů jsme tehdy ještě neměli ani potuchy -  bylo to v roce 1959, takže jsme maximálně tak věděli jen co je to pestík, čnělka a blizna. A i když se jednalo o naprosté tabu, příroda si sama řekla o své. Nám jinochům už občas čněly pestíky a zatím marně hledaly blizny (biologové mi snad tu malou nepřesnost prominou). Vždyť nám bylo už jedenáct, některým dvanáct a některým už skoro třináct! Tam někde uvnitř nás probíhala fáze raného období adolescence, aniž by nás někdo poučil.

Jelikož holky vyspívají dříve než kluci, některé naše spolužačky již začaly rašit v místech, kde hochům nevyraší nic. A rašily vlastně ze dne na den. Takže bylo třeba začít s osaháváním, jak už to bylo běžné ve vyšších třídách, a ne jenom o tom mluvit. Kdo se odváží jako první? Bylo to na jaře, začátkem května. Nástěnka ve třídě byla vyzdobena tanky, rudými prapory a kyticemi - k oslavě 25. výročí „Dne vítězství“. Přes otevřená okna pronikala do třídy z protějšího parku opojná vůně kvetoucích kaštanů, a pilné včeličky je s monotónně spokojeným bzukotem radostně opylovaly… Nasával jsem tu vůni a už se těšil na přestávku. Prostě jaro je jaro. Co se v mládí naučíš -  tak jsem začal. Vyvinula se nám (a taky se mi líbila) Jindřiška, a tak jako první jsem ji zahnal do kouta. Pištěla, ale jen aby se neřeklo - k mé radosti nebyla proti. Tak toto byl zase můj den vítězství. Pak se přidal Ludva Burdek, který hulil o sto šest a seděl se mnou v lavici. Kouření mě nebavilo, ale hra na kohouta a slepici, tak ta mě bavila - a moc. A pak už se to rozjelo…

Některé holky měly smůlu, nebylo za co chytit. A některé ani v osmé třídě. Ovšem v sedmičce nás opět rozsadili, vedle dobrého žáka toho, co se špatně učil. Tak jsem vyfasoval čerstvě propadlou Zdeňku Onderkovou. A to byla - nechci říct sexbomba, ale holka jako lusk. A nemusel jsem ji nikde honit, měl jsem ji po ruce. Sice pravé, ale já jsem levák. Praktické. Ostatní neměli nárok, za každý pokus facka a nadávky. 

„Jak to, že Pavel může a my nic?“ nechápali, mlsouni.

„Pavlík mi dá opsat, nebo mi napoví, a co vy? Pavlík může kdykoli - a vy? Vy se běžte vycpat!“ Dnes se tomu říká provize za know how. Oboustranně výhodné.

Ale zpět ke klavíru. To už jsem se doslova trápil čtvrtým rokem. Pokud mě to dříve bavilo, tak teď , když se stávala výuka náročnější, už jsem to nějak přestal zvládat a spíše mě lákalo kolo, fotbal, Onderková… A začalo mi to hraní stále víc lézt na nervy. Soukromé hodiny byly placené a penězi jsme zrovna neoplývali. Takže jsem vymýšlel různé finty, jak se tomu hraní vyhnout. Ke konci školního roku jsem už stejně měl určitý skluz, ale Ševčíkovi to nevadilo, hlavně, že měl zaplaceno. A tak jsem vymyslel plán, jak už pátý ročník klavíru nezačít.

Prázdniny jsem trávil samozřejmě hlavně u babičky, nad její chalupou bylo pole a nad polem trať - vlečka z Dolu Cingr na Důl Fučík. Pod tratí rostly ostružiny.  A v tom ostružiništi bylo vosí hnízdo. A v něm vosy. Občas člověk dostal žihadlo - a to byl ten plán. Pár dní před koncem prázdnin jsem sebral zbytek svojí odvahy a šel na ostružiny a… a pak jsem levou ruku strčil do toho vosího hnízda. Netušil jsem, co dokážou pořádně naštvané vosy. Nestačil jsem utíkat, ještě že to bylo strništěm z kopce dolů. Ale stejně jsem chytil asi patnáct žihadel, z toho čtyři do krku. Pak jsem měl hlavu pěkně napuchlou a levou ruku jak Pepek námořník. S prsty na levé ruce jsem nemohl hýbat asi týden vůbec, a hrát jsem nemohl minimálně měsíc.

Tak jsem to usmlouval, že už (prosím, prosím) klavír ne! Dosáhl jsem svého. Takže i moje máti pochopila, že ze mě žádný Ferenc Liszt nebude. Ani lístek. Ani lísteček. Já i profesor Ševčík jsme to pochopili již dříve. Z Bayerovky si již nepamatuji vůbec nic. Nyní máme doma keyboard a já dovedu tak zahrát akorát od Beatles kousek skladby Ful on the Hill, a… a ještě - medvěda a skřivánka. Toť vše.

Po měsíci, asi koncem září, jsem už konečně měl v prstech levé ruky normální cit a zároveň ke mně do lavice přesadili již zmíněnou Zdenu Onderkovou. A moje levá ruka už nemusela hrát podle basového klíče, ale mohla šmejdit… Takže to všechno klaplo a já tenkrát došel k závěru, že vosa je vlastně hmyz užitečný.