Vosy

Vosy

Nevím, jestli je normální chodit do školy na sedmou hodinu, když všude je ještě tma. Máme však laborky. Téma je vcelku zajímavé - daktyloskopie. V učebnici přírodopisu jsem podobně nazvané laboratorní cvičení nenašel, ale ve škole se krade, a tak, kdo ví, jaké příkazy učitelé od ředitele na minulé poradě dostali. Ale o tom vůbec psát nechci. Možná bych se měl ponejprv představit. Jmenuji se Libor Horák a chodím do 7.F třídy. Když někde mimo naši školu řeknu, že jsem z efka, jsou celý vyvalený, že máme tolik tříd. Já je pak dorazím, když řeknu, že u nás na Špičáku jsou třídy opísmenovaný až do háčka.

Měřím metr šedesát pět a mám brýle. To abyste věděli, koho máte hledat.

Šel jsem s učitelkou Šimuniovou do kabinetu pro polštářek, razítkovací barvu, hadr a líh. Koukám na zem a divím se, co strašnýho to na ní leží. Vypadá to jako obrovský meteorit, ale na první pohled je znát, že je to z nějakého jemného materiálu.

"To je obrovské vosí hnízdo, které přinesl jeden žák z osmičky," reagovala Šimuniová na můj údiv. "Zítra se na něj přijedou podívat z muzea, tvrdí, že takhle velké hnízdo vosy nemohou postavit, že si z nás někdo vystřelil."

"Hmm," řekl jsem já. Nic jinýho mě nenapadlo.

"Jedním tahem si omočte palec v polštářku a stejně tak jej obtiskněte za okraj na vašem protokolu," radila učitelka.

Střídali jsme se u polštářku. Ti, co měli po proceduře, si omývali prsty lihem. Šimuniová zírala doblba. Vydržela to asi deset minut a pak řekla, že si musí něco zařídit a zašla do kabinetu. Holky se uchechtávaly, že si jde zakouřit, někdo pronesl, že si dá dvacet, což jí prospěje, neboť nedospalost na ní byla znát. Asi si šla jen opravit masku v obličeji, aby tu nedospalost zaretušovala.

Dělali jsme si svý, přítomnost vyučující nám rozhodně nechyběla. Když říkám, že jsme si dělali svý, nemyslím tím, že jsme se ňák příliš trápili řešením úloh. Teď, když o tom přemýšlím, uvědomuji si, že jsme asi zaslechli výkřik, ale do souvislosti s naší účou to nikdo nedával. Dokud se neobjevila ve dveřích.

V první chvíli jsem si myslel, že to s tou maskou dneska trochu přehnala a že ředitel rozhodně nebude nadšen, až ji během dne potká na chodbě. V následujících chvílích jsme již moc nemysleli, ale jednali zcela pudově. Hned za učitelkou se objevil vosí roj který doprovázel nervy drásající bzukot. Někteří žáci zůstali zkoprněle stát, jiní se dali na zběsilý ústup ke dveřím učebny. To samé však chtěla učinit i učitelka, a tak roj navedla na ustupující žáky. Nutno dodat, že já jsem byl mezi těmi zkoprnělými, a tak jsem mohl zatím vše jen pozorovat. Roj se choval jako termovizí naváděná střela. Pustil ze zřetele učitelku a vrhl se na atraktivnější cíl. Šance opustit třídu děsu byla mizivá. Dav mých spolužáků se dal na úprk. Směrem ke mně. Z nezávislého pozorovatele jsem se stal štvancem, stejně dopadli i ostatní zkoprnělí. Začali jsme kroužit třídou, zatímco učitelka se sesula pod katedru a tam si lízala své rány.

Naštěstí vosy neměly moc dobrou schopnost vybírat zatáčky, a tak v nich na nás vždy ztrácely. Zato v rovince se vždy nebezpečně přiblížily. Sympatické bylo, že vosy mají oči navrch hlavy, takže když někdo škobrtl a upadl, vosy si ho nevšímaly a dál se hnaly za pohybujícím se cílem. Většina spolužáků byla pěkně vyčůraná, a jakmile jednou upadli, nezvedali se již a zůstavali ležet v napětí, co se stane, až vosy zjistí, že nemají koho honit.

Měly koho honit. Byl jsem to já, kdo nedůvěřoval staré pravdě, že před útočícím rojem je nejlepší zalehnout na zem. Byl jsem to já sám, za kým se vosy hnaly. Věřil jsem tomu, že když vyběhnu na chodbu a zavřu za sebou dveře, mám vyhráno. Svědomí hryzalo. Co bude s mými spolužáky, co bude s paní učitelkou, budu moci ještě někdy číst Vinnetoua a nepropadat se hanbou?

Pepik Ponec je kámoš. Běžel jsem asi dvanácté kolečko (minimálně půlku z nich jsem již běhal sám), když se Pepik zvedl, otevřel okno a začal opět běhat se mnou. "Padni, až poběžíme příště kolem toho otevřeného okna. Já z něj vyskočím. Snad půjdou za mnou." Padnul jsem. Zaslechl jsem nad sebou bzukot a už jsem se koncentroval na štípance, které zasypou mou hlavu, záda, nohy a zadek. Bzukot náhle ustal. Nejsladší školní zvonění ohlásilo konec vyučovací hodiny.