Na poslední štaci

 

 

I.

kdybys jednou mohl vzít vlastní lebku

a prohlížet si všechny šrámy

byla by to mapa ke spasení

 

cestou jsi ztratil mysl i zbylé maso

zůstává jenom pevné

a i to zpráchniví

až nikdo nebude

 

 

 

II.

slovo muselo být na počátku

když jsi ještě neměl plíce

žádné rezonující výdutě plné strachu

 

po letech

až přestaneš dýchat

tě nepochybně napadne

jaké to bylo slovo

 

 

III.

na výsostech už se neumírá

to jenom jednou na konci

který je falešný jako jeviště

 

a smrt je to jediné

opravdové představení

 

IV.

kdybys mohl jednou hladit vlastní obratle

jako je hladívala tvoje milenka

bál by ses že už se nenarovnáš

 

bylo ti naloženo

že přímost mění tvar

a ty se choulíš

abys nikoho nepustil do vlastního kruhu

 

 

V.

 

i kdybys byl někdy dva jak se praví v písni písní

nakonec je stejně řeka

kterou nepřeplavete společně

 

a budeš se ptát

zda vstoupit

protože horší než topit se

je topit se sám

 

 

VI.

 

co bys z těla

schoval

na horší časy

 

snad ruce které hladí

snad nohy které odejdou

snad srdce které krásně bolí

snad mozek který se umí smířit

 

VII.

 

kdyby ses na konci

mohl poučit

stal by ses citově rozmařilý

 

vzal bys všechny ty abstraktní strachy

a poslal je z očí do úst

kde by dostaly konkrétní tvar

nejzrádnější dutiny

 

VIII.

 

i pustina je

i poušť

i prázdná ulice

 

ale nic tě polkne

je to ten jeden moment v čase

který rázem přestane být

nic netrvá věčně

ale je porodníkem všeho

 

 

IX.

kdybys při pohledu na svoje kosti mohl vyprávět

řekl bys jenom (a byl bys na to hrdý)

že jsi byl

 

vysycháš ale byl jsi koloběhem

tělo jako rakovinné bujení

a jeho místo v předivu všeho

pak jsi se začal scvrkávat

a ani sis nevšimnul

 

 

 

---