Dobrou noc, mumie

"A nyní se, děti, půjdeme podívat  do zámeckého parku a také na mumii."

Kdyby to byl školní výlet pro první třídu, určitě by dětičky zavýskaly radostí a se zvědavostí tomuto věku vlastní by se

rozeběhly po cestách parku zámku Kynžvart.

Jenže to nebyl výlet.

Dva měsíce v lázních. Děti od šesti let. Veliký kolektiv a tolik samoty.

Malý chlapec nebyl rád sám. Chyběla mu maminka a malá sestřička. Ta byla v Perníkové chaloupce.

"Tam v těch dveřích, odkud vychází modrá záře, tam leží mumie."

?????

"Aha, vy ještě nevíte, co to je?"

????

"Přece dávno mrtvý člověk."

Proč?

Odpověď na otázku v dětských očích na sebe nedala dlouho čekat.

"Když nebudeš včas spát, přijde si pro tebe. Tak dejte dobrou noc mumii, děti."

Astmatický záchvat na sebe nenechal dlouho čekat.

Chlapeček lapal po dechu, ale nechtěl, aby přišla mumie. Našli ho jen náhodou. Ještě nebylo pozdě.

Takových záchvatů bylo mnoho. Měl se tu z nich vyléčit.

Schoval si pár svých věcí a zabalil do povlaku z polštáře. Chytili ho za několik hodin v parku.

Musela přijet maminka a odvézt ho domů.

Sedával pak v koutě místnosti, kýval se zezadu dopředu a nemluvil. Nikdy neřekl, co se tam stalo.

Snad bylo cílem zocelit ducha, ale zdařilo se jen poničit křehkou duši.

Přežili jsme lázeňskou péčí socialistického státu.

Nemyslím si, že odloučení nemocných dětí od rodičů a sourozenců,

je  tím pravým základem pro vývoj zdravého jedince.

Asi jsme s bráchou hodně silní jedinci.

Ale ty vzpomínky zůstanou.