Vlasy

Vidět Flexu trsat muselo bejt k popukání, jenže on si tanec dopřával jen v soukromí svýho pidi bytečku. Navíc k tomu musel mít pádnej důvod, což nebylo zas tak často. Vlastně netančil skoro vůbec. V ten den to ale rozbalil na plný čáře. Jeho světlý rovný vlasy, na temeni žalostně prořídlý, lítaly ze strany na stranu, vyzáblý ruce křečovitě držely fiktivní kytaru a kroutící se hubený nohy odporovaly všem přírodním zákonům.

V přehrávači jel soundtrack k filmu Vlasy.

„I’VE GOT MY HAIRS!“ řval Flexa na celou bytovku, aniž si byl vědom, že pokud přidá ke slovu hair koncovku s, zpívá o chlupech. Koneckonců jeho vlasy připomínaly spíš hřívu vypelichanýho lva než chloubu zarytý máničky, kterou Flexa rozhodně byl. Vlasy pro něj byly vším. Když se před časem přestěhoval, aby začal, jak říkal, novej život, přestal i chlastat, ale vlasů, těch by se nikdy nevzdal.

Když písnička dozněla, Flexa si před zrcadlem pečlivě zkontroloval obličej, jestli není od malty, a vyrazil. Ještě donedávna by tím neztrácel čas, ale před pár tejdnama se seznámil s barmankou z místního nonstopu, kam si občas chodíval zahřešit na hracích automatech.

Jmenovala se Alena a měla mít v ten den službu. To už si Flexa za ty dny dokázal spočítat. Pokaždý si dal na baru kafe a klábosil s ní o všem možným. V pět hodin odpoledne byl podnik většinou prázdnej, a tak na sebe měli dost času.
Vyprávěla mu o manželovi, kterej se před lety oběsil doma v koupelně, synovi, kterej se chytil nesprávný party a možná skončí v kriminále, a taky o všech možnejch i nemožnejch plánech do budoucna. Dokonce se mu svěřila i s tím, že prodělala úspěšnou operaci nádoru na děložním čípku.
Většinou mluvila ona, ale to Flexovi nevadilo. Usrkával kafe, potahoval z cigarety a s úsměvem ji pozoroval, jak při svejch historkách září víc než blikající automaty. Dokázala mluvit i hodiny v kuse. Přebíhala od tématu k tématu, rozhazovala rukama, zapalovala si jednu mentolku od druhý a každou chvíli se Flexy ptala:

„Nenudim tě?“

„Vůbec ne,“ odpověděl pokaždý a žádal ji, aby pokračovala.

Kolem desátý se pak podnik začínal plnit. Flexa se rozloučil a celou cestu domů si marně lámal hlavu nad tím, proč Alenu nikam nepozval, proč jí neřekl, že se mu líbí, proč po ní jednoduše nevyjel.

Pravdou je, že se Flexa ženský naposledy dotknul před pěti lety a že celá ta avantýra proběhla v totálním delírku. Když na to tak vzpomínal, marně si snažil vybavit obličej oné ženštiny. Nakonec to vzdal, zapálil si cigaretu a namířil si to směr nonstop, připravenej do toho konečně praštit.

Podnik se nacházel v přízemí secesního domu. Ve výloze, která ještě před pár měsícema sloužila k vystavování dětskýho oblečení, svítil nápis Nonstop Herna. Jakmile Flexa nápis spatřil, rozbušilo se mu srdce v rytmu blikajícího neonu. Zaklonil hlavu, zatřepal hřívou a vstoupil.

Alena tam nebyla. Místo ní se na Flexu křenil podsaditej barman.

„Čau, Šmakoune,“ pozdravil ho Flexa, „Alena tu dneska není?“
„Alča Smažka?“
„Alena,“ opravil ho Flexa a letmo se rozhlídnul po prázdným podniku. V zadní místnosti na něho smutně poblikávaly hrací automaty.
„To si nic nedáš?“ zeptal se ho barman, když viděl, že se má potencionální host k odchodu.
Flexa zakroutil hlavou.
„Tobě Alča dlužila nějaký prachy?“
 „Proč se ptáš?“
„Protože dlužila všem,“ odpověděl s úšklebkem barman.

To, že jí Flexa půjčil tisícovku, barmanovi neprozradil. Místo toho se zeptal, kdy bude Alena zase v práci. Šmakoun hodil další škleb, dal oči sloup a hejbal pusou, jako by v duchu něco přepočítával:
„No, kamaráde, když to vezmu suma sumárum, hádám tak za rok až tři.“
Flexa se na něho nechápavě podíval.
„Zabásli ji,“ dodal barman.
„Co?“ dál nechápal Flexa. To už se posadil na barovou židli, zapálil cigáro a mechanicky napil piva, který Šmakoun natočil a položil na bar v naději, že se oběť chytí.
„Vařila s Pedrem perník u něho v bytě, tys o tom neslyšel?“ divil se barman a začal se zajíkat smíchy.
Flexa dopil pivo a čekal, až se ten skřet vysměje.
„O tom jsem neslyšel.“
„No tak to je fakt úlet,“ pokračoval mezi hlasitými výdechy barman, „vařili perník v bytovce, chápeš to? A pak jim to vybouchlo!“
Dostavil se další záchvat smíchu. Flexa vztekle típnul cigaretu a letmo se podíval na dno práznýho půllitru. Barman začal čepovat další pivo a povídal:
„Když bys šel na sídliště, tak uvidíš naproti tý vietnamský večerky ohořelý okna. Ty idiotský smažky snad zapomněly vypnout vařič nebo co, a když se vrátily, čekala tam na ně policie.“
Flexa do sebe obrátil pivo na ex.
„Žádnýho Pedra neznám,“ bylo jediný, co ze sebe dokázal vypravit. Ten exáč ho usadil na židli. Neměl sílu vstát, a tak si objednal velkej rum.
„Ty neznáš Pedra?“ divil se barman. „Honza Petrovský - král místních smažek.“
„Honza? A není to náhodou její syn?“ zeptal se z posledních sil smutnej host
„Pedro a Alčin syn?“ natřásal se smíchy Šmakoun. „To by byl teda incest jako Brno!
„Ona nemá syna?“
„Kdo ví? Ale Pedro a její syn? To se tedy povedlo!“

Flexa se pokusil o úsměv. Když to nevyšlo, kopnul do sebe rum a objednal si další.

***

Těsně před půlnocí do podniku vešli, nebo spíš vpadli tři opilí chlápci.

„Dobrej, pane Horák,“ uctivě pozdravil barman jednoho z nich.
„Čau Šmaky, kde jsou všichni?“
„Dneska tady chcípnul pes, je před vejplatou a světová krize v plným proudu, hihi… tak co to bude?“
„Tři Jamesony,“ poručil Horák, „nebo si dáš taky?“
„Služebníček,“ zakřenil se barman a začal nalejvat. Pak se Horáka zeptal:
„Slyšeli jste o Alče a Pedrovi?“
„No jo,“ přikývnul Horák, „dyk sme je tady s Romanem vlastnoručně zatýkali.“

Šmakoun se podíval na Romana. Doposud si myslel, že už zná všechny policajty v okolí. Navíc tenhle měl na takovou práci až moc dobráckej kukuč. Pak mrknul na toho třetího. Byl mu povědomej, ale nevěděl, kam ho přesně zařadit.

„Škoda Alči,“ pokračoval Horák, „zkurvenej fet… nebyla to špatná holka.“
„Jo, to nebyla,“ přitakal barman a postavil na stůl panáky.
„A jak šukala, to se nevidí, ty vole, ta ti ho dokázala přeblafnout… dokonalá pračka na čůráky. Vůbec bych jí čtyři křížky nehádal.“
Horákův zasněnej pohled doplul pod hrací automaty, kde spal Flexa.
„Kdo to je?“ zeptal se Šmakouna.
„Flexa, Venca Franěk, v létě se sem přestěhoval z Třeboně,“ spustil poslušně barman, „je v pohodě, jen trochu přebral. Ráno bude zase cajk.“
Horák se šel na spícího podívat. Roman a ten třetí ho následovali.
„Ale je pochcanej,“ poznamenal Horák, když ho špičkou svý kožený boty překulil na záda.

Flexovy vlasy se na černým koberci rozprostřely jako sluneční paprsky.

„To je v pohodě,“ ujišťoval ho Šmakoun, „pojďte na toho panáka. Příští runda je na mě.“
„A nemáme ho vyhodit?“ nabídnul se Roman.
„Ne díky, je to vážně v pohodě,“ trval na svým barman a mával na hosty lahví irský whisky.

Konečně se vrátili k baru. Ťukli si a vypili pití na ex. Šmakoun dolil skleničky.

„Ty vole,“ řekl znechuceně Horák a hlavou hodil směrem k Flexovi, „už aby ty zasraný máničky vymřely.“
„No jo, ubejvá jich,“ prohodil nejistě barman. Zapálil si cigaretu a nabídnul ostatním.
„Ty Kamile,“ řekl po chvíli ticha Horák, „skoč na stanici pro holící strojek.“
Takže je to taky policajt, pomyslel Šmakoun a mocně potáhnul z cigarety. Očividně zduněnej Kamil zavrávoral na židli a zahuhlal:
„Proč pro strojek?“
„Protože tady z tý pochcaný máničky uděláme normálního člověka,“ zasmál se Horák a na to i jeho kolega Roman. Šmakoun se o úsměv taky pokusil, ale obličej měl příliš ztuhlej. Sledoval Kamila, jak se kymácí ke dveřím, a doufal, že se už nevrátí.

***

Když Flexa otevřel oči a viděl nad sebou blikající automat, myslel si, že je to světlo na konci tunelu. V tu chvíli byl přesvědčenej, že už není mezi živejma a první, co pocítil, byla úleva, kterou v zápětí přehlušily návaly kocoviny.

S námahou se posadil a opřel se o jeden z automatů. V rozkroku a na vnitřní straně stehen spatřil vlhký fleky. Než se nad tím stačil nějak zamyslet, uviděl ustřižený vlasy, který se válely na koberci. Další pak bezvládně ležely na jeho ramenou. Vzal jeden pramen do ruky a držel ho před očima, dokud ze sebe nevydal hrdelní výkřik.

Šmakoun leknutím málem spadnul z barový židle, na který do tý doby klimbal. Flexa se dopotácel k baru a popadnul prázdnou láhev od whisky.

„Já to nebyl!“ vyhrknul barman, načež se skácel k zemi.

„TY HAJZLE!“ pištěl nelidsky Flexa. Barman si držel rozbitou hlavu a nebyl s to se pohnout.
Flexa do něj začal bezhlavě kopat. Když se barman pokusil vstát, vzal barovou židli, parkrát pod její váhou zavrávoral, a dal se do díla. Následoval jeden úder za druhým, dokud barman nezůstal bezvládně ležet.

Pak v odrazu výlohy spatřil svojí oholenou hlavu potřísněnou krví. Připadalo mu, že vidí umrlce. Lícní kosti mu z obličeje obludně vystupovaly, oči byly nepřirozeně vytřeštěný a zarudlý uši nekompromisně odstávaly, jako by ke zbytku vyzáblýho těla vůbec nepatřily.

Flexa ze sebe vydal další zoufalej výkřik a namířil židli proti výloze.

Ozvala se ohlušující rána.

Do podniku vniklo slunce. Jeho paprsky se odrážely od ležících střepů.
Flexa jeden sebral a odběhnul do zadní místnosti, kam se světlo nedostalo. Sednul si na zem pod blikající automaty. V ruce svíral kus skla. V jeho temným odrazu opět spatřil svůj obličej. Přiložil střep k levýmu zápěstí a vší silou zatlačil.

***

Když na místo dorazil Horák s Romanem, Flexa ještě žil, ale ty dva, jak se sklání nad barmanem, už neviděl.

„Zavolej Kamilovi. A včera jsme tu nebyli, jasný?“ zašeptal Horák kolegovi, kterej poslušně přikejvnul. Pak přešli k Flexovi. Do amputovanejch vlasů na koberci se vpíjela krev. Roman odvrátil zrak.
„Ten zmetek ještě dejchá,“ zamumlal Horák a odkopnul zakrvavenej kus skla od Flexovy rozříznutý ruky.

Václav Franěk alias Flexa to při přejezdu do nemocnice vzdal. Během svý poslední chvilky neviděl žádnej tunel, ani sám sebe, jak se vznáší nad svojí pozemskou schránkou, ale na svejch útlejch ramínkách opět pocítil prořídlou hřívu, která se v nekonečným prostoru vznášela jako křídla vypelichanýho serafína.