Něha v Celetné

Beas

Bezmasou jídelnou jde příjemná nálada, tady se lidé častují laskavým úsměvem. To v pravé české hospodě to jsou, pokud vůbec, gulášově pokřivená ústa, co se nese na pivním oblaku od stolu ke stolu. Lehká strava dělá lehkou mysl. 

Mateřství atomového věku

Ze stěn se sypou zrnka písku a jedlíkům skřípou mezi zuby. To mandalám v bezmasé jídelně zvoní hrana. Tuhle sobotu značí obměna rolí: namísto obvyklých párů v naději u několika stolů sedí matky se svými dospělými dětmi. Mluví, jako spolu mluvili několik desetiletí, jako by ten rozhovor neměl konce. Neprobírají možnost atomové války ani pohyby akcií německé automobilky. Jejich témata jsou prostá jako mateřství samo. Ale taky děsivá, až se člověk ptá: nevynalezl kdosi atomovou bombu, aby jen odlehčil atmosféru?

Tahiťanka

V paláci knih Neoluxor pracuje kreolka. Jako by ji sem vmaloval Paul Gauguin. Tahle dívka s namodralým drdolem a plnokrevnými rty ale neleží ve stínu palmových listů a na nahou kůži se jí nelepí horký písek. Vlastně vůbec neleží a není nahá. Postává ve stínů velkých příběhů, v oddělení dějin světa. Ale přece něco z atmosféry tahitského ráje uchovala, a tak se na kousky nahé kůže, které zůstaly nařízením dresscode nedotčeny, lepí horké pohledy mužů. Ach, ti vášniví čtenáři.

Otazníky vepsané do podbřišku

Příkopy jde žena ozdobená svým podbřiškem. Nijak velkým, ale výrazným. Skrývá ho za těsnou džínovinou, a přece světu dává na odiv. A ten svět na druhé straně podbřišku se pře o jeho pravou podobu. A taky snad co s ním dělá ta žena po setmění? maže ho kokosovým krémem? sahá si na něj často, nebo jen zřídka? přikládá k němu taky, jak cikán na krk nebožáka, břitvu? Otazníky vepsané do podbřišku.

Něha v Celetné

Hned za Prašnou bránou prasátko v kšírkách. Tluče kopýtky po dlažebních kostkách a srdce kolemjdoucích tlučou něhou. Celetná už celá duní tím souzvukem, až v Moseru na jejím druhém konci praskají šampusky. Je tady prostě krásně.