Společnost za neúrody jablek

Kdysi dávno se mělo za to, že svět byl utvářen. Minimálně šest dní, říkali jedni. Jiní si přesně jistí nebyli, ale věděli, že za den to rozhodně nebylo. Spolu s tím, jak byl svět odkouzlen, byly i otázky o původu zbaveny tajemství a staly se jako historie a evoluční biologie samostatnými žánry. Otázek přibylo a neustále přibývá, ale tajemství už je jen jedno: kdo je tím velkým správcem věcí vezdejších, jenž je tak pohotově a pečlivě ukládá ihned po narození do přihrádek vědeckých oborů?

S tím, jak se tázání po obecném vytratilo z běžné řeči, vymizel i existenciální rámec, v němž společnost dříve dokázala fungovat. Vykázali jsme určité problémy za hranice řeči a ohromně se těšíme z toho, jak je nyní přehledná. Ano, je přehledná jako úřední formulář, heslo nebo krátká textová zpráva. Jako byl v řecké báji Dionýsos roztrhán Titány na kusy, byl i obraz světa roztrhán. Ve starém příběhu je bůh opět složen a oživen; současný příběh zatím nenese známky touhy skládat obraz světa zpátky do jednoho rámce. Člověka zatím nic nenutí k takovému činu, ve světě hojnosti se lze usadit na příslušný čas do odbornické kanceláře a zbylý čas strávit podle vlastních představ.

Když Martin Heidegger ve slavném rozhovoru mluvil o tom, že „už jen nějaký bůh nás může zachránit“ a že je třeba připravovat řeč na to, abychom v kontaktu s takovým bohem obstáli, myslím, že mluvil o změně, která v důsledku krize západní civilizace nutně musí jednou nastat. Žijeme na dluh, který roste neuvěřitelnou rychlostí, na nedávno proběhlém semináři České křesťanské akademie to výstižně vyjádřil politolog Petr Robejšek: „Dluhy, které se hromadí den za dnem ve jménu udržování fikce, která je neudržitelná, budou jednoho dne muset být umazány. A s tím bude souviset hluboká krize, naše šance je této krizi se ne vyhnout, ale oslabit ji tím, že se včas orientujeme trošku jinak, to znamená odloučíme se od ideje konzumní společnost a neustále rostoucího blahobytu.“

Pokud by se takový neblahý scénář naplnil, pak se společnost opět ocitne na půdě studené, pusté a prosté. Heidegger „bohem“ jistě nemyslel nové náboženství, které by mělo přinést člověku spásu. Nejspíše měl na mysli to, že situace, kdy byl svět redukován na technickou správu všedních věcí, je dlouhodobě neudržitelná a bude muset být vystřídána situací, v níž se opět budou jako stěžejní jevit otázky po podstatě věcí. A protože ta situace může přijít naráz, třeba, jak upozorňuje Petr Robejšek, s totálním pádem měny, je třeba připravit se na ni alespoň v řeči. Slovník, kterým jsme svou řeč „obohatili“, nás rozhodně k zvládání takové situace příliš nekvalifikuje. „Korporátní řeč“, jak bych nazval newspeak šumící všemi těmi skleněnými mrakodrapy metropolí, spíše člověka frustruje: vše je zasvěceno „osobnímu růstu“, „aktivnímu přístupu“, „konceptům“, „projektům“ a „ideálnímu managementu“. Snad jen pojmová přeměna člověka v „lidský zdroj“ by mohla být dobrým anestetikem, neboť zdroj trable necítí.

Jak se může projevit za „neúrody jablek“ člověk v řeči nepřipravený? Bude znamenat náhlý úbytek slastných podnětů agresi, v lepším případě jen propad do deprese? Řečí není myšlen pouhý slovník, řeč je prostředek, kterým myslíme. Jak myslet v té záplavě utilitárních pojmů situaci, která do hry vrátí opět existenciální otázky? Jistě bude svolán „krizový management“, do kterého se vloží poslední naděje a ekonomové navrhnou nějaká řešení; protože ale tisknout do nekonečna peníze nelze, tak ta řešení budou odsouzena k nezdaru. Ne, o prvních otázkách ekonomové obvykle nepřemýšlejí. A přitom jsou to ony, z čeho je složena konstrukce společnosti: otázky po smyslu by měly předcházet dokonce i jakoukoli finanční transakci, přestože tomu tak není: zkuste se zeptat člověka v obchodním centru, jaký smysl vězí v koupi nejmodernějšího telefonu. 

Připomenu Heideggerův apel z jiného textu: nenechat se vyhnat z řeči do „pouhých řečí“. Jak zvláštně nedospěle pak působí ve světle takové obhajoby lidské řeči naše přísné zvědečtění a nelítostný odpor ke křesťanství. Křesťanství, jak se mnohokrát opakuje, není víra ve vousatého pána na obláčku, ale především příběhy, literatura. A ty příběhy ještě uměly pečovat o řeč, nedovolovaly upadat do „pouhých řečí“. Jakkoli jsme dnes poučeni o mnohém a závěry mnoha těch příběhů jsme prohlédli jako falešné, jejich výrazová síla zůstává neporušena. Pokud se obavy z konce blahobytu naplní, pak možná nezbude než oprášit staré knihy s jejich vůbec ne archaickým, ale naopak velmi moderním slovníkem. Pokud ovšem nebude pozdě.