Osud Štěstěny

      Štěstěna korzovala páchnoucími ulicemi. Kdo si ji představoval jako přitažlivou blondýnu, která chodí v růžovém, na obličeji má věčně tupý úsměv, vyzařuje z ní aura a

sex-appeal, má světlé oči a je bez ohledu na okolnosti permanentně šťastná, mýlil se. Na každého jednou dolehne špatná nálada, i vy máte někdy pocit, že je všechno zbytečné a špatné, chtěli byste vrátit čas, nebo se radši nikdy nenarodit. Vadí vám, jací jste, jak vypadáte, co děláte, jak to s vámi skončilo a vůbec vám vadí celý tenhle potrhlý svět. Prostě  na vás doléhají okolnosti a vy je zaškrcujete pesimismem. Tak tak se právě cítila Štěstěna, naivní, podvedená a (odpusťte mi ten výraz) blbá. Pro lepší představu se pyšní tímto: nadpřirozená bytost, pro nás obyčejné smrtelníčky neviditelná (tedy viditelná, ale jen když se jí chce), nic méně má onen zvláštní dar obšťastňovat nás (sem tam na mě zapomene..), je to dívka asi dvacetiletá, menší postavy s medovými vlasy, tak krásná až  hrozně ošklivá, má výrazný pohled, pár pih, dvě nohy, dvě ruce, hlavu, kůži, maso, kosti, svaly, krev, nos, ústa, dvě uši, srdce, mozek, žaludek, ledviny, játra, sliznici, hltan, hrtan…dále je velice inteligentní, moc se nevyspí, se štíhlostí to nijak nepřehání a oblečením nechává vyniknout svým oblým tvarům. A v jednom partu obličeje má znaménko krásy, které ji dělá ještě ohyzdnější než je. Takový malý Qasimodo v dámském provedení (tedy až na ten hrb)Tak ta si korzovala ulicemi malého městečka, kdesi na severu a litovala se. Zrovna když se tak flákala kolem hlavní brány místní tvrze do něčeho šlápla. Bylo to nestabilní, nechutné, hnědé, beztvaré, odpuzující a leželo to u cesty….Ale jí to bylo prostě jedno. Šla dál. Šla přímo za nosem, na cestu, bez startu i cílu. A při každém kroku slyšela chichtání. Ten chichot jako by vycházel odevšad a přitom odnikud a vzhledem k půlnoci tu nebylo moc objektů, které by chichotu byly schopny. Všichni byly zalezlí ve svých domech, lišky v norách, koně ve stájích, mravenci v mraveništích, no prostě byl nudný pozdní večer a všichni lidi měli tak nějak touhu jít spát dříve než obvykle, jen aby cítily bezpečno jejich postele a teplo rodinného krbu. A jak se asi tak cítí někdo, kdo nemá bezpečno, krb ( ještě k tomu rodinný) a postel už vůbec ne?

    Za toho nechutného optimistického chichotu tedy Štěstěna ušla asi dobrý kilometr než se ocitla u jezírka, jehož vodní plochu pokrývaly lekníny a jen díky nim byste si jeho vodu barvou nespletli s trávníkem. Stála u toho močálu a znuděně zírala na měsíc. Bylo krásné vidět ho dvakrát, jak se z celou oblohou zrcadlí tam, kde ještě neměli lekníny svoji nadvládu, třpytil se tam spolu s Velkým vozem a s každou dopadající kapkou studeného deště se zachvěl. V dálce se ozývalo houkání sov a symfonický orchestr žab měl koncert.… Právě teď jeden muž umírá, protože hold neměl štěstí v kartách, no ono se  švindlovat nevyplácí, jo jenom ta kapka štěstí mu chyběla….Jí to ale bylo jedno. Ta teď totiž litovala sebe a ne nějakého budižkničemu, který si za to mohl sám. Proč zrovna ona??Co provedla??Žije si tady od začátku, ale co tak hrozného udělala, aby tady pořád lítala a ohrabávala lidi, aby se jim dařilo….Jo Osud si nevybírá. Ano obnáší to jisté ,,výhody“ nemáte menstruaci, jste nesmrtelní, forever joung atd., ale pořád je převyšují ty s předponou –NE. Tak například je to nuda, mohlo ji to bavit tak těch tři sta, no pět set let i když sedm set, ale teď, když se to leda dá vynásobit dvěmi a ještě k tomu nějakou tu stovečku přičíst  to prostě ztratilo svoje kouzlo, přestalo to být atraktivní. A ano, dělala tuhle práci vždy neviditelná, kdo by chtěl štěstí za cenu, že ho bude nějaká šereda ohrabávat.A musela jíst a pít a sem tam chytla nějakou tu ošklivou chorobu.  Ten, kdo by neviděl tu její mladou tvářičku, bez jediné vrásky, svěšené vyprahlé kůže a jediné plastické operace, by zřejmě pomýšlel nad krizí středního věku. Popošla ještě blíže břehu a zase její uši zachytily jenom: hihihi,  hihihi.A Štěstěna toho měla po krk, vydala se tedy vstříc bažinaté H₂O. Zatoužila vydat se do náruče studené vodě, která by laskala její tělo a pak by si za to Smrt vzala daň. Vodou by se rozlehlo poslední vydechnutí, než se její plíce zcela naplní vodou. No prostě začala mít sebevražedné sklony. Jedním skokem hravě zdolala vzdálenost mezi ní a zavitými poupaty leknínů (ha ha ha), pak ji pohltily litry té nestydaté páchnoucí břečky. S ozvěnou šplouchnutí dopadla do toho velkého zrcadla. Dobrých pět minut celá hladina jezera bublala, že to vypadalo, jako by dosáhla teploty varu. Pak se ozývalo v malých intervalech cákání, šplouchání, šustění, chrastění, cinkání, skučení, bučení a skončilo to sprostým rykem. ,,No ano, kráva jedna stará sem. No jasně když to nešlo patnácet let, proč by to ,žejo, mělo jít teď.“Klela nahlas. Z vody se vydala loudavým krokem a co se jediné stalo bylo: hihi hi hi. Vlasaté zvíře se z vody dopotácelo do rákosí (cha cha cha)…Zjevem, byla srovnatelná s Jožinem z bažin, Godzilou a mentálně narušeným nosorožcem.Už jí to bylo jedno. Žuchla sebou do trávy na pahorku a dívala se nikam. Byla jí zima; ze všeho nejvíc nechápala, proč teď byla promočená na kost, ale neutopila by se ani kdyby si pod tou vodou postavila barák. Promáčené lněné oblečení se jí lepilo na kůži a nepředstavitelně studilo. Kapky, které z ní stékaly se spojily v malé stružky a rychlostí světla odtékaly nazpět do rybníka. Zula si boty a silou s nimi mrštila o zem. ,,Au, si vyprošuju. No tohle už nestrpím.“Dívala se zmateně na svoje sandálky, pořád na nich byl přilepený ten hnědý Cosi. A to Cosi se na ni hlasitě zasmálo. Takže Štestěna se svými sandálami začala rozmlouvat: ,,No vy se mi nesmějte, škrpály jedny rozpáraný.“ A aby toho nebylo dost škrpály jí odpověděly: ,,Komu říkáš škrpále, ty náno jedna pitomá, se podívej na sebe, hihihi, to je nějaká nová móda a ten sexy účes, a pozor leze ti po hlavě žába a ta pijavice je tvůj domácí mazlíček?A promiň já taky slyšela, že je to zdravý.“ Štěstěna ty svoje sedmimílovky chvilku nepochopeně pozorovala, ty však tu svoji hubu nevymáchanou nezavřely: ,, A je slušný představit se, když z někym mluvíš.“ Štěstěnu to už ani nepřekvapovalo. Copak, vaše boty s vámi nemluví??,, No senza, sem se jenom zbláznila. Šplouchá mi na maják, jinak je všechno okej. A sorry, teší mě střevíčky. Ta, jenž si Vás dovolila ošoupat je Štěstěna. Těší mě, Pravá boto, ráda Vás poznávám, Levá boto. To mám, ale společnost. A né, neříkejte, že ponožky zůstanou pozadu. Halo ponožky, teší mě. Copak?Jste nějak potichu. Ehm. A je slušný říkat slušné“ Rozvykládala se. ,,Ty pytla, no to sme tomu dali. Hihihihihi. Já sem … Smůla.“ Ohlásily boty galantně. ,, No tak takovej for, ha ha ha ha už se směju. Teda na vtipy takovýhohle kalibru už sem krapek stará, tak mě omluvte, že je nedokážu patřičně ocenit.“ Nevěřila Štěstěna holé skutečnosti. Přiznat si pravdu je ostatně vždy těžké. ,, Ha ha ha ha, “ zasmály se samochodky ironicky

,, no jenže on to, pusino, není fór.“ Štěstěna zírala do prázdna. V její hlavě se právě odehrávala oslava A LA Pesimismus a Optimismus nedostal pozvánku, zato se dostavila se svými kumpány Ignorace. V tomhle stavu zůstala asi deset minut a pak se osmělila:,,Jo, a co tady v tom případě, zlatíčko, děláš?!“ Hmota si nebrala moc času na rozmyšlenou a vyhrkla:

,, No coby, hi hi hi, lepím se na paty.“ Štestěnka se usmála, pokrčila rameny a zírala opět na svoje oblíbené nic. Fajn, Štěstěně se lepí Smůla na paty. Ještě by to chtělo, aby ze křoví vyskočil Rákosníček a je to kompletní sestava.Nevyskočil. Jak si to s námi Osud ošklivě zahrává. ,, Tak to mi Smolenko promiň, ale že by ses zhmotnila do něčeho lepšího….Tady nebudu promlouvat s hovn…blátem na svých botách.“ Prohlásilo Štěstí rozhodně. Ozval se jemný  cinkavý zvuk a boty se navždy utišily. Vedle Štěstí se posadila dívčina. Hříšně krásná. Usmívala se. Byla to blondýna, měla světlé modré oči, husté řasy, tmavé obočí, plná ústa a perfektně bílé zuby. Byla vysoká a její šatičky měly velké rozparky a skvěle lichotily její hubené postavě. A byly růžové. Štěstěna se na ni  podívala a měla ještě zhnusenější a zakomplexovanější náladu než před tím.  Jazykem si přejela po svých křivých zubech, kde se zubnímu plaku podařilo o škálu různých barev žlutou počínaje, šedou konče. Jako to hovno mi teda byla příjemnější, pomyslela si Štěstěna závistivě. Přes ty zápory, jež jejich vlastnosti vlastnily, přes ty rozdíly, jimiž se tolik lišily to dalo vykvést velkému přátelství. Bohové nešetřily je, tak ony nešetřily bohy. Sice se říká ,výstrahou se učte spravedlnosti a neopovrhujte bohy´, ale co, zákony a zákazy jsou tady koneckonců od toho, aby se porušovaly. A takhle nějak to pokračovalo celý jejich život. Život, jak ho umíš užívat, je dlouhý. A byl. Ztrácely a nacházely, objevovaly a zapomínaly a …. bloudily.