O hrochovi v tramvaji

Představte si, když malý hrošík pláče, ty jeho slzy zklamání?

Máte?

Tak jak se tedy stalo, že jeho duše strádá, povím vám, abyste věděli.

Narodil se v ZOO v Praze, ale je tomu už drahno let, ještě vládli komunisti, ale hrošíku bylo ejhle jedno odkud fouká vítr, kdo maže mu kolem huby med.

Tedy obrazně řečeno.

Jeho odvěkým snem všech hroších snů bylo cvakat zuby lístek tramvajový, dělat lidem službu, po městě se elektrikou projíždět.

A že psal stohy listů, jen aby mohl tohle provádět, ale soudruzi naši milí řekli, ne to není v zájmu lidu, pustit do tramvaje hrocha z Nilu.

Plakal, plakal, nu celá léta, v kotci pro hrocha a už si myslel, je to pravda, jsem obluda, co jen vylezla z bahna.

Ale co to bylo náhle slyšet, cinkot klíčů od všech dveří, nová doba přišla, stele se teď  legitimacemi divé zvěři.

A to že byla ta revoluce, svitla naděje hrošíkovi a také že ano, noví páni pověděli, to co dělali oni, my nebudeme, zvíře půjde štípat lístky do historické tramvaje.

Hrocha štěstí přetéká do bazénového kanálku, strojí se do uniformy z modráků. A jeho den opravdu přišel, ale jak jste již četli ze začátku, zklamání ještě horší, než si myslel, že zažil náš hrdina hroší, mělo na kahánku. Tramvaj č. 7, co má dlouhou dráhu smutně plula ulicí, ve vagóně stojí uplakaný průvodčí, z hroší kůží na trh šel, ale nikdo k němu do vozu nevstoupil, že budí hrůzu, hroch pochopil, cvakat lístky chtěl a jeho sen se skoro naplnil, ale lidé se ho báli, takové slzy ještě u hrocha nikdo neviděl.