Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePlosím, madam!
21. 07. 2015
16
11
1466
Autor
Marcela.K.
zavřu oči
a zase vidím běžet naší ulicí děvčátko
botky od bláta
tepláky s vytahanou kapsou plnou dětských pokladů
a v ruce kytka pomněnek pro maminku
Anežka mi podává dopis. S dědečkem došli ke schránce, která visí na plotu hned vedle branky.
Měla štěstí. Ve schránce byl opravdový dopis a žádné letáky ze supermarketů, ani úřední obálka tištěná na počítači.
„Babička nám ten dopis přečte nahlas…říká děda a Anežka čeká.“
Nedočkavě trhám obálku. „Bratr farář píše,“ oznamuji to, co už manžel ví. Typický, nezaměnitelný rukopis… Známka na obálce. Kolik vlastně dnes stojí? Místo ceny jen tiskací písmeno A. Obrázek zajíce s pomlázkou vykreslí na mé tváři jen posmutnělý úsměv. Vím, že autor dopisu už nemá tolik sil, aby došel na poštu a vybral si známky sám. Možná by mu dnes paní za přepážkou ani známku vybrat nedala.
Poděkování za blahopřání k jeho „osmičkovým“ narozeninám spolu s díky za zprávy z naší rodiny končí větou, ke které se po dočtení celého dopisu vracím: „Ta báseň, Marcelo, kterou jsi přiložila k dopisu, mě velmi oslovila. Patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsi napsala. Napadlo mi, že bych ji mohl doporučit do kalendáře Blahoslav 2016, pokud bys s tím souhlasila.“
Někdy stačí brnknout na citlivou strunu.
Jak bych mohla nesouhlasit, když mé nejkrásnější psaní má na svědomí právě tento starý a moudrý pán.
„Plosím, madam!“ Anežka přiběhla do kuchyně a podává mi dvě červená rajčata, která mi ve skleníku utrhl děda.
Směju se. Dívám se na holou prdýlku, která utíká za dědečkem, aby mi mohla donést salátovou okurku a pažitku. Pak sedí vedle něho na lavičce a loupou hrášek do polévky.
Stýská se mi často po tom malém hnědookém děvčátku, které běhávalo naší ulicí.
„Plosím, madam!“ Anežka mi podává misku se zelenými kuličkami a směje se, protože ví, že říkat babičce madam je přece legrace.
„Kolik je ti roků?“ ptá se děda.
„Pět!“
„Nene, tolik ti není. Jsou ti dva!“
„Pět!“ trvá na svém Anežka.
„A kolik máš uší?“ ptá se děda.
„Pět!“
„Ha, ha – dvě!“ směje se děda a zkouší to dál.
„Kolik máš očí?“
U šesti nosů toho raději nechá.
Modrooká Anežka je kopií svého táty, našeho prvorozeného syna, ale když se na ni dívám, její veliké zvídavé a šibalské oči mi připomínají děvčátko, které tak dobře znám.
Po obědě se jde spát.
„Dědeček ti poví pohádku.“
Anežka poslouchá …i ovečka, medvídek a nána.
Stojím u otevřeného okna ložnice a přes rozkvetlé muškáty se pokouším zastavit fotoaparátem čas.
Dědeček usnul dřív než ta malá.
Dívám se na ně a vím, že to moje stýskání je vlastně úplně zbytečné…
11 názorů
Marcela.K.
10. 08. 2015:-) ty vždycky...
Marcela.K.
24. 07. 2015Děkuji všem komentujícím za zastavení a chuť přidat pár slov ...mám radost, když dokážu někoho tak lehce vyladit na stejnou strunu.
Moc pěkný text, potěšil, pohladil... člověk v létech cití některé věci jinak, než mladí, s tím se nic nenadělá.
Tvoje vyprávění je nepřekonatelné. Čtenář si zavzpomíná, zasní se, zapřemýšlí....***
Hezky ,,namalované" obrázky. Ten první je z takových těch starých hnědých fotografií, ten druhý už možná na tabletu - digitální... A přesto mají k sobě tak blízko. Moc pěkné...***