Bardův odkaz

Jemně prohrábl struny své loutny. „Teď zahraji jednu ze svých melodií, určitě se vám to zalíbí. Předtím si však dám hlt toho báječného vína.“ „Jen si dej,“ pobídl ho jeden ovíněný barbar, který byl navlečený ve špatně padnoucí kazajce. „Džbánek tady pro barda na můj účet. „Už se to nese,“ zabručel brunátný, zavalitý hostinský a přinášel ke krbu kde se bard ohříval. Ten děkovně přikývl a zavdal si vína přímo ze džbánku. Pak usedl na židli blízko krbu a začal hrát. Prsty mu pluly po strunách s neuvěřitelnou ladností a lehkostí. Všichni v hostinci byli u vytržení. Čím více popíjeli, tím více upadali do únavy, což se ovšem netýkalo hrajícího barda. Ten měnil témata z vodní hudby na svištivou vzdušnou, přes burácivou ohnivou až po dutě znící hudbu vycházející přímo ze země. Jak tak měnil témata, všude se rozrostly květiny, vzápětí hořely modrým plamenem, nakonec uvadaly pod přívaly vody a jejich zbytky rozfoukal vítr po celé místnosti. Všem se najednou vybavovaly vzpomínky, kterých bard za své cestování nasbíral spoustu. Najednou hostům před očima stál mladý světlovlasý elf, který za pomoci básní, jejichž řeči nikdo nerozuměl, vyznával lásku nočnímu nebi, měsíci, pak zase zapadajícímu slunci a ohnivě zabarvenému nebi. Obraz střídal obraz. Během chvilky tam stál tentýž muž, již o něco starší a skláněl se nad tělem mladé krásné elfí dívky, která byla probodnuta černým šípem. Opodál stál muž bez obličeje se zlatým lukem v ruce. Pak se objevil černovlasý mladý člověk – bard sám osobně, ještě mladý – a hovořil v elfím jazyce s oním elfem, který byl již prošedivělý. Oba se zvedli od mizejícího stolu, popadli své loutny, které se tam z ničeho nic objevily. Rozehráli symfonii akordů, ve které se utopily všechny obrazy.