Zvláštní útvar Jiskra: Lovec

            Dnes do práce nepřišel nikdo pozdě. Jakoby závažná událost rozezněla ranní budíky hlasitěji a rozehnala dopravní zácpy. Zhasl jsem v kanclu světlo a kývl na Marinu, naší dispečerku, aby zapla holografickou projekci vzpomínkových fotek. Náš kapitán Bojan včera umřel a my právě započali rituál přechodu. Posadili jsme se a židli úplně vepředu nechali volnou. Nikdo nepochyboval o tom, že Bojan na ni právě sedí.

            Když normální člověk vydechne naposled, jeho duše se přesune do zásvětí jen na pár vteřin, aby se zbavila všeho světského, než se definitivně rozplyne a přestane existovat. Baví mě o zásvětí smýšlet jako o dekompresní komoře mezi realitou a nicotou. Ne každého ale takto hladké vyvanutí čeká. Ten, kdo má na začátku rodokmenu poloboha, dokáže v zásvětí i zestárnout. A Bojan, ten byl takový případ. No a mě to vlastně taky dříve či později čeká.

            Když se před několika tisíci lety lidé začali zabíjet nejen mezi jednotlivými tlupami, ale i uvnitř nich, ztratili bohové trpělivost a seslali na zem polobohy. Měli za úkol v lidském společenství fungovat jako jakási nezkorumpovatelná stráž a dlouho se jim to dařilo. Nicméně každá bytost, ať už božská nebo lidská, časem podlehne pudové tužbě šířit své sémě. Polobozi tak občas ulehali s lidmi a jejich mocné děti taky. Původní vyslanci bohů však časem zestárli a odebrali se do vesmírných dálav a jejich moc se z potomka na potomka ředila. Někteří z nás tak v sobě i dnes nosí drobnou částečku poloboha, které říkáme jiskra. Jiskra nám dává podivuhodné schopnosti, ale o síle původních polobohů si můžeme nechat zdát.

            Bojan kupříkladu uměl manipulovat s lomem a intenzitou světla, což se v terénu tuze hodilo. Stačilo padouchům „zhasnout“, nebo světelným paprskům zakázat, aby se od členů policejního útvaru Jiskra odrážely a skryly je tak před zraky podezřelých. Včera ale Bojanovy schopnosti měly derniéru. Zasloužené volno jako vždy trávil se svým starým sporťákem na okruhu. No a v poslední zatáčce ho čekala nastražená bomba. Teď chudák vězí v zásvětí a my ho z kanclu zdravíme.

            Problém zásvětí, podle výpovědí jeho residentů, tkví v bezmoci zakoušet kvality běžné reality, přestože je neustále na dohled. Tato sféra existence je popisována jako šedivá, podivně roztáhnutá kopie fyzického světa, kde ale fyzikální zákony nemají žádnou váhu. Ze zásvětí je možné do běžného světa nahlížet a pohybovat se v něm, ale naopak to neplatí. Žádný živý není schopen rozpoznat přítomnost mrtvého. Nijak zvlášť se tam netěším. Jediný způsob, jak se odtamtud zase dotknout života, je vstupovat na delší chvíli do těla spících a na okamžik do těla zemřelého, které právě překračuje hranice mezi životem, zásvětím a nicotou.

            Když zemře člen našeho útvaru, čeká se, že bude chodit do práce dál a to i přes ztrátu fyzického těla a zvláštních schopností. Agent v zásvětí má zase jiné výhody. Může vidět leccos z našeho světa a sám viděn není. Ale proč by to měl dělat? Proč by ho mělo zajímat cokoliv ve světě, o který přišel? Policie města Požarje kompenzuje těly, spícími těly. Ředitelství ve spolupráci s městským úřadem pro každý měsíc vypíše seznam lidí, do kterých může polobožský zesnulý po nocích vstupovat a ovládat je. Dokonce město platí nebožtíkovi jakoukoliv útratu v limitu osmi stovek na noc. Většinou se jedná o spící bezdomovce bez perspektiv, aby nikdo úřad nenařkl z amorálnosti. I tak to s morálkou nemá nic společného.

            Seděl jsem doma na posteli a v hlavě bilancoval ten nahořklý obřad. Kolegu a velitele jsme přece neztratili napořád, jen se přesunul. Tak proč je to tak divné? Byl jsem unavený a můj filozofický náhled na svět se kolébal mimo vytyčené hranice. Ideální situace pro dobrou noční můru. Kéž by. Ale opravdu, dnes by to vyjít mohlo!

            Má niterná jiskra mě totiž obdařuje mírnými telepatickými schopnostmi. Nemůžu z lidí dělat své loutky a přikazovat, co se mi zlíbí. Mohu v nich jen číst a ukazovat jim mé myšlenky. Po nocích tak sbírám do paměti dostatečně vividní a hrůzostrašné sny, abych jimi mohl v akci rozhodit zločincovu pozornost. Ideální je, pokud se stíhaná osoba pod tíhou mé vize zhroutí. Můry, po kterých se grázl ani nepomočí, hned vyřadím.

Dal jsem si pod hlavu ten nejhorší měkký polštář, co mám, abych zvýšil pravděpodobnost nepříjemných snů. Víčka mi klesla a ústa se otevřela při hlubokém výdechu.

            Hmatal jsem zběsile kolem sebe, ale všude samá pytlovina. Hledal jsem otvor, ale marně, ani šev. Začal jsem mít mokrá záda víc a víc, jak jsem uvězněn tkaninou klesal pod hladinu. Udeřil jsem pěstí nad sebe a tvrdě jsem narazil. Že by led? Pak jsem zjistil, že v pytli nejsem sám. Přetočil jsem se a prsty hrábl do něčeho mazlavého. Byly to zbytky masa a tuku na žebrech tlejícího ženského těla. Z úst se mi místo křiku draly bubliny, které podráždily hady schované v lebce mrtvoly. Když jsem viděl, jak se to klubko podlouhlých těl rozmotává, modlil jsem se, abych se už brzy utopil.

            Náhle semnou prudce škublo.

            Zvuk policejních houkaček v rytmu techna, někdo volal z práce.

            „Tady poručík Aleksander Andraž.“

            „Zdravím poručíku, tady Marina.“

            „Ahoj Mari, nudíš se na noční? Asi ne, viď.“

            „Právě přišly snímky z termovize dronu B7 nad západem Požarje.“

            „Můžu hádat? Samá červená, ale o restauračku nejde.“

            „Přesně tak.“

            „Dokud lidstvo nezapomene, jak rozdělat oheň, bude se perník vařit pořád. Hned tam budu.“

            Na stanici už čekal Janéz, můj obří kamarád a kolega. Našli jsme ho v Drožanských jeskyních na jihu. Neumí a ani fyzicky nemůže ovládat naši řeč, takže jsem tam byl tehdy povolán jako telepatický vyjednavač.

            Janéz je lidské podstavy, má něco přes dva metry a hlavu má šakalí. Jeden by u něj tak nějak čekal srst, ale místo toho je pokryt černými tuhými šupinami. V tlamě má navíc malou čnělku, která umí rapidně zvýšit svou teplotu. Když pak vydechne hořlavý plyn, který se mu tvoří v útrobách, člověk by si pomyslel, že autory fantaskních legend a románů popisujících draky chrlící oheň inspiroval právě Janéz.

            V jeskyni byl úplně sám a v okolí se nenalezly žádné kosterní pozůstatky podobných tvorů, jen jeho potravy. Když jsem k jeskyni přijel, myšlenka dala myšlenku, později lejstro dalo lejstro a nakonec skončil u nás. Bál jsem se, že nám ho sebere vláda, vždyť filmů s roztomilou příšerou z neznáma, kterou chtěli agenti unést pro nemorální potřeby, jsem viděl nemálo. Úřadu jsem tak řekl, že Janéz, jméno jsme mu museli přece dát, souhlasí s prací u policie a pokud by snad byla ohrožena jeho svoboda, přinesl by světu zhoubu v nepředstavitelné podobě. Tu poslední věc jsem si samozřejmě vymyslel.

            O jeho původu jsem ale nic nezjistil. Dokonce ani nevím, jestli má jiskru. Intelektuálně je velmi vyspělý a do svého podvědomí mě při telepatických rozhovorech nevpouští, což zatím umí jen bohatí zločinci, kteří platí velké peníze za mentální trénink.

            Kývli jsme na sebe a nasedli do transportu. Normálně bychom použili helikoptéru a neuchylovali se k našemu hi-tech prostředku, ale při zátahu na varnu pervitinu by mohl hluk motoru vařiče varovat. Transport načetl trajektorii, trysky se do toho opřely a vzápětí zase utichly. Kapsle se zhoupla a nesla nás do pořádné výšky někde nad cílovou budovu.

            Na panelu se rozsvítila zelená a s Janézem jsme vyskočili. Padali jsme nočním Požarje a zraky upírali na střechu pod námi. Pár desítek metrů nad budovou jsme udeřili rukou o hruď, aby se otevřely částicové perutě. Z desky na zádech vystřelila obrovská světelná křídla, která nás výrazně zpomalila. Jako dva andělé strážní jsme dopadli na střechu, načež se blyštivá pírka rozptýlila na tečky podobné světluškám.

Jestli pak je dnes ve službě i zásvětní kapitán Bojan, říkal jsem si, když jsem se porozhlédl. Na střeše nikdo nebyl. Tiše jsme s Janézem seskočili poklopem do nejvyššího poschodí. Teplý vzduch a smrad mě praštil přes nos. Kolega s hlavou šakala musel se svým čichem trpět daleko více. Před námi byla dlouhá chodba se zavřenými dveřmi na konci po levé ruce. Udělal jsem ještě dva kroky, než jsem ucítil přítomnost několika cizích vědomí za stěnou. Ponořil jsem se do jejich myslí a prohlížel si, jak by reagovali na ozbrojenou hrozbu a další hypotetické scénáře.

            „Tihle budou vždycky střílet, ale předpis je předpis, musím jim dát možnost. Třeba se někdy konečně spletu,“ řekl jsem telepaticky Janézovi.

            „Dobře, nakresli mi značky.“

            Vzal jsem černý fix a na stěně přibližně vyznačil, kde podezřelí stojí. Připravil jsem si pistoli a šel ke dveřím, zatímco Janéz si prohlížel křížky na zdi.

            Kopl jsem do dveří a současně řval: „Policie Požarje, ani hnout!“

            Nepletl jsem se. Ochranka vařičů okamžitě sáhla po zbraních. Rychle jsem hodil po každé hlavě mou nejnovější noční můru o pytli a hadech a schoval se za regál. Cítil jsem, jak se místností rozlézá panika a strach. Slyšel jsem žuchnutí na zem, potom přišel pach moči. Někdo se buď bál hadů, utonutí, nebo obojího. Náhle ale kolem mě prosvištěla kulka a stěnu přede mnou rozervala na kusy. Vida, explozivní náboje. Ohlédl jsem se a spatřil jednoho řízka, jak se kryje za lavicí a na slepo střílí. Snažil jsem se navštívit jeho mysl, ale zastavila mě neviditelná vrata. Zaměstnavatel tomuhle platil mentální obranu. Telepaticky jsem dal signál a směr Janézovi. Ten prorazil betonovou zeď jakoby nic, chytil chlapa pod krkem a dechem mu zapálil hlavu.

            Ostatní ochrnuté hrůzou jsme spoutali a nechali ležet, ať můžou nerušeně bojovat s nočními můrami. Telepatickým sonarem jsem otestoval patro pod námi. Někdo tam byl, ale pozice jsem měl zastřené. Tohle byla elitní ostraha kompletně vybavená mentální obranou. Vysvětlil jsem Janézovi, že pod námi už je pravděpodobně samotná varna a musí tak zapomenout na plamenný dech, abychom nevyletěli do vzduchu. Už tak to bude se štěkajícími pistolemi problém.

            Nasadili jsme si tmavé brýle a já vytáhl oslepující granát – prostě schopnosti kapitána Bojana v piksle. Odjistil jsem ho a Janéz mocně dupl. Oba jsme se propadli stropem a já vytrčil paži vpřed. Granát vydal záblesk. Ochrankáři se potáceli, ale jejich počet a palebná síla v rukou, to už bylo nad naše síly. Zatraceně! Nepřátele začali pálit naslepo, zatím mimo nás a vznětlivé nádoby. S jiskřičkou naděje jsem střelil do hlavy chlapa s tím největším kanónem. Odporoučel se k zemi. Něco v něm ale škublo, zvedl se a postřílel ostatní kolegy okolo sebe.

            Mrkl na mě s úsměvem: „Vedeš si dobře Aleksi!“

            „Díky kapitáne!“ vydechl jsem nadšením.

            Potom se ochrankář opět skácel. Mrtvola je na pomezí reality a zásvětí jen několik vteřin, které kapitán Bojan využil skvěle. Teď už kapitán zase trčel v zásvětí a koukal na nás. To ale neplatilo pro duše ozbrojenců válejících se ve vlastní krvi. Bez jiskry v těle jejich „já“ jen zásvětím prolétlo a rozplynulo se do nicoty.

            „To bychom měli,“ řekl jsem, když Janéz roztrhl posledního protivníka.

            „Další vědomí v budově už necítím.“

            Procházeli jsme postupně poschodími a nenašli jsme nic překvapivého. Zkrátka hnusná, smradlavá varna pervitinu.

            Když jsme ale vstoupili do suterénu, Janéz zavrčel opovržením a já zaklel. V malé místnosti stála oprýskaná vana napuštěná ropou a v ní bezvládně leželo tělo mladého muže.

            Takže Požarje navštívil lovec. Asi si to tu dole pronajal. Uvidíme, jestli naši vězni z vrchního patra o tom budou něco vědět.

            Když někdo usmrtí člověka obdařeného jiskrou poloboha, zůstane v zásvětí, tak jak se to stalo Bojanovi. Pokud to ale taková bytost schytá kulkou vyrobenou z ropy, ve které byl někdo zavražděn, má to definitivně za sebou a míří rovnou do nicoty. Ropa, která obsahuje prastarý přeměněný rostlinný a živočišný materiál, je médium, které leží v obou sférách existence zároveň. Když pak někdo v ropě utone, tak jako v téhle vaně, její strukturu to mnohonásobně zesílí. Takto koncentrovaná dávka smrti, zásvětí a běžné reality pak zmate brány mezi sférami a duše se doslova rozskočí v nicotě.

            Náš rozhořčený proud myšlenek byl přerušen výstřely. Někdo nahoře postřílel všechny zadržené osoby a utekl.

            Na stanici jsme podali hlášení. Teď už zbývalo jen vyslechnout zprávu od Bojana. Bezdomovce, do kterého měl kapitán během spánku vstoupit, někdo zmlátil tak, že skončil v nemocnici s krevní transfúzí. U lůžka jsem stál já a naše zapisovatelka Nastja. Bezdomovec byl držen v umělém spánku, takže Bojan do něj mohl v klidu vstoupit. Muž pootevřel oči a suché rozpraskané rty se rozpohybovaly.

            „Aleksi, to byla mela, viď. Každopádně mám z mise několik postřehů.“

            Kapitán utichl, když do místnosti vstoupil doktor, aby ležákovi vyměnil téměř prázdný balíček krve. Jakmile se zabouchly dveře, pokračovali.

            Bojan popisoval dění na jednotlivých patrech varny, když mu obličej zkroutila bolestivá grimasa. Podíval se na hadičku u transfúze a sprostě zaklel. Tělo se začalo nekontrolovatelně třepat a kapitán křičel jako by ho na nože brali. Nemohl z ležícího bezdomovce vystoupit. Pak přišlo ticho.

            Vytrhl jsem kanylu a přičichl si. Byla to dobarvená ropa. Bojan se roztrhal do nicoty a já mohl jenom přihlížet. Okamžitě jsem tryskem vyběhl a hledal doktora, který tohle provedl. Všem, které jsem potkal, jsem okamžitě do mysli hodil podobu toho chlapa. Neúspěšně. Nikdy tady nepracoval a zahlédlo ho jen pár lidí v čekárně.

            Nejdříve bomba na okruhu, ropa ve varně a teď tohle. Pravděpodobně tato místa propojoval jeden člověk, který si naplánoval dvoustupňovou vraždu kapitána. Ve varně jsme našli jeho místnost, takže svoje jednání pro jistotu zrychlil. Znám tyhle lovce. Nedají si pokoj. Pečlivě plánují každý tah, každé riziko a my jsme až teď obhlídli šachovnici. Tak strašně jsme pozadu! Jaký je ale motiv? Peníze? Xenofobie z kvalitativně jiných tvorů? Dobře, Dobře. Vždyť se to zvládne, prostě kopnu do figurek.

            Jel jsem domů metrem. Ta kolekce unavených a protáhlých obličejů okolo mi dávala jistotu, že ve spánku přijde vydatná noční můra. Ale k čemu?

            Usadil jsem se na gauč, polkl tabletu a pustil si k večeři zprávy. Prášek zabral a já pozvolna nechal víčka padnout. Nedlouho poté zazněl kdesi venku výstřel a oknem mého obýváku se prodrala kulka. Zavrtala se mi hluboko do čela a z otvoru v lebce vytekla černá tekutina. Ten bastard do mě střelil ropu. Říkal jsem, že zrychlil své kroky. Chtěl mě poslat rovnou do nicoty. Podcenil ale mou horlivou touhu po spravedlnosti a vítězství. Tabletu, kterou jsem polkl, v práci fasujeme pro případ krajní nouze. Pokud je sebevražda nejlepším východiskem v dané situaci, máme právo si smrtícím práškem pomoci. Stihl jsem tak uniknout do zásvětí dříve, než se mi v hlavě usadila ropná střela. Šachovnice spadla ze stolu.

            Pozoroval jsem své tělo, jak se bezvládně svezlo po gauči na podlahu. Janézovi to bude líto. A mně? Někde vzadu se začal klubat hrůzostrašný pocit, ale ještě nepřišel čas si to připustit. Chtěl jsem venku nahmatat vrahovo vědomí, ale zapomněl jsem, že v zásvětí už tuto schopnost nemám. Odrazil jsem se a letěl šedým pokřiveným prostorem. Okna v mém domě jsou obdélníková, ale tady jako by je někdo ohnul přes koleno. Letěl jsem venkem bez nebe a na jedné ze střech spatřil lovce, jak si schovává pušku do kufru. Takový normální chlap. Tmavé vlasy s několika šedinami na bocích, sportovní postava. Proč to prostě nemohl být opravdový doktor? Co ho uvnitř spaluje?

            Sledoval jsem ho, jak se vrací do svého hotelu. Cestovatel. Kolik z nás už jsi asi jinde zabil? Byl jsem v jeho pokoji. Chtěl jsem počkat, až usne, abych do něj mohl vstoupit a odkráčet s ním na stanici, kde si ho převezme zákon.

            Vrah si dával sprchu a já mezitím obhlížel jeho věci. Jasně, už to vidím. Knihy na nočním stolku s názvy jako „Polobozi byli démoni“, „Tajná hierarchie světa“, „Spiknutí jiskrných“ hovořily za vše. Pán byl xenofob par excellence.

            Konečně ulehl. Už jsem se připravoval do něj vklouznout, když se zase probral a šel na balkón. Že by měl lehké spaní? Náhle se otočil a pohlédl mi přímo do očí. To přece není možné! Pro jistotu jsem se ohlédl. Za mnou ale taky nikdo nestál.

            „Pěkný večer Aleksandre.“

            Nezmohl jsem se ani na slovo.

            Lovec potom jako by nic vylezl na zábradlí balkónu a odrazil se. Když se nadzvedla jeho chodidla do vzduchu, z lovce vystoupila šedivá a mnohem starší postava, obyvatel zásvětí.

            Tlumeně šlo slyšet žuchnutí na chodník. Duše lovce kolem nás prolétla do nicoty. Temná postava promluvila.

            „Hádám, že mi pozdrav neopětuješ, poručíku.“

            „Kdo jste? Co jste to provedl?“

            „Jmenuji se Dragan. Víš, kdysi mě zákon nespravedlivě poslal do zásvětí. Teď v tomhle nekonečném vězení čekám s plným pohárem nenávistí pro všechny. Začínám si dokonce myslet, že můj předek byl polobůh chaosu. A ten nebožtík, co se dole válí, byl můj projekt. Každý večer jsem do něj vstupoval, nakoupil za jeho peníze ty nejhorší knihy o konspiracích a rovnosti bytostí a četl jsem jeho očima. Jinak by to byl zcela vyrovnaný člověk, ale díky této činnosti se mu začaly v podvědomí rodit podivné nápady a nutkání. Nakonec si takové publikace začal kupovat sám a rozhodl se jednat. Samozřejmě jsem ho jako správný koordinátor tu a tam postrčil, například když jsem ze zásvětí zahlédl seznam hostitelských těl pro Bojana a rukou mého svěřence ho ve spánku přepsal do notesu, aby později věděl, kde kapitána hledat. Ty jsi to ale na konci takhle pokazil a já musel projekt ukončit.“

            Vztekle jsem skočil vpřed a máchl rukou. Pěst prolétla siluetou bez jakéhokoliv odporu. Bylo to jako prát se s mlhou.

            „Už to chápeš Aleksi? Umřel jsi, abys něco získal. Asi spravedlnost, zadostiučinění nebo něco takového. A je tomu opravdu tak? Máš, co jsi chtěl? Já mám alespoň další projekt. Nakonec tě naučím svět vidět mýma očima.“

---