I strom má duši

I strom má duši

Už neuslyší bzukot pilných včel

ani ranní zpěv ptáčků ve větvoví,

snad to takový úděl býti měl,

také jarní větřík jí nic nepoví.

Na jaře květem obalena bílým

poslouchala vzdálený hlas kukaččin,

pod ní líbala se dívka s milým,

teď zůstal tu jen prázdný stín.

Na drobné plody zbarvené krví

slétlo se v létě hejno špačků,

hádali se, kdo z nich bude prvý,

až vyvolali hlučnou rvačku .

Když podzim na krajinu pad

a bílá mlha ulehla do polí,

oblékla si barevný šat

a její krásou se kochalo okolí.

V zimě byl kraj zavinut v bílou peřinku

jak nemluvně křičela meluzína,

těch sto let jí dala do vínku

snad nějaká víla vlídná.

Jednou však zakousla pila své zuby

do pevného silného kmene,

který se už nebude mohutností chlubit,

Zavřela se tiše života brána,

teď už ji nic nebolí,

vykrvácela i poslední velká rána,

ale její duše dostala křídla sokolí.