Meruňková duše

Meruňková duše

Jako dítě jsem měl jiné starosti... jestli mne máma pustí ven, aniž bych předem napsal domácí úkol (občas se to povedlo), jestli vyhraju dost kuliček, abych měl nějakou munici do praku (:-D,  co mi  řekne táta, až přijdu domů v botách s ukopnutou podrážkou z naší pouliční ligy. Ani páry o nějaké duši.

Po několika průšvizích, z nichž jsem nic nevyvodil, pak přišly na pořad  života trable, které mne zasáhly hlouběji - volba mého oblíbence - Borise, psa našeho souseda, který ke mně přišel umřít, za rok skon milované babičky,  za další rok kruté ukončení mé první studentské lásky, v zápětí potom policejní - no -vlastně esenbácké vyšetřování mé domnělé krádeže,  poznání, že na vojně není nic podobného, jako mnou očekávané spravedlnost a čestnost a tak se mi to pěkně štosovalo a tím směřovalo k poznání, úsudku, přesvědčení, že duše není výmysl... Proč jsem si spojoval existenci duše s těmito životními kodrcy se mne ani neptejte. Nepovím... dokonce ani nevím....

Tak jsem tedy už tušil, že existuje něco, čemu se z nedostatku přesnější definice říká duše. Jak jsem naznačil - teď dokládám, že jsem věřil v existenci duše nejen u lidí, ale i u zvířat a brouků . Ani mne však nenapadlo si totéž myslet o rostlinách... a vydrželo mi to až do věku, v němž i věda připouští, že  je člověk starý. 

Co bylo to, co můj názor zase posunulo o kus dál?

Na zahradě  mám mimo mnoha jiných rostlin - květin, zeleniny, keřů a stromů,  také devětadvacetiletou - tedy starou - meruňku. V jejím popraskaném a  zčásti vyhnilém kmeni už zbývá jen nějakých deset patnáct centimetrů zdravé kůry a podkoří, jímž do asi šest metrů vysokého stromu proudí životodárná míza se vším, co strom k životu potřebuje. Všimli jste si? napsal jsem k životu a tím jsem nepřímo přiznal, že i strom může mít duši. Jen jsem ještě nevěděl, co to ve mně zraje. Nevím, jak je to doopravdy, ale já tomu dnes už věřím. Proč taková změna v názoru?

Když jsem loni konstatoval při jedné odpolední kávě pod  »vegáčem« na zahradě  uprostřed stráně nad Labem, že ... tu meruńku už musím porazit, dnes jsem se všiml... a popsal jsem  ten defekt stromu, který jsem jako proutek dostal před skoro třiceti léty od táty.  Meruněk, povídám, měla letos asi pět a všecky spadly, ani nevím, jak letos chutnaly. Vzhledem k tomu, jak vypadá ten kmen,  nelze  čekat, že příští rok to bude lepší.

Žena chvílí mlčela a dívala se na mne očima umírajícího Borise, pak o-pa-tr-ně kontrovala: Podívej, vím, co tě vede k tomu rozhodnutí... ale...  a to jsem už tušil, že meruňka s námi ještě nejméně rok, spíš jen jeden rok, přežije...  ale, pokračovala moje Jarmila: Všiml sis, že v červenci sice shodila plody, ale v srpnu nasadila nové listy?  a obrazila i na předtím holých větvích, o kterých jsi tvrdil, že jsou po mrtvici?  Nebylo by dobré ještě jí dát šanci?

Nezabojoval jsem ani chvíli: dobře, ale napřesrok      pokud se nestane zázrak!! šmik! a pustil jsem to z hlavy.

Dnes jsem přesvědčen, že ten strom věděl, o čem byla řeč. Letos v červenci jsme sklidili  třináct kilo meruněk. Luxusních plodů... Pravda - byly roky, kdy to bylo i osmdesát kilo, ale to jí (meruňce) bylo pouhých třináct či patnáct let.

Druhý den  jsem jí seřezal uschlé větve a jalové výhony, ač to se většinou u takto starých meruněk nedělá - a uvidím, co bude napřesrok... jenom     ať se je tak, či naopak - to přesvědčení o duši stromu už ve mně zůstane.