Poznání hudebního skladatele Štěcha 2

Hudební skladatel Štěch však nebyl mrtev trvale, spíš si jen tak poležel v remízku pod skalou a když mu byla zima, vrátil se domů, kde čekalo mladé děvče. Políbili se na ústa.

„Dlouho jsem byl extrovertem a již mě to unavuje. Chci být introvert,“ řekl Štěch a dodal: „Také jsem chtěl mluvit o věku.“

Dívka dlouho nic neříkala, pak podotkla: „Mistr dělá mistry.“

Hudební skladatel Štěch se pousmál, ani si nevšiml, že mu dívka svlékla kabát, a počal si broukat neurčitý nápěv, jehož zvuk střídavě doprovázel úspornými gesty dlaní a bušením několika prsty do lemu kalhot. Opasku si ovšem nevšímal.

„Mirku,“ řeklo děvče, “dáš si polévku z hlívy? Uvařila jsem polévku z hlívy.“ Napadlo ji, že měla dotaz formulovat raději jinak, třeba „máš chuť na polévku z hlívy?“, nebo “nandám ti polévku, ano?”, ale vzít zpět to již nešlo. Ne v tomto světě.

„Dám si rád,“ odpověděl Mirek, dříve hudební skladatel Štěch, ale to se mezi partnery nehodí, aby si říkali povoláním. „Vzpomínám, jak jsem se kdysi česal a ruka mi sjela.“

„Co říkáš?“ volala Linda z kuchyně. Linda – děvče, dívka, stvoření jemné a krásné, vděčné a duchapřítomné jako podzimní snaživé slunce nebo jarní upřímný vánek, přesně podle okolností.

„A tím jsem si vymyslel mnohem lepší účes, než jsem do té doby byl zvyklý nosit. Myslel jsem si, že už se nemohu nic naučit a hle, jak jsem se mýlil. Ve svém věku.“ Dodal pobaveně. Mohl by dodat sklíčeně, ale sklíčený se necítil a neměl k tomu ani důvod. Těšil se na polévku, jak mu došlo, když se jej dotkla pronikající vůně.

Linda se posadila naproti přes stůl a sama uždibovala rohlík a dívala se, jak Míra večeří. „Máš to hezky,“ řekla směrem k účesu a uznale pokyvovala hlavou, protože byla se svou větou spokojená. Myslela  si, že by to mohl být dobrý začátek konverzace. Míra hbitě navázal: „Některé okamžiky jsou formovány náhodou.“ Slova vypouštěl mezi sousty, takže napůl jedl a napůl hovořil. Dosáhl tím efektivnějšího časového využití večera a zároveň rozmanitějšího pohybového účinku zdravého pro tělo, také ovšem příjemného na pohled. „V remízku jsem si zrovna takovou náhodou ujasnil jednu věc, jestli je tedy vůbec možné, aby náhoda přispěla či posloužila, k ujasnění nebo vyjasnění, některých životních otázek či puklin.“

Bavili se o účesu a Míra dlouho chodil kolem horké kaše. Když však dojedl a zapadl do křesla, odhodlal se plně rozvinout myšlenku. Linda se usadila na pohovku mírně bokem a počala háčkovat.

„Dříve jsem chtěl zemřít šťastný a říkal jsem si, že jedině šťastnému muži se odchází lehce. Dnes již vím, že chci zemřít smutný. Rozhodně si nepřeji zemřít s tebou po boku. To je nepřípustné. Dnes to již mohu říci.”

Linda poklidně háčkovala, občas oddaně pohlédla na Mirka a nyní přemýšlela, má-li se smát nebo začít plakat.

„Jsi mladé děvče, Lindo, je ti teprve sto sedmdesát let. Mně už je dvě stě padesát a kdo ví, jak dlouho tady ještě budu. Možná sto, možná dvě stě let. Tebe však čeká ještě dlouhý život. Počítám, že věda přijde s nějakým nápadem, jak ti ho prodloužit minimálně na dvojnásobek a možná se prodlužování života zrychlí natolik, že to již nebudeš muset řešit. Měla by sis najít někoho jiného, někoho ve svém věku.“

„Ale proč?” hlesla Linda a spontánně se rozhodla, že se bude smát, raději, než aby plakala.

„Vždyť jsem to právě řekl, copak jsi mě neposlouchala?“

„Poslouchala jsem tě, miláčku, ale víš jak jsem hloupá, tak mi to prosím zopakuj. Moc mě to zajímá.”

„Zmínil jsem tedy dva důvody. Za prvé, že chci zemřít smutný a s tebou jsem až příliš sťastný. A za druhé, stejně zemřu dřív a ty bys pak byla zbytečně sama.”

„Aha. Přišlo mi, že jsi hovořil o tom, že medicína možná pokročí tak, že už stárnutí nebudeme muset řešit, tak proč bychom měli dnes něco měnit, když máme ještě minimálně sto let.”

„Sto let není mnoho, má milá, ale to nemůžeš ve svém věku ještě umět posoudit. Nechtěl bych zemřít a nechat tě samotnou v nepříznivé situaci, kdy nebudeš ani mladá ani stará.”

„Tak si třeba najdu někoho, kdo bude ve stejné situaci jako já. Nějakého ani mladého ani starého vdovce.”

„To už třeba nebude vůbec možné, pominu-li tvoji zhýralost, že by sis byla schopná po smrti svého předpokládám milovaného chotě hledat dalšího partnera. Takže bude lepší, když si někoho najdeš hned a nebudeš muset váhat nad morálními otázkami a zároveň nepodstoupíš riziko, že by tě stejně nikdo nechtěl. Najdi si chlapce, který žije se starší ženou, která brzy odejde. Tak je to.”

„Ale miláčku, co to povídáš? Takhle já neumím uvažovat jako ty. Teď je teď a co bude potom, to nechme být.”

„Cítím, že ti musím ublížit. Jsi tak naivní, že to ani jinak nejde. Ten pocit je možná důležitější než všechna věda. Tím, že ti ublížím, tě ochráním a nakonec mi poděkuješ. Ne že bych očekával vděk, můj úmysl je čisté altruistické povahy. Alespoň jeden z nás musí hledět do budoucnosti, plánovat a připravovat rodinu na všechny možnosti.”

„A co když se vrhnu do náruče nějakého debila a místo šťastných sta let s tebou a třeba stovky bez tebe budu žít dvě stě nešťastných let, protože už nikdy nepotkám nikoho, jako jsi ty? Nad tím jsi nepřemýšlel?”

„Neodporuj mi prosím. Navíc to už bude čistě tvůj problém, jestli si vybereš nějakého debila. Samozřejmě šance, že najdeš někoho jako jsem já, není vysoká. Ale pořád je to lepší než to, co jsem říkal před tím. A hlavně, jak jsem již dvakrát zdůraznil, nechci umírat šťastný, protože se mi nebude chtít odejít. Chci umírat smutný, nemocný a v bolestech, abych si smrt přál a vítal. Bude to tak pro mě snazší. S tebou budu vždycky šťastný, takže umírat po tvém boku je nepřípustné.”

„Nepřemýšlel jsi někdy nad tím, co bych chtěla já? Třeba bych tě chtěla vidět umírat, ne tak, jak si myslíš, ale třeba by to pro mě bylo snazší, kdybych byla s tebou, než sama někde v zákoutí a tušila, že je ti těžko a odcházíš sám a opuštěný. Třeba bych se o tebe ráda starala. Třeba bych ráda byla u toho, že jsi šťastný a že ti k tomu dopomáhám já. Nemyslel jsi někdy také na tohle?”

„Nemyslel, respektive myslel jsem na tebe, ale nepovažuji tvé důvody za tak důležité, jako moje důvody. To ostatně ani nelze, aby člověk sám považoval druhé za důležitější, vždyť by byl sám proti sobě.”

„Ale to je přece zcela běžné a normální, že člověk zvažuje i důvody druhých a je ochotný je stavět nad své vlastní. Je to forma soucitu a empatie. Je to láska a nevinná oběť. Nemusíš to brát jako omezování. Neznamená to, že musí být v každém ohledu po tvém, když vlastně nakonec můžeš být šťastný i v případech, kdy po tvém není, jenom jsi o jiné možnosti třeba nevěděl, protože nejde v každém okamžiku myslet na všechny detaily. Podívej se jenom, jak jsi šťastný se mnou a kolikrát bylo v poslední době po tvém, hm?”

„Jak ty mě vždycky dokážeš převědčit,” pochvaloval si Míra, „a jak já ti nikdy neumím odolat.”

V místnosti se rozhostilo ticho. Míra upíjel vínko. Linda háčkovala. Nakonec pozvedla své dílo a řekla: „Líbí se ti moje dečka?” A Míra řekl, že se mu líbí velice. Po chvíli neodolal nutkání a ještě jednou se vrátil ke své myšlence. Tušil, že v prostoru zůstalo několik nevyřčených vět a protože chtěl téma uzavřít ještě během večera, pokračoval zpočátku opatrně, později však s vervou.

„Ale stejně. Tedy. Jsme dohodnuti? Najdeš si někoho jiného, ano?”

„Nemiluješ mě již?” zeptala se Linda věcně, jako by podobnou otázku čekala a jako by to byla po dečkách hned druhá nejdůležitější věc na světě.

„Lásku sem teď nepleť,” čertil se Míra. „To přece vůbec není relevantní položka na seznamu argumentů. Vůbec jsi nepochopila, co jsem ti tu celou dobu racionálně říkal. Nečetla jsi snad, že se dříve lidé rozváděli po pěti, deseti letech? Asi věděli, proč to dělají.”

„My třeba také víme, co děláme, když se rozvodovost snížila. Třeba je to tak lepší.”

„Nene, musíme zrevidovat současné zvyky,” pokračoval Míra v myšlence nehoden ji opustit. „Některé jsou přinejmenším k zamyšlení, když ne rovnou k zahození. Co jsi říkala?”

„Že bys mohl říci i o nás, že víme, co děláme.”

„Jenže my to zjevně nevíme. Podívej se někdy na zprávy.”

„Nech toho. Podívej se někdy místo televize z okna. Také jsi jistě četl, že ještě před tím, než přišla móda rozvodů, žili spolu v manželství až do smrti.”

„Miláčku, zapomínáš, že tehdy žili velice krátce, to si ještě umím představit. Kromě toho ani neměli jinou možnost, když jich bylo tak málo, že nikdy nemohli mít jistotu, jestli je vůbec někdo volný k mání.”

„Krátce nebo dlouze, to je přece úplně jedno, že žili v porovnání s námi krátce, přesto řešili stejné problémy, jako my, možná v jiném měřítku.”

Míra uznal, že jej svou úvahou příjemně překvapila, zároveň však vystrašila, neboť na to neměl odpověď. Linda pokračovala.

„Museli vnímat stejně, pokud byl muž starší než žena. A vůbec, jaký je v tom rozdíl, zemřít o minutu, o týden nebo o sto let dříve.”

V tu chvíli ovšem Míra znovu nabyl odvahy a rozhodl se reagovat pouze na druhou, naivnější část úvahy, která se mu zdála snazší k napadení. „Děvče bláhové. Žiješ jednou nohou v minulosti a přitom sis nevšimla, že já nemluvím o tobě, ale o sobě. Já přece chci mít v první řadě právo rozhodovat si sám o tom, jak chci zemřít. Je to můj život. Tak mi do něj prosím tě nemluv, já ti do tvého také nemluvím.” Věděl, že zašel daleko. Vzdal se věcného přístupu, protože s ním neuspěl a jako poslední stéblo záchrany volil apel na osobní svobodu. Bohužel zároveň ve stejném okamžiku mu došlo, že to je pro něj ještě horší bitevní pole.

„Tak to se pěkně pleteš, chlapečku,” řekla Linda. „Já rozhodnu o tom, jak a kdy budeš umírat, když už o tom chceš mluvit. Stejně jako rozhoduji o všem.”

„Právě proto jsem myslel, že bys mě mohla nechat jednou rozhodnout se samotného.”

„Právě proto nenechám. Nemáš s rozhodováním potřebné zkušenosti. Podívej, s čím vždycky z toho svého toulání přijdeš. Jeden nápad lepší než druhý, opravdu. Už toho nechme.”

„Nezlob se na mě Lindo, ale smrt se mě dotýká osobně. Kdyby ses na celou záležitost podívala objektivně, musela bys uznat, že mám pravdu.”

„Nemusím se na nic dívat objektivně. Vím dobře, že máš pravdu i bez dívání. Ty máš totiž ve všem pravdu, ale už nevidíš, že ve tvém pravdivém světě se vůbec nedá žít, jak je všechno správné.”

Míra se usmál, jak má chytrou a správnou ženu a řekl, že už se těší až přijedou děti s rodinami na víkend.

Pak si ještě dlouho povídali a nakonec si šli lehnout do postele a Linda se k němu přivinula.