Vzkaz v láhvi

Jak žíznivý merun vsává metro vodnaté postavy ulice. Kaprovka už je holá ke kameni, jak láhev po veselce je holá. Chvíle pro vzkaz: jen ho vložit a nechat plout vesmírem.

Jenže nohy pozemšťana jsou těžké, své kroky nezměří světelnými roky. A tak se potácí těmi starými ulicemi, stíhán dvojí sudbou: Ahasvera i Golema.

Tady je předpeklí jarmarečního konzumu a francouzské tržnice par excellence, tady je každý Golem, málokdo ovšem Ahasver. Pakupi i idi! Zoloto, gold! Vábničky parfumů, kožovitá těla tašek, škrtidla z hedvábí. Želví polévky, lanýže, chléb s delikátní plísní. Umrlci v naleštěných plechových rakvích hledí na ženy a ty jim opětují nyvé pohledy. Kakaový dort pak slíbí sladký příběh příštích dní.     

Leckterá si významně olizuje ret, když jde těmi ulicemi, jako by jí patřil svět. Tady je již třeba budit v sobě Ahasvera, toho nešťastného ironika, a být jí rádcem: Kdo k světu příliš se má, ten snadno mohl by se stát jeho zajatcem. Aniž cokoli vyřčeno, muž nakloněný nad horkým šouletem pokývá hlavou a pak zmizí v kouři. Tak šel čas tady v těch ulicích a se špetkou fantazie stále jde. 

Když se pak chodec ocitne u řeky, místa tetelivých ptáků, je to obrodná chvíle. Řeka odnáší pěnu dní a racci křičí svůj hymnus svobody. A svítí přitom na nebi jako kosti v poušti, jako měsíc z úplného nebe. Čas zatím mávl svou. 

Ale v barech to ještě pokračuje, ještě tam vedou významné řeči a dokazují je alkoholem, ordál kořalkou. Tváře mají pokryté světly hracích přístrojů, neklidné masky na scéně noci. A do toho hudba, několik tónů a ne o moc víc slov o lásce. Padnou na úrodnou půdu, nebo je roznese větrák spolu se závoji cigaretového dýmu? Někam daleko do propasti kosmu.